26.7.2014
Obrátil jsem se na předsedu vlády s tím, že zatím žádná slibovaná odluka státu a církví ani nezačala a že je nezbytné co nejdříve odluku provést. Předseda vlády neodpověděl. Zato reagovala Jednota bratrská. A zde je odpověď, kterou jsem jim odeslal.
__________________________________________________________________________________
V Praze dne 26. července 2014
Vážený pane biskupe,
děkuji za odpověď na otevřený dopis premiérovi, vítám ochotu o věcech diskutovat, ačkoliv mám za to, že diskuse měla vést především k tomu, že se bude majetkové vyrovnání řešit zároveň s odlukou.
Píšete, že jste „si vědomi, že celá problematika odluky církve od státu je často řešena pod tlakem emocí.“ Rád bych Vás ujistil, že v mém případě se o žádné emoce nejedná, byl jsem osobně 
přítomen na mnoha poradách ministrů k této problematice v první polovině devadesátých let a jde mi jen o systémové řešení odluky z hlediska státu.
Pokud byste se mne zeptali na můj nepolitický názor, zcela se shoduji s nedávným výrokem ministra kultury Daniela Hermana, že ‚teologicky majetkové požadavky církve nelze žádným způsobem obhájit‘. Domnívám se, že majetek na velmi dlouhou dobu velmi poškodí prestiž církví na veřejnosti.
Pokud jde o vztah Svobodných k mému dopisu premiérovi, dopis byl připomínkován uvnitř strany a je výsledkem dlouhodobé diskuse. Připravoval se od ledna letošního roku. Jsem si zcela jist, že není v žádném směru v rozporu s programem Svobodných.
Doufám, že správně chápete podstatu odluky – že z právního hlediska pro stát nebude existovat žádný rozdíl mezi církvemi a jinými právnickými osobami. To znamená, že podnikatelské církevní aktivity budou zdaňovány normálně jako každé jiné podnikání a veřejně prospěšné aktivity církví budou rovnoprávné s jinými necírkevními neziskovými právnickými osobami. Stát nebude rozlišovat, kdo je majitelem dotčené právnické osoby, ale bude hledět jen na to, zda se podnikatelská činnost koná za účelem dosažení zisku, nebo zda vlastník z podnikání žádný zisk nedostává. To jsou ony Vámi zmiňované neziskové organizace. Ve skutečnosti tedy není důležité, o jakou právnickou osobu se jedná, ale jde o daňový režim. Zvýhodněný daňový režim již od dob Rakousko-Uherska obnášel mnohem přísnější daňový dohled, požadavek naprosto transparentního hospodaření a podobně. Předpokládám, že pro neziskovou činnost s transparentním vedením účetní evidence počítáte.
Doufám také, že jste si povšimli mého konstatování, že žádná ze současných aktivit, které církve vykonávají, nemusí skončit se zrušením zákona o církvích, ale že by se měly změnit na činnost provozovanou na základě dvoustranné smlouvy mezi státem (popřípadě veřejnoprávním subjektem) a právnickou osobou patřící církvi.
Pokud jde o školy, Svobodní by si přáli, aby podle možností školy nebyly nejen vůbec státní (a myslím, že žádná státní základní nebo střední škola u nás vůbec neexistuje), ale aby pokud možno nebyly ani obecní nebo krajské. Vnímáme, že s ohledem na naše školské tradice dosažení tohoto cíle není v dohledné době reálné, ale trváme na tom, že církevní a soukromé školy mají mít stejný finanční režim od okamžiku odluky. Přáli bychom si, aby stát poskytoval finanční příspěvek na úhradu základního a středoškolského vzdělání, který je určen na konkrétního žáka, nikoli na instituci. Takový příspěvek by měl být stejný pro všechny žáky, nezávisle na tom, do které školy žák chodí. Máme připravené další iniciativy v jiných oblastech vzdělávání a školství, ale to nyní nepatří do této diskuse.
Jsem si dobře vědom našeho cíle ve školství, a nikterak jsem na něj nezapomněl, ale zrušením zákona o církvích přestane existovat jakékoli rozlišování na církevní a soukromé školy a naléhavá potřeba odluky proto musí tuto situaci řešit tím, že se z církevních škol stanou školy soukromé. Odluka v sobě nezahrnuje reformu školství, pouze řeší důsledky, které v rámci odluky vzniknou. Nebylo by správné pokoušet se přes odluku ovlivňovat podobu budoucí reformy školského systému.
