30.3.1998
V posledních měsících se opakuje v politické rétorice v různých souvislostech nespočetněkrát slovo „krize“. Chceme-li se dostat dále, musíme si umět odpovědět na otázku, o jakou krizi se jedná.
Na první a trochu povrchní pohled se může zdát, že máme problém s morálkou v politice, jelikož se politika redukovala na aféry spojené s financováním politických stran. Bezesporu si v té věci musíme udělat pořádek, ale to asi není podstatou české politické šlamastiky. Pokud je mi známo, mají s financováním politiky po desetiletí problémy v mnoha jiných zemích a mohli by vyprávět ještě horší historky. To neříkám na omluvu, ale jako doklad toho, že se nejedná o specificky český fenomén. Vzhledem k tomu, že ani ve „vyspělých“ zemích dosud nenašli ideální řešení, je nanejvýš nepravděpodobné, že právě my bychom jej nalezli. Pokud někdo slibuje nápravu změnou legislativy, připomínám, že český člověk je velmi vynalézavý v tom, jak obejít zákon (ostatně transfer peněz přes Panenské ostrovy o takové vynalézavosti svědčí dost výmluvně). Pokoušejme se vylepšovat legislativu, ale buďme si vědomi, že nás to z naší krize nevyvede.
Pod zorným úhlem věčnosti
Etika, včetně politické etiky, znamená mnohem více. Pouštím se do této úvahy s vědomím, že zjednodušuji (jak to bývá v politice nutné). Etika nám napovídá, jak se správně rozhodovat. Obtížné je říci, co to znamená v konkrétní situaci „správně“. Se vší pokorou jako hypotézu navrhuji: Etický pohled je ten, který při rozhodování bere v úvahu co nejdelší perspektivu.
Platí to o transformačních procesech v postkomunistických zemích, ve školství i v hospodaření, platí to v problematice ochrany životního prostředí i hospodaření s vyčerpatelnými zdroji surovin. Víme, že pokus o lidské nekonečno se nepovede, člověk je konečný, ale to neznamená, že bychom o něco „dobrého“ neměli usilovat.
Nakonec opět zjednodušeně mohu říci, že tímto schematickým přístupem se blížíme Masarykovu politickému požadavku dívat se na problémy ze zorného úhlu věčnosti („sub speciae aeternitatis„).
Skutečností je, že se nám nepozorovaně do „nového“ politického systému vkrádá opět komunistická mechanika moci. Vláda vládne podobným stylem jako za komunismu. Státní správa a úředníci nepozorovaně inklinují k zažitým totalitním tradicím. Intriky v politickém zákulisí zdá se dosahují stejných rozměrů (a možná ještě horších, protože už neexistují ideologické zábrany). Protekce a korupce je možná ještě větší, než byla, protože teď jde o peníze a majetek.
Morálka průměrného českého člověka možná není nijak oslňující, ale v žádném případě za to nemůžeme dávat vinu vládě. Vláda nesmí určovat morálku! Pamatujeme přece, jak hrůzně to vypadalo, když se komunistický režim pokoušel vnutit lidem morálku socialistického člověka. Morálku ať šíří etikové a filosofové, rodiče, profesoři a učitelé, ale morálku nesmí kázat politikové. Mimochodem, morálka také není politický program!
Pocit nespravedlnosti
Výsledkem desetiletého transformačního vývoje je vzrůstající pocit nespravedlnosti. Nevzniklo prostředí, v němž schopnější dostávají přednost před neschopnými (to jsme přece očekávali, že bude znamenat trh a konkurence), ale opět bezcharakterní dostávají přednost před slušnými, hlupáci před chytrými.
Opět se prosazuje princip, který kdosi nazval koalicí průměrných s neschopnými. Možná, že mají většinu. Demokratický systém může fungovat jen za předpokladu, že ve společnosti je nadpoloviční většina „slušných lidí“. Koalice průměrných s neschopnými však vzniká setrvačností z minulého režimu na nejrůznějších úrovních. Je pohodlná, ale je také největší brzdou dalšího vývoje naší země.
Pro slušného investora je například zárukou úspěchu nikoli to, že vstoupil do podnikatelského prostředí cizí země díky úplatnosti nějakého úředníka, ale naopak to, že obstál v konkurenci, to, že platí stálá pravidla pro všechny. Pokud chce peníze nejen utratit, ale opravdu investovat a vydělat, je pro něj konkurence zárukou, že investované peníze budou přinášet zisk. Dlouhodobé působení koalice průměrných s neschopnými (jako třeba v komunistickém státě) vede k tomu, že ti schopní ztrácejí motivaci a vědomí smysluplnosti svého snažení. Převládne pocit všeobecné nespravedlnosti. Víme, co by bylo třeba udělat, ale neumíme to prosadit. Ušlechtilé odhodlání se redukuje na hospodské řeči.
Druhým zdrojem pocitu nespravedlnosti je vypořádání, či spíš nevypořádání se s minulostí. V zásadě se můžeme inspirovat tím, jak se se svou minulostí po druhé světové válce vypořádalo Německo a Rakousko. Zatímco v Německu (spolkovém) pod dohledem mocností proběhl proces denacifikace, završený ještě generační revoltou koncem šedesátých let, v Rakousku se na minulost jakoby pozapomnělo a s odstupem padesáti let je vidět, že to nebylo dobře. Nyní bude záležet na tom, zda si zvolíme německý, nebo rakouský model. Dokážeme se vypořádat s komunistickými zločiny, nebo pozapomeneme? Zde hledám nějakou morální autoritu, ale nějak se nám jí nedostává. Jak najít správný věcný přístup, reflexi své minulosti? Jako vtip se vykládá, že dnes 14 let v KSČ není na překážku politické kariéry, ale šest let v ODS je vážným šrámem na charakteristice osobnosti. Kdyby zde mělo naše vyrovnávání se se zločiny komunismu skončit, bylo všechno snažení zbytečné. To je bezesporu hluboký důvod k pocitu nespokojenosti.
