Vojtěch Birnbaum (7. ledna 1877 Döbling – 30. května 1934 Praha) byl český historik umění.

Otcem Vojtěcha Birnbauma byl inženýr a stavitel železniční tratě Adalbert Birnbaum. Po jeho předčasné smrti se vdova Božena Birnbaumová odstěhovala se svými dvěma dětmi do Poděbrad, kde se záhy provdala za lékaře Bohumila Boučka, jednoho z hlavních iniciátorů založení poděbradských lázní.

Ke studiu archeologie a dějin umění Birnbauma přivedli jeho kmotr historik Jaroslav Goll a matčin bratr sochař Bohuslav Schnirch. Po absolvování dvou semestrů na Karlo-Ferdinandově univerzitě odešel roku 1897 do Vídně, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. Jako Wickhoffův asistent působil ve Vídni tehdy také jen o málo starší Max Dvořák. Disertační práci na téma starokřesťanské sakrální architektury (Der Altchrisltiche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst) obhájil v roce 1904. Poté strávil deset let jako soukromý učenec v Itálii. Roku 1916 vyšel tiskem I. díl jeho Ravennské architektury, druhý díl zůstal nerealizován. Roku 1919 se touto prací habilitoval v Praze. V roce 1921 se stal mimořádným, o šest let později řádným profesorem na Univerzitě Karlově. Po příchodu do Prahy zaujal Birnbauma český středověk, nejprve architektura románská a v návaznosti na ni také gotika. S Josefem Strzygowským vedl v polovině dvacátých let polemiku o původu a počátcích románské architektury v Čechách. Připravoval monografii o Petru Parléřovi, kterou však kromě řady článků na toto téma nerealizoval. Značný zájem věnoval také památkové péči a metodologii dějin umění. Jako pedagog vychoval a ovlivnil množství studentů (přede všemi František Kovárna, Václav Richter, Oldřich Stefan), kteří poté obvykle dále rozvíjeli odkaz Vídeňské školy dějin umění.

Je autorem tzv. „barokní teorie“, podle níž každý umělecký sloh své působení končí „barokní“ fází. Podle této teorie závěrečná „barokní“ fáze následuje po úvodním období „klasicismu“. Birnbaum tak (poměrně trefně) formuloval vznik a vývoj slohu jako cyklické střídání „klasicismů“ a „baroků“, přičemž po „barokní“ fázi vždy následuje „klasicistní“ fáze nového slohu. „Klasicismus“ je zde chápán jako „přísná“ či „dogmatická“ fáze nového slohu, kdy jsou nejprve vytvořena přesná pravidla a ta jsou pak poměrně striktně dodržována. Sloh se tak odehrává vlastně uvnitř těchto pravidel. „Barokní“ fáze slohu nastává ve chvíli, kdy se samotná pravidla slohu stanou překážkou vývoje a začne proto docházet k jejich porušování, zpochybňování a destruování. Toto porušování pravidel pochopitelně postupně vede k celkové destrukci slohového výrazového rámce a proto je nakonec nutné přistoupit k budování slohu nového.

Platnost své teorie dokládal Vojtěch Birnbaum na parléřovské architektuře, především na pražské Katedrále svatého Víta s tím, že Parléř ve své architektuře používá prvky překračující a v podstatě negující principy gotické architektury, tak jak byly stanoveny v Ile-de-France v období francouzského krále Ludvíka IX zvaného Svatý. Prvky ve své podstatě aplikované „barokním“ způsobem. Podobně lze koneckonců vysledovat tyto „barokní“ prvky například i v sochařství krásného slohu, nemluvě už o architektuře vysloveně pozdněgotické, jakou je například tvorba Benedikta Rejta.

Tato teorie je ve své základní poloze dnes už překonána, což však neznamená, že je překonána samotná myšlenka „barokního principu“. Ten je naopak stále platný, ovšem je potřeba jej dnes aplikovat v kontextech dalších teorií a modelů, takže například v jedné fázi určitého slohu můžeme sledovat charakteristiky „klasicismu“ i „baroku“ probíhající současně. (wiki)

Vojtěch Birnbaum byl český historik umění.
Po studiích na Karlo-Ferdinandově univerzitě pokračoval ve studiích ve Vídni, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. Svou diplomovou práci psal na téma starokřesťanské sakrální architektury, obhájil ji v roce 1904. V roce 1921 se stal mimořádným, o šest let později řádným profesorem na Univerzitě Karlově. Zajímal se zprvu zejména o rané evropské stavitelství a gotiku, posléze se jeho zájem zaměřil na metodu dějin umění, zejména otázku slohového vývoje. Jako jeden z prvních se zabýval přehledy vývoje české románské a gotické architektury.
Napsal např. K datování portrétní galerie v triforiu chrámu svatovítského, 1930

