Projev v Poslanecké sněmovně k prvnímu čtení smlouvy o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949
11.2.1998
Pane předsedající, pane předsedo vlády, dámy a pánové, rád bych se zmínil o čtyřech okruzích otázek, o čtyřech bodech. Pokud překročím desetiminutovou hranici – budu se snažit být stručný – prosím o omluvení a o spojení oněch dvou lhůt.
První okruh otázek by se týkal evropského bezpečnostního systému, druhý naší armády, třetí našich národních zájmů a rizik, čtvrtý instituce NATO jako takové.
Bezpečnostní systém
Klasická evropská historie, zejména historie tohoto století, se vyznačuje jednou vlastností: Evropa se pokoušela udržet rovnováhu na principu rovnováhy evropských mocností. Tento systém byl schopen udržet jedno, dvě nebo tři desetiletí na evropském kontinentě mír, ale zpravidla potom následovala krize. Byl to systém, který byl nevýhodný pro malé státy. Zmíním dva ilustrativní příklady, které se týkají České republiky.
Příklad prvý – Mnichov 1938. Evropské mocnosti rozhodují o Československu, o jeho rozdělení, protože Československo je považováno za stát druhé kategorie, za nesvéprávný stát a není dovoleno zástupcům Československa účastnit se jednání o jeho osudu.
Systém evropské rovnováhy velmocí nakonec přerostl v nový systém po druhé světové válce – v systém soupeření dvou supervelmocí. Nezůstalo téměř žádné místo mezi nimi. Evropskou bezpečnost posledních desetiletí ovlivnila Jaltská konference z počátku roku 1945, kde se pokoušely západní spojenecké státy získat důvěru SSSR za cenu ústupků. Se Stalinem se projednávalo rozdělení Německa, učinily se tajné dohody, mimo jiné o Společnosti národů, a vlastně došlo k rozdělení evropského kontinentu, vytvořily se sféry vlivu, které poté trvaly celá desetiletí.
Pokusy o překonání systému velmocenského dělení Evropy následovaly v poválečném období. Jedním z těchto pokusů bylo vytvoření Evropské unie, druhým pokusem, jak překonat evropské historické problémy, byl vznik NATO. Nebojme se přiznat, že obě dvě instituce vznikaly tváří v tvář společnému nepříteli – totalitnímu bloku států s nebezpečnou marxisticko-leninskou komunistickou ideologií, která se zakládala na třídním učení o nesmiřitelném boji, v němž jedna vyvolená třída, tentokrát bez modré krve, ale naopak hrdě se hlásící k rudé krvi, měla zajištěno vládnoucí postavení v ústavě. Šlo o úplnou likvidaci politických protivníků, šlo o devastaci celkové kultury.
Příklad druhý – rok 1968, kdy velmoci a evropské mocnosti tiše souhlasí s tím, že Varšavská smlouva provede vojenský zákrok v Československu, protože Československo má jenom omezenou suverenitu v rámci komunistického bloku a v rámci Varšavské smlouvy, a proces, ke kterému se tehdejší Československo rozhodlo, je zastaven.
Celý tento systém se začal hroutit v roce 1989 po řadě odzbrojovacích jednání a 10. listopadu (oprava: omylem jsem uvedl nesprávné datum, summit se konal 2.12.1989), týden před našimi listopadovými událostmi, se konalo rokování mezi prezidentem Gorbačovem a prezidentem Bushem na lodi na Maltě. Obsah těchto jednání je dodnes tak trochu zahalen mlhami, které se tehdy vznášely nad rozbouřeným mořem.
Rozpad komunistického bloku ve východní Evropě na přelomu 80. a 90. let postavil Severoatlantickou alianci před zásadní problém: jak upravit vztahy k dosavadním protivníkům, kteří prakticky přes noc začali vyznávat stejné hodnoty jako demokratické západoevropské státy.
Tehdy v září roku 1990 se u nás poprvé objevuje myšlenka, politický program, orientovat naši bezpečnost na NATO. V předchozí éře bylo staré nukleární ohrožení založeno na tisících bojových hlavic v Sovětském svazu. Proti tomu byl na Západě vytvořen celý obranný aparát. Po rozpadu bipolárního rozdělení světa se objevuje transformované riziko – proliferace těchto zbraní, vznik teroristických států nebo teroristických organizací, které mohou disponovat zbraněmi hromadného ničení. Doslova najdeme v textech, které tehdy v rámci toho vznikaly, slova o tom, že stará teologie a staré vybavení vytvořené pro staré nebezpečí jsou pro nové nebezpečí nepoužitelné. Zároveň je potřeba vytvořit nové vybavení, ale také nový způsob, jak se na to dívat.
