Rusko není náš přítel ani spojenec

15.6.2020

Naše zahraniční politika od devadesátých let vychází z předpokladu, že musíme mít dobré vztahy s Ruskem, za každou cenu. Jenže nemusíme. A existuje mnoho důvodů, proč bychom měli českou zahraniční politiku v této věci přehodnotit. K tomu je potřebná zásadní všeobecná a kromě toho také parlamentní diskuse. Začněme rekapitulací minulosti. 

1. Pokud k nám v devatenáctém století doléhaly vlny panslovanství, měly jen nepatrnou odezvu. Nejsilněji v jeho odmítání zaznívaly hlasy těch, kdo Rusko osobně navštívili. Například Ľudovít Štúr, Karel Havlíček Borovský a další osobnosti, které se zpočátku nechaly myšlenkami všeslovanství ovlivnit, po návštěvě Ruska pochopili kulturní odlišnost střední i východní Evropy a nesmyslnost takových vizí. Zejména František Ladislav Rieger se během pobytu v Rusku v roce 1867 důsledně postavil proti všeslovanskému sjednocení. Při projevu v Sokolnikách se proti ruskému politizujícímu panslavismu důrazně postavil: „Pravý šlechetný panslavismus jest možný, jen když každý Slovan druhého za stejnorodého a rovnoprávného bratra svého uzná.“ Vystihnul prapodstatu problému Ruska: nepřekonatelný sklon k imperialismu. V. V. Frič napsal v roce 1867 brožuru Rub a líc slovanské politiky na Rus, ve které odhaloval nebezpečí carského panslavismu. Nabádá českou politiku, aby se zavčas odtáhla od Ruska, dokud sociální revoluce nestrhne do propasti i ji. Karel Havlíček Borovský píše: „Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení … se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!“^[1]
2. Po desetiletí se u nás traduje, že v roce 1945 nás osvobodila Rudá armáda. Aniž bych chtěl zpochybňovat zásluhy ruských vojáků, existuje značný rozpor mezi tím, jak se Rudá armáda u nás chovala a jak se chová skutečný osvoboditel.
   1. Předně je nutné připomenout, že za osvobození se považuje osvobození hlavního města a je faktem, že Prahu si osvobodili Pražané sami s jistou dopomocí jednotek Vlasova, samozřejmě s využitím postupu amerických a sovětských jednotek. Konkrétně Prahu osvobodil generál Karel Kutlvašr. Rudá armáda přijela do města, ve kterém okupační jednotky den předem podepsaly kapitulaci. Však také později komunistický režim krutě pronásledoval jak generála Kutlvašra, tak ty, kdo patřili do okruhu jeho spolupracovníků.
   2. Za druhé je třeba připomenout, že v posledních dnech války nechal Koněv zcela nesmyslně bombardovat civilní cíle v českých městech (například Mladá Boleslav, Děčín, Mělník, Boskovice, Hrotovice, Litoměřice a další). Zemřely při tom stovky lidí a byly způsobeny zbytečné škody. To není chování osvoboditele.
   3. Když Pražané volali o pomoc, zejména když žádali o leteckou dodávku zbraní, Rudá armáda jim zbraně neposkytla, ačkoli to bylo technicky proveditelné. Mohl-li Koněv podnikat ve dnech 6.-9.5.1945 desítky zbytečných leteckých útoků na civilní cíle na českém území, mohl zařídit shoz zbraní pro Prahu. Skutečný osvoboditel by se takto nechoval.
   4. Když dorazila Rudá armáda do Prahy, začala okamžitě zatýkat[2] také československé občany ukrajinského původu a patrně i další. Mnozí před ‚osvoboditelským’ terorem utekli do zahraničí, jiní spáchali sebevraždu, mnozí zatčení byli odvlečeni do Gulagů, kde podstatná část z nich zemřela, mnozí byli popraveni, jen nepatrná část se mohla vrátit[3]. Mnohdy byly odvlečeny i děti ruských emigrantů. Na Slovensku v průběhu ‚osvobozování‘ zatkla Rudá armáda na 6000-10 000 osob. Přitom smlouva, kterou uzavřela exilová vláda s Moskvou, výslovně stanovila, že spravedlnost bude výhradně v kompetenci nově ustavené československé vlády[4]. Sovětský Svaz tedy tuto smlouvu porušil hned v prvních dnech míru[5]. Osoby, které přežily tento teror, odškodnil český Parlament v roce 2002, nutno podotknout, že jich byly už jen desítky.
   5. Sovětský Svaz již v průběhu války rozvinul politickou propagandu zahrnující staré panslovanské koncepty. To naznačuje, že osvobození nebylo primárním cílem.
   6. Sovětský Svaz odmítal možnost, že by americká armáda, která na to měla kapacitu, osvobodila Prahu o několik dní dříve. Skutečný osvoboditel by přivítal jakoukoli možnost rychlejšího osvobození. Na rozdíl od Sovětů, Američané pomoc nabídli, komunisté ji však odmítli.
3. Mnozí, kteří pochopili, že takzvané osvobození je vlastně okupace, již tehdy odcházeli do exilu. Pro tisíce československých občanů byl konec války začátkem nového utrpení.
