6.7.2005
Již od starověku zavedený pojem ‚občanská společnost‘ (κοινωνια πολιτική, societas civilis) dostal v politické hantýrce české kotliny podivnou faleš. Jistě nejsem první, kdo si této skutečnosti všimnul, mimo jiné se nám tento fakt pokoušeli diplomaticky naznačit různí autoři (např. [1], [2], [3], [4]).
Občanská společnost u Hegela
Nejrozsáhlejší výklad svého pojetí ‚občanské společnosti‘ (bürgerliche Gesellschaft) podal v roce 1821 Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) v Základech filosofie práva[5]. Do značné míry polemizuje s prací Adama Fegusona[6]. Jako definici uvádí: „Občanská společnost je diference, která vstupuje mezi rodinu a stát i když její utváření probíhá později než utváření státu; neboť jakožto diference předpokládá stát, který jí musí předcházet jako něco samostatného, aby mohla existovat.“ (§182). Ke správnému pochopení Hegelovy definice občanské společnosti, která sice je ‚čímsi mezi rodinou a státem‘, jak se nyní často zjednodušuje, je ovšem důležité vnímat celý kontext. Občanská společnost podle něj obsahuje tři prvky:
a) systém potřeb – zprostředkování potřeby a uspokojování jednotlivce jeho prací a prací a uspokojováním potřeb všech ostatních,
b) právo a soud – ochrana vlastnictví a osobnosti prostřednictvím právního systému respektujícího svobodu vyplývající ze systému zprostředkování.
c) policie a stavovská korporace – které při zajišťování konkrétního zájmu respektují opatření proti nahodilosti obsažená v prvních dvou systémech.
Když Hegel popisuje v souvislosti s ekonomií státu systém potřeb slovy: „V občanské společnosti je každý sobě účelem, všichni ostatní jsou mu ničím. Ale bez vztahu k druhým nemůže objemu svých účelů dosáhnout; tito druzí jsou proto prostředkem k dosažení účelu zvláštního. Avšak zvláštní účel si prostřednictvím vztahu k druhým dává formu obecnosti a uspokojuje se tím, že zároveň tak uspokojuje blaho druhých.“, vyjadřuje po svém základní principy tržních vztahů, postřeh, že jedinec sledováním svých individuálních (sobeckých) zájmů nakonec díky trhu přispívá k obecnému blahu. I při nakládání s majetkem se „subjektivní sobeckost mění v příspěvek k uspokojení potřeb všech ostatních“. Hegel nikterak nepopírá sobeckou motivaci občana při jeho rozhodování („soukromé osoby, ačkoli sobecké, jsou nuceny obracet se k druhým“ …a tím se „sobeckost váže k obecnu, k státu“), ale také konstatuje, že občanská společnost „přírodou (elementem nerovnosti) danou nerovnost lidí nejen že nepřekonává, nýbrž ji plodí z ducha, pozvedá ji na nerovnost dovednosti, majetku, a dokonce intelektuálního a morálního vzdělání“.
Právo občana na hotový, víceméně neměnný soubor zákonů, vycházející z obecných principů, vymahatelný soudem, který rozhoduje ve zvláštním konkrétním případě bez jakéhokoli zvláštního zájmu podle obecných pravidel, umožňující efektivní ochranu vlastnictví je základem občanské svobody. Občan rezignuje na pomstu a spoléhá na dosažení spravedlnosti prostřednictvím veřejné moci. Spolu s rodinou je právo (převážně soukromé) a soud pro Hegela základem státu.
Podle výkladu některých autorů prý Hegel odděluje občanskou společnost od státu, to však neodpovídá skutečnosti. Když Hegel píše: ‚občanská společnost je tou obrovskou mocí, která člověka k sobě připoutává, požaduje od něho, aby pro ni pracoval a aby byl vším skrze ni a konal vše jejím prostřednictvím. Má-li být člověk takto členem občanské společnosti má vůči ní právě tak práva a nároky, jako je měl v rodině. Občanská společnost musí svého člena chránit, bránit jeho práva, tak jako je jednotlivec zavázán právům občanské společnosti.‘ , je zřejmé, že pro něj je občanská společnost součástí toho, co dnes nazýváme stát, a to včetně soudů a policie, že navzdory heslu, že občanská společnost je něco mezi rodinou a státem považuje stát a společnost za integrální nerozdělený a neprotikladný pojem.