Neuplynuly ani dva roky a přichází rok 1993, kdy dochází k dalšímu zlomu. NATO už má za sebou vznik nové doktríny z římského summitu a v létě 1993 se stále ještě očekává, že se NATO bude plynule rozšiřovat do střední Evropy. V říjnu v Trawemünde se koná summit NATO, kde se stále ještě počítá s tím, že by mohly být pozvány k členství v NATO středoevropské země, a tehdy se uvažovalo ještě o šesti zemích. Tehdy tam bylo také Slovensko.
Při návštěvě Varšavy a Prahy v létě 1993 naznačil prezident Boris Jelcin, že Rusko nebude mít námitky proti zapojení těchto zemí do západních vojenských struktur. Již v září téhož roku v dopise adresovaném Francii, Británii, Německu a USA rozšíření NATO na východ Evropy odmítl. Navrhl, aby bezpečnost v této oblasti Evropy byla garantována společně ze strany NATO a Ruska. Jelcin se pokusil oživit koncept omezené suverenity, koncept rozdělení velmocenských sfér zájmů. Při té příležitosti neposlal české vládě ani kopii dopisu, který se bytostně dotýkal našich zájmů.
V té době ovšem myšlenka na rozšíření NATO narazila i na tvrdý odpor na Západě. Tehdy se uvádí jako argument proti rozšíření NATO možnost vítězství postkomunistických sil, obdobně jako se to tehdy stalo v Polsku. Tehdy také republikánský prezidentský kandidát Buchanan ve Washington Times uvádí: „Spojené státy nemohou a nesmí dát záruky Polsku a dalším východoevropským zemím, že by šly do války kvůli jejich východním hranicím.“ Hovoří se tehdy o zavírání dveří směrem na východ a o střední Evropě se píše, že se ocitá znova v náručí Borisově. Andrej Kozyrev uvádí, že existují nevyhnutelné rozpory mezi Ruskem a Západem. Zatímco Západ není ochoten poskytnout pomoc, Kozyrev pomoc jménem Ruské federace nabízí. Zároveň se v ruském tisku objevují úsměvné komentáře, které s trochou škodolibosti popisují zabouchnutí dveří a říkají, že NATO argumentuje těmi samými argumenty ruské hrozby, které ve své podstatě jsou důvodem, proč středoevropské země žádají o vstup do NATO.
V té době v říjnu 1993 namísto rozšíření NATO, o kterém se uvažovalo, vznikla iniciativa Partnerství pro mír jako dočasný stabilizační projekt, který se ale k velkému překvapení nakonec osvědčil, i když odložil rozšiřování NATO na čtyři roky.
V roce 1997 v Madridu dochází opět k zásadním rozpravám o rozšiřování NATO. Francie si klade podmínku, že do NATO musí být přizváno také Rumunsko a Slovinsko a zároveň si klade podmínku, že musí být předáno velení jižního evropského křídla NATO do rukou evropského velitele. Zároveň v létě 1997 dochází k zásadnímu sporu mezi německými ministry Volkerem Rühem a ministrem zahraničí Kinklem. Zatímco Volker Rühe jako ministr obrany zásadně prosazuje rozšíření NATO, ministr Kinkel je v této věci mnohem skeptičtější. Možná, že ještě dodnes se zcela jednoznačně nevyjádřil. Ještě v Madridu naznačoval, že není zcela jasno v tom, které země by měly být pozvány a jak vlastně rozšiřování NATO dopadne.
Co je vlastně podstatou sporu o tom, zda se NATO má, nebo nemá rozšiřovat? Jde o to, zda v Evropě vznikne, nebo nevznikne nová hranice rozdělení. Je skutečně projekt rozšiřování NATO z madridského summitu, tak jak jej prezentuje prezident Clinton, vyváženým řešením pro evropský kontinent? Mnohokrát bylo uvedeno, že rozšiřování NATO je proces, nikoliv jednorázový akt. Otázkou ale je, kam tento proces směřuje. Nový bezpečnostní systém v Evropě a nová bezpečnostní architektura nebyla dosud vytvořena. Rusko bylo na summitu v NATO přizváno k strategickému partnerství s NATO.