   Rudá armáda vytvořila podmínky pro likvidaci československé demokracie a pro provedení komunistického převratu v roce 1948. Komunisté, kteří znemožnili jakékoli další demokratické volby, rozvrátili morální hodnoty a tradice, vytvořili z Československa ve spolupráci se Sovětským Svazem nesvéprávnou kolonii. Založili nelidskou komunistickou diktaturu na marxisticko-leninské ideologii, která nejen teoreticky ale i prakticky prováděla genocidu podnikatelů[6], intelektuálů a následně i soukromých zemědělců. V Československu komunisté, které držel Sovětský režim u moci, provedli faktickou genocidu[7] podnikatelů do důsledku a beze zbytku.
   Komunistický režim byl založen na úmyslném systematickém ničení tradičních hodnot evropské civilizace, na vědomém porušování lidských práv a svobod, na morálním a hospodářském úpadku provázeném justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, na likvidaci fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, na destrukci tradičních principů vlastnického práva, na zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, na bezohledném ničení přírody^[8]. Toto není subjektivní názor, to je převzato z našeho platného zákona⁸, který je závazný jak pro obyvatele, tak pro politiky.
4. Sovětský režim se dopouštěl zločinů od svého vzniku, v průběhu druhé světové války i po ní. Z válečného období jsou to například obsazení části Polska 17. 9. 1935, hromadné vraždění v Katyni (22 000 obětí), masové popravy v Polsku (100 000 obětí), v Pobaltí (Estonsko 200 000 obětí, Litva 34 000 obětí včetně 5000 dětí), v Maďarsku (13 000 obětí), v Rumunsku, na Ukrajině (100 000 obětí), útočná války na Finsko, zločiny na Japonském obyvatelstvu při obsazení Sachalinu a Kurilských ostrovů. Únosy československých obyvatel pokračovaly i po válce až do roku 1955. V poválečné době invaze do Maďarska v roce 1956, invaze do Československa v roce 1968, nasazení chemických zbraní v Afghánistánu a další.
5. Když jsme se po dvaceti letech konečně trochu vzpamatovali z komunistických hrůz padesátých let organizovaných ze Sovětského Svazu, začali jsme znovu budovat normální podmínky a začali si hledat vlastní cestu, přišla v roce 1968 druhá okupace. Sovětský Svaz zorganizoval invazi údajně spojeneckých vojsk, z nichž se nakonec Rudá armáda na další desetiletí stala okupační silou. Bez podpory Sovětského Svazu by nemohla probíhat tzv. ‚normalizace‘, lépe řečeno nastolení totalitní nedemokratické diktatury. Pokud někdo věřil na osvobození v roce 1945, pak okupace v roce 1968 přeznačila příchod Rudé armády na první okupaci.[9] I ti, kdo kdysi věřili, pocítili pádný a bolestivý argument.
6. Brežněvovská ‚normalizace‘ – lépe řečeno obnovení totalitní diktatury vojenskou silou – byla založena na nepravdě a lži, na pokrytectví, na veřejné deklaraci poslušnosti vůči režimu, se kterým většina občanů nesouhlasila[10]. Komunisté prováděli v průběhu mnoha let systematické čistky, které zahrnovaly nejenom znemožnění kariéry, vylučování ze škol, ztrátu bydliště, ale i likvidaci konkrétních osob. Nastalo lámání charakteru, ponižování, devastace národa, zastrašování, demonstrativní likvidace vybraných odpůrců režimu, věznění[11].
7. Trvalo několik let, než se v naší společnosti začal formovat odpor vůči prolhanému režimu[12]. Přiznejme si poctivě, že odpor vůči komunismu u nás byl slabý, neměl kapacitu ani prostředky, jak dosáhnout zásadní změny. Totalitní režim se u nás v roce 1989 samovolně zhroutil v důsledku vnějšího vývoje. KSČ měla připravené plány na likvidaci nepohodlných osob[13] zahrnující kromě jiného i vytvoření koncentračních táborů. Pokud by tyto programy spustila, mohla odpůrce hravě zlikvidovat. Nemohla je spustit, protože tomu bránila mezinárodní situace.
8. Protože jsme si svobodu a demokracii nevybojovali, protože jsme zvolili cestu kompromisů a ústupků, odložili jsme si svůj boj o svobodu na pozdější dobu. Nevyhneme se mu, nepotrestané křivdy a zločiny budou znemožňovat vytvoření spravedlivého prostředí. Čím déle se bude spravedlnost odkládat, tím více se za to bude muset v budoucnu zaplatit. Nyní žijeme v systému, ve kterém zatím ještě jsou uchovány demokratické instituce, ale demokratická kultura je likvidována. Sklouzáváme samovolně do starých totalitních kolejí, protože jsme nebojovali a protože jsme se doposud s minulostí morálně nevypořádali. Proto je nejvyšší čas, abychom si přestali lhát, je čas, abychom zaplatili za minulé ústupky.