Pokud jde o vojenské kaplany, zmiňujete, že postavení kaplanů upravuje trojstranná Smlouva o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Problém spočívá v tom, že po odluce Ekumenická rada církví s Českou biskupskou konferencí přestanou být pro stát představiteli církevních subjektů. Stát nemůže některé církve preferovat vůči jiným, pro stát bude takové rozlišování zakázáno. Proto bude muset každá jednotlivá církevní právnická osoba uzavřít samostatnou dohodu o tom, za jakých podmínek bude duchovní služby v AČR poskytovat. Opakuji to, co jsem psal již výše, že všechny dosavadní činnosti mohou dál pokračovat, pokud o nich bude uzavřena smlouva dvou rovnoprávných subjektů.
To, že si přejeme bilaterální spolupráci s USA a s Velkou Británií ještě neznamená, že musíme opisovat všechno, co kde dělají. To, že Vám skvěle padnou boty číslo 41, vůbec neznamená, že si je mám pořídit na své nohy velikosti 45 já. Na rozdíl od USA například nemáme a nebudeme nikdy mít vlastní centrum pro řízení kosmické války. V USA je asi 85% lidí věřících, což u nás patrně není. Proto i pojetí duchovní služby v ozbrojených silách bude asi poněkud jiné.
Mírně bych také poopravil tvrzení, že vojenský kaplan má stejné postavení, jako každý jiný voják. Existuje celá řada výjimek, například z hlediska toho, zda a jak je vyzbrojen, ale hlavně se na kaplany nevztahuje dodatek ženevské konference o válečných zajatcích. Bude samozřejmě záležet na konkrétních jednáních, ale z doby, kdy jsem pracoval na ministerstvu obrany, si pamatuji, že velitelé by spíš dávali přednost vojenským psychologům, kteří byli vyzbrojeni stejně jako ostatní vojáci a v případě napadení také fungovali v boji jako ostatní vojáci. Ale to je skutečně záležitostí konkrétních jednání po odluce. Přeji si pouze provedení odluky a nikterak ani práci ani postavení vojenských kaplanů nechci znevažovat. Věřím, že AČR si při sjednávání smlouvy sama dokáže vyhodnotit, co potřebuje a zachová se podle toho.
Citujete z našich programových dokumentů větu: „Naše kultura a zvyky jsou ale tvořeny odkazem tisícileté křesťanské a židovské tradice a kultury, dědictvím antiky i předkřesťanskými (pohanskými a keltskými) zvyky. Tyto tradice tvoří naši západní kulturu.“ Dosavadní způsob soužití státu a církví byl založen právě na tomto přesvědčení, že pro Český stát nejsou všechna náboženství stejně významná. Nicméně požadavek církví na odluku vede k tomu, že stát přestane rozlišovat mezi církvemi, takže bude záležet jen na obětavosti věřících, zda vlastním životem prokáží, že křesťansko-židovské tradice pro nás mají ještě nějaký důležitý význam a že jsou důležitější, než islám, budhismus, šintoismus, maharišismus, transcendentní meditace a stovky dalších náboženských směrů. Stát již do svobodné soutěže církví nebude nijak zasahovat.
Pokud jde o prostor ve veřejnoprávním vysílání, připomínám, že kromě nedělních bohoslužeb je další prostor poskytován pro církevní rozhlasové vysílání v sobotu dopoledne (Křesťanský týdeník), ale to pro úvahy o odluce není podstatné. Každopádně se domnívám, že žádná jiná skupina obyvatelstva nemá k dispozici dvě hodiny vysílacího času týdně, ale mohu se mýlit.
Opět platí, že bychom si v ideálním případě přáli, aby veřejnoprávní média nemusela existovat. Domníváme se, že existuje celá škála nových způsobů šíření informací a že samotný koncept veřejnoprávních médií je sporný v prostředí, kdy lze po internetu provozovat neomezené množství vysílání obrazových i zvukových programů. Zadání v zákoně „poskytovat programovou nabídku všem skupinám obyvatelstva, brát zřetel na věk, etnickou nebo národnostní příslušnost, sociální postavení, víru, vyznání a náboženství, pohlaví, sexuální orientaci, kulturu a umělecké zaměření, regionalitu a místní specifika, politické a filozofické přesvědčení a vzdělání” je pozůstatkem doby, kdy žádná soukromá média neexistovala a je v rozporu s veřejnoprávností. Veřejnoprávní média, pokud mají existovat, by měla dělat pouze to, co komerční média nedělají. Citované zadání však vede k tomu, aby veřejná média soupeřila s komerčními ve snaze upoutat pozornost nějaké cílové skupiny, aby vysílala reklamy, aby připravovala zábavné pořady, soutěže atd. Z definice by veřejnoprávní média měla být naprosto nudná. Vše, co je atraktivní, lze provozovat komerčně. Existuje-li nějaká významná skupina obyvatel, která chce sledovat církevní programy, pak je to bezesporu výzva k podnikání.
