28.2.1999
Nevylučuji, že někteří politikové když se reformě vyjadřují, mají skutečně na mysli takovou úpravu volebního zákona (a Ústavy), která by zajistila pro dvě nejsilnější strany automaticky dobré volební výsledky a zároveň by přidusila jednociferné politické strany. Debata se omezuje v podstatě na toto téma, obměňují se jen různé pohledy na to, co někteří nazývají „manipulací volební geometrií“.
Mimochodem není to debata nová, celá dvacátá a třicátá léta se vedla rovněž a očekávalo se, že se k novému volebnímu zákonu dopracujeme po válce. Nakonec jsme tytéž chyby učinili podruhé.
Mám za to, že se tato výměna názorů se míjí s podstatou věci. Za prvé proto, že na každý volební systém lze vymyslet úspěšnou taktiku, tak i úspěšnou protitaktiku. Nic automatického neplatí. Poslední senátní volby ukázaly, že na frak mohou dostat ve většinovém systému obě nejsilnější strany a naopak dobrá taktika malých stran může znamenat, že budou úspěšní malí regionální lídři ve směsi s nakumulovanými malými stranami, které se bezprostředně po volbách osamostatní a kýženou stabilitu většinové vlády to stejně nemusí přinést.
Doposud mimo hlavní pozornost politického jeviště zůstává skutečnost, že volební zákon z roku 1990 má v sobě zakódovanou chybu, která může pro Českou republiku znamenat, že bude mít příštích sto let menšinové slabé vlády a možná, že se v důsledku toho připodobní italskému modelu: slabé vlády se budou střídat, silná mafie si bude řídit ekonomiku po svém.
V čem chyba spočívá? Po roce 1918 se ČSR zavázala, že umožní všem národnostním skupinám na svém území, aby měly své zástupce v Národním shromáždění. Toho se mělo dosáhnout systémem trojího skrutinia, které pro každou politicko-národnostní skupinku posbíralo zlomky mandátů napříč všemi volebními kraji a zpravidla to na nějaký ten mandát stačilo.
Náš současný volební zákon okopíroval dvě skrutinia, ale posbírané zlomky mandátů pro malé strany uřízne pětiprocentní kvórum. Zlomky si pak mezi sebe rozdělí úspěšné strany. Jenže tváří v tvář povolebním koaličním jednáním se pak ukazuje, že nám právě těch několik hlasů chybí k sestavení většinové vlády (podobně se zpravidla sestavují vlády například v Izraeli). „Zlomkovité“ politické strany si nemohou nárokovat místo ve vládě, ale mohou být v „tiché“ koalici, vládu podporují či tolerují, aniž by v ní zasedali.
V důsledku pětiprocentní „interrupce“ se do Sněmovny dostávají strany silné (těžko jich kdy bude více než dvě) a do počtu se vejdou ještě dvě až tři strany „jednociferné“, nanejvýš snad „náctileté“. Taková situace se může opakovat, asi ne celých sto let, ale pár desítek určitě. Proto soudím, že stojí za to pokusit se odstranit tento vnitřní rozpor volebního zákona.
Mám ještě jeden méně závažný důvod volební zákon měnit: pečliví voliči mohou prostřednictvím preferenčních hlasů říci své slovo k pořadí kandidátů, jak jej stanovily politické strany. Za jistých okolností mohou hlasováním vyjádřit vůli, aby ta která dotyčná konkrétní osoba ve Sněmovně nezasedala. Druhé skrutinium však dává opět stranickým sekretariátům žolíka, který vypraví do Sněmovny i kandidáta, který sice není populární mezi voliči, ale zato se zalíbil vedení politické strany. Tím se však význam preferenčních hlasů, beztak již slabých, ještě více stírá.
Velmi bych si přál, aby naši vyjednavači přestali uvažovat o dost nejistém triku změny volební geometrie a pokusili se napřed vyřešit principiální spory. Snad by se pak mohlo ukázat, že zbývající problémy jsou snadněji řešitelné, než to vypadalo na počátku.