A zde začíná po historickém úvodu diskuse k současným vztahům s Ruskou federací.

9. V roce 1993 jsme podepsali s Ruskem smlouvu o přátelství[14] v atmosféře iluzí, že nastává tisíciletá říše svobody, demokracie a spravedlnosti, ve které všechny státy budou usilovat co nejrychleji o ustavení demokratického zřízení, a zavládne všeobecný mír, takže můžeme dokonce zrušit zbrojní výrobu. Smlouva je poplatná době, ve které vznikla. Nejenom my, ale celý demokratický svět dal Rusku v devadesátých letech neopakovatelnou upřímnou příležitost připojit se k demokratickým státům. Dnes už můžeme otevřeně říci, že Rusko tuto příležitost odmítlo.
10. Rusko však uzavřenou a platnou smlouvu opakovaně porušuje.
    1. Anexe Krymu byla porušením svrchovanosti Ukrajiny, protože vojáci speciálních jednotek na území Ukrajiny působili před jakýmkoli jednáním a před konáním údajného referenda. Prezident Putin jejich působení potvrdil, když je následně za tuto činnost vyznamenal. Přitom v preambuli smlouvy se Rusko zavázalo: „považujíce územní celistvost a neporušitelnost hranic všech států za neoddělitelnou součást nového mírového uspořádání v Evropě“. V článku 1 se také zavázalo důsledně se „řídit zásadami svrchované rovnosti, nepoužití síly nebo hrozby silou, neporušitelnosti hranic a územní celistvosti“. Rusko se smlouvou z roku 1993 také zavázalo respektovat Závěrečný akt OBSE, podle kterého se zúčastněné státy vystříhají toho, „aby učinily území jiného zúčastněného státu předmětem vojenského obsazení nebo jiných přímých nebo nepřímých násilných opatření v rozporu s mezinárodním právem, nebo předmětem přivlastnění“.
    2. Rusko se zavázalo v čl. 17, že „usnadní přístup k archivům, knihovnám, vědeckým ústavům a podobným zařízením“. K mnoha dokumentům dodnes nemáme přístup, ačkoli již uplynuly lhůty, ve kterých měly být dokumenty utajovány a pominuly důvody, pro které by měly být utajovány. To je otevřeně nepřátelský postoj a porušení smlouvy.
    3. Rusko se zavázalo v čl. 17, že bude podporovat „občanské a individuální iniciativy“. Nadace Člověk v tísni a další podobné instituce mají v Rusku potíže a jejich představitelé byli z Ruska opakovaně vykázáni.
    4. Rusko se zavázalo v čl. 19, že bude „podporovat kontakty mezi organizacemi a představiteli hromadných sdělovacích prostředků“. Čeští žurnalisté byli z Ruska opakovaně vykázáni.
    5. Rusko se v článku 1 zavázalo k „respektování lidských práv a základních svobod,“. O porušování základních lidských práv a svobod v Rusku existuje mnoho mezinárodních zpráv. Kromě toho ruská státní moc pronásleduje ty, kdo se snaží lidská práva hájit.
    6. Rusko se zavázalo v článku 1 k „plnění závazků podle mezinárodního práva“. Rusko je rovněž signatářem Evropské charty místní samosprávy. Podle čl. 4 Charty musí respektovat výkon samostatné působnosti obcí v ČR. Protože umístění jakékoli sochy na veřejném prostranství je plně v samostatné působnosti obce, je nepřípustné, aby Rusko požadovalo po české vládě, aby zasahovala do samostatné působnosti hl. m. Prahy a městských částí ve věci umístění jakékoli sochy, která není ve vlastnictví Ruska.