Diskuse o povaze veřejnoprávních médií bude určitě dlouhá, ale odluka musí být provedena bezprostředně. Po zrušení zákona o církvích se domnívám, že nebude možné poskytovat vybraným církvím takovýto prostor a bylo by spravedlivé, aby církve byly součástí nějakého obecnějšího vysílacího formátu, například zabývajícího se neziskovými subjekty.
Každopádně po zrušení zákona o církvích bude muset zmizet i odkaz na církve v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání.
Ohrazuji se proti nařčení, že bych problematiku zkreslil, v dopise předsedovi vlády jsem se pokoušel alespoň náznakem popsat, co je nutné v rámci odluky udělat. Ani v nejmenším mne nenapadlo agitovat ve prospěch našeho volebního programu a ani by to nebylo slušné a vhodné.
Prosím berte konstatování o ‚vysoce nadstandardním odškodnění církví‘ zcela vážně jako diplomaticky korektní popis toho, co se děje. Právnické osoby odškodněny nebyly vůbec, církve jako právnické osoby odškodněny jsou. To je poněkud nadstandardní. V případě fyzických osob pokud majetek z nějakých důvodů nemohl být vrácen, bylo finanční odškodnění podle tabulek na úrovni několika promile tržní ceny. V případě církví se jednalo o stoprocentním tržním odškodnění, které pak bylo o něco sníženo. To je také poněkud nadstandardní. Katolické církvi se vrací i majetek, který jí odebral Josef II., a který s odůvodněním, že církev nemá podnikat, a převedl do Náboženské matice. To je také hodně nadstandardní. Žádnému jinému subjektu se neposkytovala obdobná možnost. Zatímco obyčejným restituentům se nevracel majetek, který byl výrazně zhodnocen nějakou investicí, katolické církvi se vrací kromě pozemku i nově vybudovaná infrastruktura, pokud věcně souvisí s restituovanou nemovitostí. Jde například o nedávno postavenou pilu, která nikdy církvi nepatřila, ale věcně souvisí s těžbou dřeva v lese a proto se nyní podle zákona ‚restituuje‘. To je dohromady už hodně nadstandardní.
Ve věci povahy vlastnictví je dost absurdní odvolávat se na Ústavní soud, protože ten nemá pravomoc přepisovat dějiny. Může rozhodnout pouze o tom, že od nějakého data (29.5.2013) se bude v právních věcech na majetek církví pohlížet tak, jak rozhodl. Trochu se zdráhám poučovat zrovna Jednotu bratrskou o tom, jak zněl třetí pražský artikul. Přeložený do současné češtiny by zněl: „Že mnozí kněží a mniši v rozporu s Kristovým přikázáním světácky panují nad velkým hmotným majetkem, na škodu svému kněžskému poslání a k velké škodě světským vládcům. Aby takovým kněžím bylo takové zaměstnání odňato a znemožněno a aby žili příkladně podle Písma a zase se navrátili ke zvykům Kristovým a apoštolským.“ Nebo vysvětlovat, že král Jiří z Poděbrad vymyslel docela elegantní řešení sporu o církevní majetek, totiž že majetek byl převeden do nadací, které sloužily stanovenému účelu, a tak se církev přiblížila požadované svobodě od majetku. Jistě víte, že nadační majetek směl být požíván jen k donátorem stanovenému účelu. Pokud to nebylo možné, majetek propadal státu-panovníkovi.