Víme, že opozice proti komunistickému režimu byla nesourodou skupinou lidí, kteří neměli rádi totalitní režim z různých důvodů. Nechť si každý domyslí jaké asi všechny mohly být. Vyjmeme-li nepolitické důvody, politicky to byly názory velmi protichůdné. Dnes je až s podivem, koho všeho dokázala komunistická vláda svým jednáním proti sobě sjednotit. Odtud mohou vznikat vize, či spíš iluze nepolitické politiky.
Právo a morálka
Zmíníme-li nespravedlnost, mnozí vzpomenou na právní řád. Ano, to je jedna z bolestí naší doby. Komunisté, když se dostali k moci, předělali právní řád do socialistické fazony takovým způsobem, že přecházel zrak. Je pravdou, že doposud socialistické právo jen chvatně záplatujeme, místo abychom si stanovili „scénář právní reformy“ podobně, jako jsme měli scénář ekonomické reformy (právní reforma například proběhla ve dvacátých letech).
Bylo by však omylem směšovat právo a morálku. Morálku nelze uzákonit a moudrostí zákonodárců je, aby si uložili asketickou odříkavost a nezasahovali zákonem do oblasti morálky. Morálka říká co máš a co nemáš dělat, právo co se ti stane, když něco uděláš. Politikové naštěstí morálku netvoří, ale morálka by měla být nad nimi.
Právní teorie však dobře ví, že mezi morálkou a právem je křehká hranice. Etické problémy v zákonech jsou samy o sobě neřešitelnou kvadraturou kruhu (například euthanasie, transplantace, interrupce atd.).
Není třetí cesta
Východiskem z krize může být buď volání po vládě pevné ruky (a dříve či později s takovými návrhy někdo přijde), která slíbí že udělá pořádek, nebo v jemnější podobě bude nastolena jakási dirigistická demokracie, založená ne nedůvěře k občanovi a k jeho schopnosti správně se rozhodovat. Jakési osvícenské autoritářství, které hloupým lidem musí ukázat cestu. Pokus o řízenou demokracii, založený na nedůvěře, že by demokratické rozhodování mohlo fungovat. Někde v zákulisí politické scény se sejde skupina „spravedlivých“, kteří se dohodnou, že v zájmu prosazení „dobré věci“ je třeba využít i nedemokratických postupů. Není třeba dokazovat, že i tento princip osvíceného autoritářství, který se zamaskuje demokratickými mimikry, je ve své podstatě totožný s totalitní ideologií. Dříve či později použije metod „pevné ruky“ k udržení vlastní moci, přičemž si to pro své svědomí odůvodní tím, že chce zabránit většímu zlu. (Zhruba takto vypadala argumentace některých ministrů Tošovského vlády při nástupu do funkce.)
Demokratické rozhodování není jistě dokonalé, ale vychází z hluboké liberální víry, že každý sám ví, co je pro něj dobré a že při dodržení jistých podmínek vede (skoro zázračně) k výsledku, který by jinak nikdo neuměl předpovědět, že svobodná soutěž názorů povede k jejich vytříbení a není nutné tříbení provádět „pevnou rukou“ shora, že svoboda pro všechny je výsledkem jejich usilování o svobodu a ne výsledkem odvážného projektu nějaké osvícené autority.
Pocity frustrace a bezvýchodnosti jsou umocňovány tím, že není na obzoru politická síla, která by nabízela věrohodný návod, jak překonat tzv. „blbou náladu“. Řešení nenabízejí ani ti, kdo o blbé náladě nejvíce spekulují! Kolorit beznaděje uzavírají předpovědi, že po volbách nás čeká návrat k levicové vládní politice, ačkoli možná tušíme, že teď by měla nastoupit pravicová vláda. Útěchou nám je představa povolebního patu a vynucené změny volebního systému. Jenže další předčasné volby budou rozhodovat zase jenom mezi těmito dvěma možnostmi, jen možná budou vyhraněnější.
Krize, v níž se nacházíme, je krizí invence. Chtějí-li politické strany oslovit své voliče, musí přijít s přesvědčivou vizí toho, co budeme dělat dál. S návodem, jak překonat blbou náladu. Strany samy musí fungovat profesionálněji, musí také nabízet profesionálnější, vzdělanější politiky, kteří budou nejen setrvačně pokračovat v „Klausových“ reformách, nebo je apriorně zavrhovat, ale přijdou s vlastní věrohodnou invencí, nabídnou dlouhodobou perspektivu „sub speciae aeternitatis“, kteří budou vycházet nestrannosti a stejných pravidel pro všechny. To, co nám chybí, je politické vedení, místo kolektivní neodpovědnosti, moudrá správa věcí veřejných, místo politických experimentů. Nebude to snadné, protože obtížné věci nemají snadná řešení.
Vystřízlivěli jsme z iluzí, že existuje bezpracná cesta od komunismu ke svobodě, ale buďme vděční i za toto poznání. Hlavně si však zachovejme důvěru ve svobodného člověka.