14.6.1991
Naší politikou se již téměř rok táhnou chmurné vidiny rozpadu federace. Lze si jako protiklad katastrofického scénáře představit scénář udržení federace? Jakou šanci má Slovensko v těchto případech?
Jaká je situace? Ze Slovenska se ozývají varovné hlasy, například o vyhlášení svrchovanosti zákonů SNR nad zákony federálními. Ozývá se požadavek státní smlouvy, pro českou stranu nepřijatelný. Hovoří se o konfederaci. Ve Slovenské národní radě je projednáván návrh skupiny poslanců na prohlášení „Deklarace o státní suverenitě Slovenské republiky“. V tisku se objevují prohlášení: „Jestliže nemůžeme podepsat státní smlouvu, protože nejsme subjekty mezinárodního práva, tak bychom měli udělat všechno, abychom se jimi stali, a potom podepsali smlouvu, která bude mít nejen vnitrostátní platnost, ale která bude mezinárodně-právním aktem.“ (M.Kňažko 23.5. LN). „Za nejlepší způsob, jak dosáhnout trvalého rozvoje Slovenska považujeme samostatnou Slovenskou republiku.“ (SNS, J. Prokeš 25.5.) „Slovensku nikdo nebrání, bude-li chtít být samostatné. Osobně se však nedomnívám, že by většina slovenského národa chtěla jít cestou samostatného státu.“ (Havel, 27.5.)
Existuje vůbec na slovenské scéně politická síla, která by o fungující federaci usilovala v podobném smyslu jako Česká republika? VPN byla označena za nejatraktivnější milenku. české politické síly se ucházejí o její ruku, ale ona stále vzdoruje.
Nezbývá, než se vrátit do situace před rokem v době volební kampaně a připomenout si některé motivy v volebního programu VPN. „VPN smeruje k plnému sebaurčeniu slovenského národa. Slovenskú štátnosť chápeme ako prirodzené a neodňateĺné právo zavŕšiť všetky aspekty suverenity moderného európského národa.“ „Zastávame stanovisko, že pôvodnou, základnou suverenitou je suverenita každej z oboh národných republík – kým suverenita federácie je suverenitou odvodenou, delegovanou.“ „Cielom nášho federatívného modelu sú silné republiky, kompetentné republikové vlády a parlamenty.“ Dovršení federace „dvoh celkov, problémom ktorých nebudú spory o tom, čo im kto pridelil, pridal či odobral – lebo budú hospodáriť samostatne.“ „Nemáme ilúzie o tom, že vždy nájdeme plné pochopenie na českej strane.“ „Naša nová budúcnosť – silné a zdravé Slovensko – nebude zadarmo.“ Tak nějak si VPN představuje „spolužitie v autentickej federácii“, ale je to jen jeden aspekt tohoto programu.
Nejatraktivnější milenka politické scény však má druhou tvář: „Federáciu chápeme ako súčinnosť, ako navzájom prospešné spojenie síl združených spoločnými vnútropolitickými, zahraničnopolitickými, ekonomickými, kultúrnými a ďalšími záujmami. Federácia musí prinášať osoh obom stranám a jej efektívnosť by mala byť väčšia než číry súčet českých a slovenských kapacít.“ Republiky „vo federálnej právomoci ponechajú úlohy zahraničnej politiky, obrany, finančnej politiky a v prechodnom období aj niektoré ďalšie nevyhnutné, presne dohodnuté funkcie.“ „Vyhrocovanie konfliktov by bolo vodou na mlyn starým štruktúram totalitnej moci; zhoršilo by našu reputáciu vo svete, zabránilo potrebným sociálnym a ekonomickým zmenám a poškodilo by demokratický vývin celej federácii.“ „Považujeme za užitočné zlepšiť vzájomnú informovanosť o svojej minulosti i prítomnosti, nepodliehať vo vzájomných vzťahoch mýtom, predsudkom a nedôvere.“
Vedení VPN se před několika týdny ujal bývalý místopředseda slovenské vlády Jozef Kučerák a do programu VPN se dostalo slovní spojení „fungující federace“.