Narodil se ve vídeňském Ober-Döblingu, pokřtěn byl jako Adalbert. Otcem Vojtěcha Birnbauma byl inženýr a stavitel železniční tratě Adalbert Birnbaum. Po jeho předčasné smrti v roce 1881 se vdova Božena Birnbaumová odstěhovala se svými dvěma dětmi do Poděbrad, kde se záhy (v květnu 1883) provdala za lékaře Bohumila Boučka, jednoho z hlavních iniciátorů založení poděbradských lázní.

Ke studiu archeologie a dějin umění Birnbauma přivedli jeho kmotr historik Jaroslav Goll a matčin bratr sochař Bohuslav Schnirch. Po absolvování dvou semestrů na Karlo-Ferdinandově univerzitě odešel roku 1897 do Vídně, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. Jako Wickhoffův asistent působil ve Vídni tehdy také jen o málo starší Max Dvořák. Disertační práci na téma starokřesťanské sakrální architektury (Der Altchrisltiche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst) obhájil v roce 1904. Poté strávil deset let jako soukromý učenec v Itálii. Roku 1916 vyšel tiskem I. díl jeho Ravennské architektury, druhý díl zůstal nerealizován. Roku 1919 se touto prací habilitoval v Praze. V roce 1921 se stal mimořádným, o šest let později řádným profesorem na Univerzitě Karlově a před svou smrtí i děkanem filozofické fakulty UK.

Po příchodu do Prahy zaujal Birnbauma český středověk, nejprve architektura románská a v návaznosti na ni také gotika. S Josefem Strzygowským vedl v polovině dvacátých let polemiku o původu a počátcích románské architektury v Čechách. Připravoval monografii o Petru Parléřovi, kterou však kromě řady článků na toto téma nerealizoval. Značný zájem věnoval také památkové péči a metodologii dějin umění. Jako pedagog vychoval a ovlivnil množství studentů (přede všemi František Kovárna, Václav Richter, Oldřich Stefan), kteří poté obvykle dále rozvíjeli odkaz Vídeňské školy dějin umění.

Byl pohřben do rodinné hrobky v Poděbradech.

Birnbaumův „barokní princip“
Je autorem tzv. „barokní teorie“, podle níž každý umělecký sloh své působení končí „barokní“ fází. Podle této teorie závěrečná „barokní“ fáze následuje po úvodním období „klasicismu“. Birnbaum tak (poměrně trefně) formuloval vznik a vývoj slohu jako cyklické střídání „klasicismů“ a „baroků“, přičemž po „barokní“ fázi vždy následuje „klasicistní“ fáze nového slohu. „Klasicismus“ je zde chápán jako „přísná“ či „dogmatická“ fáze nového slohu, kdy jsou nejprve vytvořena přesná pravidla a ta jsou pak poměrně striktně dodržována. Sloh se tak odehrává vlastně uvnitř těchto pravidel. „Barokní“ fáze slohu nastává ve chvíli, kdy se samotná pravidla slohu stanou překážkou vývoje a začne proto docházet k jejich porušování, zpochybňování a destruování. Toto porušování pravidel pochopitelně postupně vede k celkové destrukci slohového výrazového rámce a proto je nakonec nutné přistoupit k budování slohu nového.

Platnost své teorie dokládal Vojtěch Birnbaum na parléřovské architektuře, především na pražské Katedrále svatého Víta s tím, že Parléř ve své architektuře používá prvky překračující a v podstatě negující principy gotické architektury, tak jak byly stanoveny v Ile-de-France v období francouzského krále Ludvíka IX. zvaného Svatý. Prvky ve své podstatě aplikované „barokním“ způsobem. Podobně lze koneckonců vysledovat tyto „barokní“ prvky například i v sochařství krásného slohu, nemluvě už o architektuře vysloveně pozdněgotické, jakou je například tvorba Benedikta Rejta.

Tato teorie je ve své základní poloze dnes už překonána, což však neznamená, že je překonána samotná myšlenka „barokního principu“. Ten je naopak stále platný, ovšem je potřeba jej dnes aplikovat v kontextech dalších teorií a modelů, takže například v jedné fázi určitého slohu můžeme sledovat charakteristiky „klasicismu“ i „baroku“ probíhající současně.