Je mi líto, že se nemohu přiklonit k Vaší interpretaci. Majetek, o kterém se nyní jedná, byl doposud ve vlastnictví státu a protože stát je subjektem veřejného práva, je tento majetek majetkem veřejnoprávním. To neznamená, že zavádíme různé formy vlastnictví, to prostě znamená, že pro majetek ve veřejném vlastnictví platí přísnější předpisy, než pro majetek v držení soukromoprávních subjektů. Není to žádná novinka, například majetek obcí coby veřejnoprávních korporací byl ve dvacátých a třicátých letech omezen v tom smyslu, že obec nesměla nemovitý majetek prodávat, pokud jej prodala, peníze byly po dobu jednoho roku vázány na zvláštním účtu ministerstva financí a obec musela předložit po roce návrh, jak chce s penězi dál hospodařit a většinou musela peníze opět investovat do nemovitostí. Podobné předpisy platily pro církevní majetek[1]. Vůči soukromému vlastníkovi by stát nemohl aplikovat podobná opatření, protože v soukromém právu platí, že každý může vše, co zákon nezakazuje. Pro veřejnoprávní subjekty ale platí opačný princip – mohou dělat jen to, co zákon dovoluje. Tento režim explicitně pro církve zavedl Josef II, není to prvorepublikový výmysl. Na povahu vlastnického práva to samozřejmě nemá žádný vliv, omezení se týká vlastníka. Rozlišování na veřejnoprávní a soukromoprávní je dost zásadním atributem demokratického práva, ale u mnohých současných právníků zjišťujeme, že o tom nemají ani tušení.
Citujete-li naše politické programové dokumenty, měli byste si být vědomi toho, že politický program je záležitostí budoucnosti, nelze jej aplikovat zpětně. Požadují-li Svobodní do budoucna, aby stát respektoval vlastnické právo, nemá to žádný vliv na to, že za panování Josefa II po staletích nevyjasněného pojetí vlastnictví to panovník nějak upravil. Pokud bychom chtěli politický program aplikovat retroaktivně, pak bychom museli v první řadě trvat na tom, že panovník nesmí žádným způsobem podporovat církev. V takovém případě by ani nenastal problém s restitucemi církevního majetku. Nesmyslnost retroaktivní aplikace politických programových dokumentů je na tomto příkladu zřejmá.
Pokud jde o nemovitosti zatížené patronátním závazkem, obávám se, že jste nepochopili podstatu věci. Církev (katolická) dostane podle zákona nemovitosti, které byly kdysi zatíženy patronátním závazkem, a stane se jejich vlastníkem. V §2 to vyplývá z ustanovení: „dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví“. To je právě patronátní závazek. Jenže patronátní závazek neznamenal ve všech případech, že by původní patron přestal být vlastníkem. Bohatý statkář rozhodl, aby v katastru bylo uvedeno, že z výnosů nějakého jeho majetku se bude financovat péče o konkrétní církevní stavbu. Patronátní povinnost se týkala nemovitosti, nikoli fyzické osoby. Majitelem zůstával statkář-patron. Jednalo se o právnickou osobu zřízenou za účelem podpory církve. I tyto nemovitosti byly vyvlastněny. Pokud po roce 1989 byla pozastavena restituce určité části nemovitostí, nemohli potomkové původního patrona o majetek žádat. Jenomže když se nyní mají tyto pozemky vracet, mají se vracet vlastníkovi, tedy patronovi a ne církvi. Patronátní práva samozřejmě zůstávají na státu a vypořádávají se diskutovaným zákonem, jak píšete. Pokud budou tyto pozemky předány církvi, domnívám se, že potomci patrona mohou zažalovat stát a požadovat náhradu za pozemek vydaný nesprávnému restituentovi. O obnově patronátního práva v mém dopise nikde nebyla žádná zmínka, je to jen Vaše desinterpretace.
Ale ponechme stranou srovnávání s fyzickými osobami, otázky právní historie a kompetence Ústavního soudu. Spor o církevní majetek je především morální záležitostí. Tím referenčním bodem je zlikvidovaná buržoazie, která vlastnila akciové společnosti, banky a jiné firmy. Potomci těchto údajných ‚vykořisťovatelů‘ se nároků na restituci možná nedobrovolně vzdali. Nikdo z představitelů církví se jich nezastal, což by se od křesťanů dalo čekat, že budou stát za trpícími. Nikdo je neocenil, že by je dal za příklad, jak se má správný křesťan chovat. Posláním církve je nést utrpení a pronásledování s trpícími lidmi. Když komunistický režim okradl občany a podnikatele, měla církev těmto lidem pomáhat, aby svůj majetek dostali zpět. Ukázat jim, jak lze křivdu proměnit v něco pozitivního. Jenže dělá pravý opak: Nechá si odškodnit (a to i z majetku, který byl podnikatelům zabaven) své pronásledování a dělá to na úkor těch, kterým majetek byl zabaven a kterým nebyl vrácen. Trpících se nezastala. Už nikdy by taková církev neměla kázat o Kristu. Církev se stane nejen bohatou, jako nikdy v historii, a také opovrhovanou, jako nikdy. Česká společnost si zaplatí právo navždy se zcela oddělit od církve. Potomci okradených budou jednou hrdí na to, že v bídné době našetřili na rozvod s takovouto církví. A dokonce mnozí z nich budou křesťané.