Pokud má pravdu prezident Havel, že by většina slovenského národa nechtěla jít cestou samostatného státu, snad by bylo možné načrtnout scénář zachování federace. Jednání o státoprávním uspořádání federace se vlečou již mnoho měsíců. Bude-li jednání pokračovat stejným tempem, prohloubí se hospodářská krize celé federace. Česká strana patrně nebude příliš nakloněna při projednávání rozpočtu na příští rok přerozdělování financí v rámci federace. Projevy prohloubené krize se na Slovensku projeví s větší razancí. Blíží se nové volby a přichází šance pro Slovensko. Pokud si jí slovenští federalisté uvědomí, budou hledat politickou sílu, která by měla fungující federaci v programu, a jedinou milenkou bude VPN. Záležet bude jen na moudrosti voličů (nepodlehnout demagogii že za všechno mohou češi) a na tom, kterou tvář VPN nastaví. Pokud bude šance využita, je možné, že nové federální shromáždění bude schopno přijmout federální ústavu.
K jedinému nedorozumění by mohlo dojít v tom, co si kdo představí pod fungující federací. Těžko odhadovat slovenské představy, ale je možné načrtnout několik pravidel ústavního práva.
Federativní uspořádání s sebou totiž nese jisté minimální důsledky. V unitárních státech se zpravidla zákony dělí na ústavní a obyčejné. Dojde-li ke sporu mezi nimi, má ústavní zákon vždy vyšší platnost. O sporu rozhoduje ústavní soud. Ve složeném státě existuje více zákonodárných sborů a je třeba stanovit vhtah mezi zákony, které odhlasují. Má-li být zajištěna nezbytná koordinace a stabilita složeného státu (společná hlava státu, společná armáda, jednotná zahraniční politika, společná měna) a tím také mezinárodní uznání státu jako subjektu, s nímž lze uzavřít věrohodnou smlouvu, musí jeden ze zákonodárných sborů hrát hlavní (federální) roli. Jeho federální ústavní zákony mají nejvyšší právní sílu. Ostatní federální zákony s nimi nesmí být v rozporu, na což dohlíží federální ústavní soud. Rovněž zákony ostatních zákonodárných sborů, a to i ústavní, nesmí být v rozporu s žádným federálním zákonem. Otázkou je, kdo vymezí kompetence mezi pravomocí federálního zákonodárce a všemi ostatními. O tom píše kromě jiných autorů i náš proslulý profesor František Weyr, který se podílel na ústavě z roku 1920: „Má-li však býti zachována normativní jednotnost právního řádu (a tím též státu), je nezbytně třeba, aby jeden ze zákonodárných sborů měl tzv. kompetenční kompetenci (kompetenční výsost), tj. právním řádem mu propůjčenou schopnost, upraviti sobě a druhému (nebo dalším) zákonodárným sborům příslušnost.“ (Příslušností rozumí to, co dnes nazýváme kompetence.) Tedy federální zákonodárný sbor musí mít pravomoc kompetence udílet, případně odebírat ostatním. V jiném případě se složený stát rozpadá (což můžeme například sledovat v Jugoslávii).
Německá Výmarská ústava kompetenční kompetenci fungující federace doplňuje o praktické ustanovení konkurujícího zákonodárství. Federace ponechává ostatním zákonodárným sborům právo v některých oblastech přijímat zákony, ale pokud je to z hlediska koordinace nutné, může zasáhnout federálním zákonem, který „láme“ platnost všech zákonů nižších. Jsou-li tedy části takové federace rozumné, mají široké pole působnosti, navenek je však takový stát důvěryhodným partnerem, protože je zajištěna dostatečná koordinace. Konkurující zákonodárství je dodnes součástí právního řádu SRN.
Budeme-li schopni přijmout ústavu, zaručující fungující federální stát, pak šance existuje. Naopak o takovém konfederativním uspořádání, v němž není zajištěn jednotný právní řád, lze na základě mnoha historických zkušeností tvrdit, že není stabilní a vede k vleklým rozporům a nakonec k rozpadu.
Zdá se, že jedna tvář bývalé VPN správně pochopila, že „Vyhrocovanie konfliktov by bolo vodou na mlyn starým štruktúram totalitnej moci; zhoršilo by našu reputáciu vo svete, zabránilo potrebným sociálnym a ekonomickým zmenám a poškodilo by demokratický vývin celej federácii.“ Věřme, že po rozdělení VPN to je ta pravá tvář.