Občanská společnost u Marxe
Karel Marx přišel s tvrzením, že v občanské společnosti celý kapitalistický společenský systém slouží buržoazii, tudíž občanská společnost je čímsi negativním, a postavil občanskou společnost do protikladu proti svému pojetí státu. Oddělení občanské společnosti od státu je součástí socialistické teorie státu. Je zcela v logice socialistické teorie práva, pro níž neexistuje žádná soukromoprávní sféra, že nemůže existovat ani občanská společnost ve smyslu Hegelovy definice, tedy zahrnující vztahy mezi občany včetně tržních vztahů.
Ze soukromoprávní sféry se stal nepřítel komunismu na základě tohoto citátu z Lenina: „My nic soukromého neuznáváme, pro nás vše v oblasti hospodářství je veřejnoprávní a nikoliv soukromé … Z toho vyplývá nutnost rozšířit používání státního zásahu do ‚soukromoprávních‘ vztahů, rozšířit právo státu rušit soukromé smlouvy, používat na ‚občansko-právní poměry‘ nikoli Corpus juris romani, nýbrž naše revoluční právní vědomí“ [7].
K tomuto citátu Zdeněk Jičínský v roce 1956 dodává: „Tyto důležité Leninovy pokyny … byly vodítkem při vytváření sovětského práva, zvláště občanského zákoníku. Nutně jsou obsaženy také v našem právu …“ [8] A Zdeněk Jičínský pokračuje: „Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá politická práva a svobody, kterých by mohli využívat k působení na pracující vrstvy, k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jim zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk apod. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoli však buržoazii.“ [9]
To znamená, že na základě Marxovy třídní teorie jsou přiznávána základní lidská práva a svobody jen třídě pracujících a explicitně jsou odňata ‚svržené buržoazii‘. V absolutním protikladu proti této marxistické interpretaci stojí anglosaské chápání občanské společnosti: Občanskou společností se míní společenství, které zakládá rovnost práv a povinností na společném vztahu občana ke státu (či k ústavě), nikoli na rasové, etnické, náboženské, rodové či nacionalistické výlučnosti[10].
Interpretace občanské společnosti v českém disentu
Komunistickému systému pro praktické použití z Marxova učení postačilo konstatování, že občanská společnost je nepřítelem socialistického státu. Shodou okolností se v tomto prostředí formovaly názory některých disidentů, kteří z faktu, že ‚občanská společnost‘ (nyní musíme dodat ve smyslu pojetí Václava Havla a Petra Pitharta, nikoli ve smyslu Hegelově) stojí proti socialistickému systému vyvodili, že:
a) občanská společnost je protiváhou státu,
b) občanská společnost je žádoucí, jelikož představuje opozici (správně bychom měli hovořit spíš o občanské sebeobraně),
c) občanská společnost sestává z občanských sdružení, což byla v rámci tehdejší totality komunistického systému jediná myslitelná forma opozice[11],
d) být opoziční protiváhou proti státu je vždy záslužné, jelikož to bylo záslužné v době totality.
Pojem ‚občanská společnost‘, klasicky zavedený pro něco jiného, tak začal být používán jako označení občanské iniciativy, a stává se tak pro některé aktivisty alternativou demokratického zřízení, jakousi třetí cestou[1] vůči státu a tržnímu systému. Vychází se z přesvědčení, že občanské sdružení je vždy motivováno altruisticky, tudíž je nadřazeno sobecké politice i ekonomice. Z toho se vyvozuje, že posilování občanské společnosti je tím správným prostředkem na podporu demokracie jak proti totalitě, tak proti sobectví politických stran v demokracii. Zcela se pomíjí fakt, že není znám případ, že by občanské iniciativy dokázaly prokazatelně zabránit nástupu totality a že cesta k posilování demokratického zřízení nesmí být založena na občanských iniciativách, nýbrž především musí vycházet z dobře vyváženého ústavního systému. Zcela se pomíjí fakt, že některé občanské iniciativy sehrály významnou roli v nastolení totalitních systémů. Zcela se pomíjí fakt, že například neofašistické a stalinské organisace jsou také občanskými iniciativami, že občanskou iniciativou byl ku-klux-klan, a přitom to bezesporu jsou instituce protidemokratické. S občanskými iniciativami je to stejné jako s lidmi, někteří dobro rozvíjejí, někteří škodí. Není žádný důvod apriorně je velebit ani zatracovat.