11. Ovšem my máme s touto smlouvou také problémy. Podle článku 8 máme Rusku pomáhat při rozvíjení spolupráce s „mezinárodními organizacemi“, ve kterých jsme. Problém nastává v tom, že jsou situace, kdy nám alianční závazky v NATO znemožňují toto ustanovení plnit. Nechceme-li sami sobě lhát, musíme se tohoto závazku zbavit. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle článku 10 naší Ústavy má tato smlouva přednost před všemi zákony, které jsme přijali v rámci Aliance, má dokonce přednost i před zákonem o utajovaných skutečnostech.
12. Na našem území působí ambasáda a ruské tajné služby, které jsou opakovaně každý rok charakterizovány jako závažný bezpečnostní problém, který stále sílí. Zasahují netransparentně do politiky na nejvyšší úrovni (prezident, vláda, parlament). S vysokou pravděpodobností používá Rusko naše území pro expanzi tajných služeb do dalších zemí v západní Evropě. Rusko vyvíjí mohutnou propagandistickou protidemokratickou činnost vůči našim občanům. Tak vypadá „bezvýhradná úcta k lidským právům a základním svobodám a k zásadám demokracie, humanismu a právního státu“, ke které se Rusko zavázalo ve smlouvě o přátelství? Tak vypadá „bezvýhradný respekt k svrchovanosti“ České republiky, ke kterému se Rusko zavázalo? Smlouva z roku 1993 sice nese nadpis „o přátelství a spolupráci“, ale Rusko se k nám přátelsky nechová.
13. Perspektiva, že by v Rusku nastal obrat k demokracii, je málo pravděpodobná. Prezident Putin opakovaně deklaroval, že si pro Rusko nepřeje demokracii evropského typu a že se chce odklonit od spolupráce s Evropou. Mnozí schopní lidé, kteří si přejí svobodu, demokracii a diskusi, už odešli nebo jsou na odchodu z Ruska. V Rusku, na rozdíl od devadesátých let, bychom dnes jen stěží nalezli třeba jen zárodek strany, která by měla naději, že zvítězí ve volbách a přitom by svou podstatou a programem mohla sehrát podstatnou roli při demokratizaci Ruska. Pro nadcházející desítky let je takový vývoj v Rusku nepravděpodobný. Z mnoha hledisek Rusko představuje opak férové politiky na mezinárodní scéně.
14. Smlouva z devadesátých let nese viditelné stopy iluze, že všichni nastoupili cestu k demokracii. S odstupem času je zřejmé, že se jednalo jen a pouze o iluzi. Smlouva neodpovídá současné politické situaci.
15. Český parlament by měl smlouvu co nejdříve vypovědět. Nelze to udělat kdykoli, proto je nutné učinit přípravné kroky včas. Parlament by měl vyzvat vládu, aby přípravné kroky k vypovězení smlouvy provedla. Určitě by měl Parlament v tomtéž usnesení o vypovězení smlouvy zdůraznit, že Česká republika je připravena po odstoupení od této smlouvy zahájit případné jednání o nové, férovější a pravdivější smlouvě, kterou by mohly obě strany důsledně dodržovat.