Je skvělé, že nyní po schválení církevních restitucí Jednota bratrská již nic nenamítá proti odškodnění ostatních právnických osob, jak vyrozumívám z Vašeho dopisu. Já bych sice od křesťanů čekal, že se ukřivděných a pronásledovaných zastanou o dvacet let dříve, že v rámci Kristova učení prohlásí, že pro sebe přijmou jakékoli odškodnění až poté, co bude i ten nejposlednější podnikatel odškodněn. Ale aktuální benevolence je opravdu velkým pokrokem.
Registrované církve, které doposud měly veřejnoprávní postavení, mohly vykonávat církevní sňatky, protože na ně bylo možné zákonem přenést výkon veřejné správy. Je to stejný princip, jako když stát přenáší ve vymezeném rozsahu veřejnou správu na územní samosprávu nebo na profesní samosprávu, jíž jsou profesní stavovské komory. Nelze přenést výkon státní správy na soukromoprávní subjekt. Když jeho existence není zakotvena v zákoně, nelze na něj nic přenášet. Nehledě k tomu, že pro některé církve není samozřejmé, že rodina sestává z jednoho manžela a jedné manželky. Stát nebude zkoumat, která církev má jaké náboženské učení v této věci a kolik manželek která církev považuje za přiměřené, stát nesmí dávat jedné církvi přednost před ostatními. Jediným řešením je nepřenášet výkon státní správy na žádnou církev. To nijak neomezuje právo věřících uzavírat sňatek v souladu s jejich náboženským přesvědčením ani církve, vykonávat příslušné obřady.
Důraz na svobodu jednotlivce pro Svobodné spočívá v tom, že veškeré církevní aktivity budou založeny na svobodně projevené vůli dvou smluvních partnerů v podobě smlouvy. Jsme pro spolupráci církví se státem na základě svobodného a důstojného smluvního vztahu, jsme pro vzájemnou svobodu a nezávislost. Upozorňovali jsme veřejnost, že majetkové vyrovnání bez dohody o odluce povede přesně k tomu, k čemu nyní dochází – že zejména státem registrované církve se budou snažit zachovat si výhody plynoucí z veřejnoprávního postavení.
Na závěr ještě malé srovnání. Církev nikdy nebyla označena minulým režimem za třídního nepřítele. Na rozdíl od buržoazie, která byla jako třídní nepřítel do druhého i třetího pokolení pod záminkou preference dělnického původu systematicky likvidována[2]. Církev komunismus přežila. Buržoazie ne. Potomci podnikatelů však na rozdíl od církví po pádu komunismu uznali, že nebudou lpět na odškodnění, že se nároku vzdají ve prospěch státu. Společenské vědomí přijalo za své, že právnické osoby nebudou vůbec odškodňovány. Dokonce se k tomu tehdy připojil při projednávání ve výborech Federálního shromáždění i kardinál Tomášek.
Ještě jednou se vracím k emocím. Je mi velmi líto, že většina církví zklamala očekávání české veřejnosti. Pokud v dnešním konzumním světě mají lidé slyšet evangelium o tom, že majetek není nejdůležitější životní hodnotou, a možná je to jeden z nejdůležitějších důrazů, které by křesťanství mělo dnes přinášet, tak od nynějška bude toto poselství od církví nevěrohodné. Pokud důležitou zvěstí evangelia je svědectví, že utrpení a pronásledování se může změnit v požehnání, pak požadavek odškodnění za pronásledování i tuto zvěst učinil nevěrohodnou. Myslím, že církvím zbývá k dokonání všeho již jen požádat o odškodnění za utrpení Ježíše Krista.
Proto tiše přemýšlím, že jediná církev, která v pokušení obstála, jsou baptisté, kteří jakékoli odškodnění odmítli.
S přátelským pozdravem Jiří Payne
Vážený pan
Mgr. Evald Rucký Th.D. Ep. Fr.
předseda Rady JB, biskup Unitas Fratrum
Boženy Němcové 54/9
460 05 Liberec V
rucky@jbcr.info
[1] http://www.payne.cz/WP15/cirkev-a-stat-1918/
[2] „Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jim zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk apod. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoli však buržoazii.“ Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Z. Jičínský, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36