Václav Havel zmínil své pojetí ‚občanské společnosti‘ poprvé ve funkci presidenta již ve svém novoročním projevu v roce 1990. O téměř deset let později ve svém vystoupení v Minneapolis dospěl něčemu, co bychom mohli považovat za jeho definici. „Skutečná občanská společnost je nejvlastnějším základem demokracie a s tou se totalitní vláda ze samé podstaty věci vylučuje. Nebyla tedy náhoda, že jedním z nejtěžších a možná nejosudovějších útoků, kterým byl nástup komunismu provázen, byl útok proti občanské společnosti[12]. Svobodu slova, kterou komunismus kdysi přes noc potlačil, bylo možné po jednačtyřiceti letech obnovit rovněž přes noc. Velmi rychle bylo také možno zrušit ústavně zakotvenou vedoucí úlohu komunistické strany, založit jiné strany a uspořádat svobodné volby. V našem případě se dokonce podařilo převést poměrně rychle větší část zestátněného hospodářství opět do rukou konkrétních vlastníků. S občanskou společností je to však podstatně komplikovanější a obnovit ji je úkol na léta. Důvod je zřejmý: občanská společnost je velmi složitě strukturovaný a zároveň velmi křehoučký, ba občas až trochu tajemný organismus, který vznikal přirozeným vývojem po dlouhá desítiletí, ne-li staletí, a který je výrazem určitých trvale se vyvíjejících stavů ducha a mravů, určitého stupně společenského poznání a sebepoznání, určitého typu občanského vědomí a sebevědomí. Už proto ji nelze po tolika letech praktické neexistence obnovit shora, nějakým zákonem, nařízením či rozhodnutím politického centra. Lze jen trpělivě vytvářet příznivé prostředí pro její rozvoj a trpělivě posilovat právě ty rysy společenského ducha, které k takovému rozvoji vedou.“
Ačkoli je to asi nejsouvislejší vystoupení Václava Havla, má k definici pojmu, se kterým by se dalo pracovat v politické teorii velmi daleko. Nezbývá, než z dalších náznaků upřesnit: občanská společnost podle této vizionářské představy je reprezentována zájmovými sdruženími a nadacemi. Její přínos má spočívat v tom, že uplatňují politický vliv na rozhodování v období mezi volbami[13], tedy představují něco jako alternativní formu přímé demokracie. Jenže oproti ní nemají stanovená pravidla pro uplatňování svého vlivu, nemají stanovená pravidla pro financování a při ovlivňování politických rozhodnutí není zaručena rovnost různých iniciativ a názorů. Pro srovnání: ve Švýcarsku při kampani k referendu jsou zákonem garantována stejná práva a stejné postavení jak zastánců odpovědi ano, tak zastánců odpovědi ne a dokonce i zastánců nějakého jiného alternativního řešení (tzv. ‚Doppeltes Ja‘). Tomu například zcela odporuje zkušenost s naším tendenčně organisovaným hlasováním v celostátním referendu. Paradoxně tak nerovnoprávné postavení různých názorů při kampani k referendu a dotování jednoho názoru ze státních peněz znamená, že referendum v českém pojetí je výsměchem občanské společnosti, nyní ovšem v anglosaském smyslu – tj. společnosti odvozující rovnost občanů od stejného vztahu k ústavě.