Přestaňme si lhát.

 

^[1] Slovan a Čech 1846

^[2] Zatýkání prováděly podle předem připravených seznamů tři na sobě nezávislé a konkurující si organizace: Smerš (Smerť špionam), NKVD a rozvědky působící při velitelstvích postupujících armád. Stávalo se, že jedna z nich někoho zatkla a následně propustila a po několika dnech jej znovu zatkla druhá organizace.

^[3] Historický výzkum dosud potvrdil 1230 poprav osob s českými kořeny, zejména během Stalinova ‚Velkého teroru‘ na konci 30. let minulého století. Tábory Gulagu v letech 1930–1960 prošlo přes deset tisíc Čechoslováků, z toho jen v průběhu druhé světové války jich bylo přibližně osm tisíc, zejména uprchlíků před nacismem. Nejdéle vězněný Čechoslovák, advokát z Ostravy Karel Goliath (1901–1985) strávil v Gulagu 16 let, a to v letech 1939–1955. Tisíce krajanů pobyt v Gulagu nepřežily a leží v masových hrobech rozesetých po celém ruském území. Na dotazy po osudu konkrétních osob v mnoha případech ruské úřady vůbec neodpověděly.

^[4] Smlouva z 12. prosince 1943 čl. 4: „Vysoké smluvní strany, majíce na zřeteli zájmy bezpečnosti každé z nich, jsou dohodnuty o těsné a přátelské spolupráci v době po obnovení míru, i o tom, že budou jednati v shodě se zásadami: vzájemného respektování své nezávislosti a svrchovanosti, jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu. “

^[5] Postup při takzvaném osvobozování v roce 1945 bychom v mnoha případech na základě poválečného vývoje mezinárodního práva měli považovat za válečné zločiny.

^[6] Teoretické základy komunistické genocidy kromě jiných formuloval Zdeněk Jičínský, Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, 1956: „Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá politická práva a svobody, kterých by mohly využívat k působení na pracuící vrstvy, k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jím zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk, apod. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím a nikoliv buržoazii.“ Genocida byla prováděna ‚do třetího i čtvrtého pokolení‘ na nevinných dětech, jejichž jediným proviněním byli rodiče, praxe zjišťování dělnicko-rolnického původu se nedá interpretovat jinak.

^[7] Zákon 40/2009 Sb., trestní zákoník § 400 genocidium

^[8] Převzato ze zákona 198/1993, o protiprávnosti komunistického režimu – viz příloha.

^[9] Pokud zločinec nabídne starému člověku, že mu pomůže odnést nákup domů a následně jej okrade, pak pomoc nelze považovat na polehčující okolnost. Morální hodnocení se odvíjí od uskutečněného zločinu. I morální činy mohou dostat opačné znaménko.

^[10] KSČM se doposud zřetelně nedistancovala od Poučení z krizového vývoje, v projevech některých komunistů je Poučení nejednou obhajováno.

^[11] Komunistický režim v některých případech přinesl zlepšení, ke kterému by ale došlo i bez komunistů, avšak zlo, které komunisté napáchali, veškeré případné zásluhy anulovalo.

^[12] Není náhodou, že Solženicyn napsal pozoruhodný text Nežít se lží, ve kterém vyzval všechny, kdo nechtějí nelidský režim podporovat, aby začali sami u sebe a pokud možno i kolem sebe důsledně uplatňovat princip odmítající lež.

[13] Připravené akce Norbert, Vlna a Zásah.

^[14] Sdělení č. 99/1996 Sb.