Dnes již najdeme v textech americké ministryně zahraničí slova ne o strategickém partnerství, ale o historickém partnerství. Podobné partnerství bylo uzavřeno také s Ukrajinou. Dostalo Rusko příliš mnoho, nebo příliš málo při jednání v Madridu? Kritika zaznívá z obou stran. Rusko dodnes neratifikovalo smlouvy Start II a Start III. Rusové dodnes nesplnili slib, ke kterému se zavázali v roce 1991, o snížení jaderných taktických zbraní. Je možné europeizovat Rusko, nebo je to nemožné? 14. května před madridským summitem poslanec Lukin ve státní dumě uvádí: „Všechny tři státy bývalého sovětského Pobaltí se musí přátelit s Ruskem, jinak pro ně NATO zůstane uzavřeno.“ Jsou znovu obnoveny sféry vlivu? Dokonce předseda zahraničního výboru dumy argumentuje: Nikdo nemůže Rusku zakázat rozmisťování jaderných zbraní, bude-li se cítit ohrožen. Ještě později prohlásil guvernér Kaliningradu Leonin Grobenko – cituji doslova: „Pobaltí parazituje s drzostí nejvyššího stupně a někdy až agresivně na Rusku, když bezohledně chrání své národní zájmy, aniž by bralo ohled na národní zájmy Ruska.“ Co je jednomu dovoleno, je druhému zakázáno.
Armáda České republiky
Několik slov o Armádě České republiky. Už zde zazněly připomínky k připravenosti české armády ke vstupu do NATO. Tušíme, že stav není uspokojivý. Najdeme články, které hovoří o tom, že civilní kontrola armády byla sice formálně provedena, ale zůstala na povrchu, nebyla důsledně zavedena do celého systému armády, není zakotvena v naší legislativě. Píše se o tom, že Česká republika a Maďarsko nejsou po vojenské stránce připraveny, nejsou zcela způsobilé. Stále se na nich objevují důsledky po desetiletí vnucené podřízenosti vůči sovětskému velení. To vše znamená, že naše ozbrojené síly musí projít radikální reformou. Bude to mimořádně obtížné a Česká republika se ocitá v situaci, kdy nemá dostatečnou legislativu pro tyto změny.
Tehdejší ministr Holáň předložil návrh ústavního zákona, ale nakonec na jeho prosazení rezignoval. Nyní máme zpoždění a doplácíme na tehdejší liknavost. Legislativně zdatnější ministr obrany Výborný posunul významně legislativu v branné oblasti, ale dodnes při projednávání této legislativy narážíme na nevyjasněnou koncepci celé obrany země. Dodnes není jasné, jaké je postavení prezidenta a vlády v tomto celém ústavním systému. Pokud čeká Česká republika jako šípková Růženka, že přijde princ, který ji zázračně zachrání, pak tím princem není NATO. Svou armádu, svou šípkovou Růženku si musíme probudit sami a iniciativa musí vzejít z Poslanecké sněmovny Parlamentu. Dodnes chybí základní koncepční dokumenty, které by prošly veřejnou debatou tak, aby byla zajištěna všeobecná podpora.
Nemáme-li zmíněné dokumenty, nemůže se s nimi naše veřejnost ani ztotožnit. V tom je problém skeptického pohledu české veřejnosti k bezpečnostní problematice České republiky. Obrana země vždy souvisí s koncepcí národa.
Máme sice jednotky v mírových misích, jeden prapor vyslaný s velikým úsilím na úkor ostatního vojska, které tím trpí, ale to není vzorek naší armády, jsou to najatí dobrovolníci. Máme letectvo, které je pověstné svým nepříliš dobrým stavem. Naše armáda má více problémů sama se sebou než s bezpečností země.
Jen pro představu, naše armáda je schopna reagovat v zásadě v průběhu několika týdnů na novou bezpečnostní situaci. V NATO se vyžaduje nasazení do dvou dnů mimo hranice vlastního území. Jsem přesvědčen, že naše armáda bude muset zvýšit připravenost a sílu jednotek okamžitého nasazení. Tajemství úspěšné obrany spočívá v tom, že ve správném čase musíme na správném místě mít správnou vojenskou sílu.
Zároveň s reformou našich ozbrojených sil by měl probíhat proces, kterému se říká nation building, vytváření národního sebevědomí. Stará česká antimilitaristická tradice, která není pacifismem, stále poznamenává naše myšlení. Neseme si trauma z roku 1938 a z roku 1968. Zůstali jsme bez pomoci. Před námi leží úkol překonat toto trauma.
Nebojme se říci, že chceme zároveň se vstupem do NATO vyhlásit program, na jehož základě se přihlásíme k těm druhým tradicím našich ozbrojených sil – k československým legiím, k domácímu i zahraničnímu odboji za druhé světové války, k programu uvědomělé odpovědnosti za vlastní bezpečnost.
Dámy a pánové, svoboda není zadarmo. Za svobodu se musí platit. Přímé náklady byly již v dnešní rozpravě uvedeny. Pro mne představují přijatelnou cenu. Očekávám ale, že za tyto peníze nám bude armáda poskytovat přiměřené služby.
Národní zájmy a rizika
Několik poznámek o zájmech a rizicích. Očekával jsem, že nám vláda předloží analýzu rizik, která České republice hrozí. Byla by k tomu dnes vhodná příležitost. Bylo by namístě, aby nás vláda seznámila s tím, jaké síly hodlá nasadit a jakým způsobem k eliminaci těchto rizik. Naše veřejnost má právo udělat si obrázek o tom, na jaké situace se naše armáda připravuje a s jakou rolí naší armády má počítat. Je naše armáda připravena např. na tzv. urban war, na tzv. válku ve městě, aniž by poškodila budovy, aniž by zbytečně poškodila civilní obyvatelstvo? Nevím. Myslím si, že naše veřejnost by si zasloužila, aby byla o těchto věcech informována.
Zároveň bychom měli vědět, jak se naše bezpečnostní rizika změní vstupem do aliance. Některá rizika se zmenší a jiná rizika se zvětší. I o tom by naše veřejnost měla vědět. Předpokládám, že toto vláda učiní v rámci jednání ve výborech, a bude-li to nutné, věřím, že se tak stane na uzavřených jednáních výborů, nepůjde-li to učinit zcela veřejně. Očekávám však naprosto otevřený přístup této vlády. Zamlžující všeobecné projevy jsou hazardováním. Prosím vládní koalici, aby se nad tím zamyslela. Je pravděpodobné, že to nikoho neovlivní. Obstrukce budou nadále dělat ti, kdo je dělat chtějí, ale poctivý přístup vlády by byl investicí do našeho národního sebevědomí, do vlastní identity a suverenity. Vláda by měla pootevřít zásuvky pracovních stolů a tyto informace sdělit sněmovně.
NATO
Nakonec uvedu důvod, proč si myslím, že bychom měli vstoupit do NATO. Pokud provedeme analýzu bezpečnostních rizik, zjistíme, že naše bezpečnostní rizika jsou identická s riziky našich západních sousedů. To je důvod, proč bychom měli uzavřít alianci. Naše životní zájmy, nezávislost České republiky a fungování státu jsou ohrožovány stejnými riziky, jako je tomu v případě Německa, Británie, Francie, USA.
Očekávám v této věci odpovědnější přístup vlády v debatě o těchto dokumentech, které předpokládám, že nám vláda brzy předloží. Jakou tvář bude mít NATO v 21. století, do jakého NATO vlastně vstupujeme? Proměňuje se kolektivní obrana? Zůstává kolektivní obrana základní dimenzí NATO? Zůstává, ale v NATO je nejpodstatnější společný duch, kultura jednání, určitá filozofie, nebo – jak jsem citoval – teologie, způsob uvažování, způsob řešení konfliktů, způsob obhajování demokratických hodnot.
Útočná Varšavská smlouva, s níž máme z r. 1968 vlastní zkušenost, zcela historicky zklamala. Nyní se České republice nabízí, aby zasedla u jednacího stolu, kde se bude řešit problematika evropské bezpečnosti, a u tohoto stolu platí princip úplného konsenzu, u tohoto stolu se názory malých států poslouchají.
– – –
Vzhledem k tomu, že u některých příspěvků na stránkách Sněmovny někdo znemožnil přechod od jedné stránky k následující (funguje jenom přechod zpět), čímž v podstatě znemožnil čtení stenoprotokolu, uvádím zde kompletní text a odkazy na jednotlivé stránky.
Sněmovní tisk 384 https://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t038400.htm
Přehled projednávání: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=2&t=384
Payne – vystoupení je na třech stránkách:
https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/020schuz/s020219.htm
https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/020schuz/s020220.htm
https://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/020schuz/s020221.htm