Model uplatňování vlivu veřejnosti na politické dění revolučními formami veřejných shromáždění něco požadujícími či proti něčemu protestujícími nemá s demokracií vůbec nic společného. V české politické kotlině různé děkovné výzvy k odchodu či pokusy o volbu ředitele veřejnoprávních médií formou ‚šoubyznisových‘ představení na náměstí vyvolávajících primitivní davové emoce se absencí stejných práv pro všechny zúčastněné strany namísto demokracii podobají spíš lynčování. Nezávisle na tom, na které názorové straně kdo stál, skutečný demokrat musí odmítnout takovéto formy rozhodování. Právě proto svobodná společnost není založena na vládě většiny, ale na vládě zákona[14], tedy předem stanovených pravidel platných pro všechny bez ohledu na konkrétní případy.
Václav Havel se pokusil ještě o jinou definici[15]: ‚Nejobecněji by se snad dalo říct, že to je společnost, v níž se občané účastní veřejného života, správy veřejných statků a veřejného rozhodování mnoha paralelními a vzájemně se doplňujícími způsoby, přičemž míra, druh a institucionální podoba této jejich účasti závisí především na nich samotných, na jejich iniciativě a fantazii, byť uplatňovaných samozřejmě v určitém zákonném rámci.‘ Za povšimnutí stojí formulace principu, podle kterého si mandát k rozhodování o veřejných věcech přivlastňují, či přidělují občané sami sobě.
Havlovo pojetí občanské společnosti jako protiváhy státních politických institucí, jak vyplývá z výše uvedeného, se víceméně překrývá s Marxovým viděním občanské společnosti oddělené od státu. Rozdíl je v prosté záměně předznamenání, které pro Marxe říká, že občanská společnost je apriorně zlo, které škodí komunistickým cílům, zatímco pro Havla, že občanská společnost je apriorně něčím dobrým právě proto, že je protiváhou politických institucí. Analogické vidění státu potvrzují následující citáty:
Tak například najdeme vysvětlení: ‚Občanská společnost představuje amalgám nejrozmanitějších zájmů, organizací a aktivit, který stále nabaluje další a další prvky. Tento svět většinou funguje paralelně k národním státům, někdy státní a mezistátní instituce doplňuje, jindy popírá.‘[16]Václav Havel ve svém vystoupení[17] řekl: ‚… co rozumíme pod občanskou společností … obvykle to znamená nadace a sdružení … přirozeně lidská hnutí v různých neziskových organizacích a sdruženích s občanskou iniciativou … jsou nesmírně důležitá … jsou páteří občanské společnosti, nejen jejím aspektem. Není náhodou, že totalitní režimy vždy považují občanskou společnost za svého hlavního nepřítele, nebezpečí, které musí být okamžitě odstraněno.‘. [18]
Fakt, že v Minneapolis Václav Havel rozšířil svoji definici občanské společnosti ještě o samosprávnou větev veřejné správy a o ‚systém delegování některých úkolů, za jejichž plnění odpovídá stát, na jiné subjekty … sociální péče, péče o zdraví, péče o vzdělání, péče o životní prostředí … pokud samozřejmě nejsou obchodními společnostmi‘, nic nemění na příbuznosti pojetí státu Marxem.
Můžeme shrnout, že v české kotlině prosadil Václav Havel svou nespornou autoritou sousloví ‚občanská společnost‘ jako název pro neziskové subjekty[19] (nadace a občanská sdružení). Jaká filosofická východiska si politik pro své iniciativy zvolí je pro tuto studii nedůležité (ačkoli by to za samostatnou studii stálo). Důležité je, abychom věděli, že některé výrazy politické hantýrky běžné v české kotlině, když se je pokusíme doslovně přeložit, znamenají v zahraničí něco jiného.
Obavy F. A. Hayeka
Obavy z rostoucí moci ústřední vlády omezující svobodu každého občana a zmenšující jeho podíl na rozhodování sdílí kromě Václava Havla přinejmenším ve svých pocitech mnoho občanů české kotliny. Tyto pocity však mají vyústit do úsilí o lepší vyvážení ústavních mocí a vybudování omezovacích a kontrolních vztahů v ústavním systému, o omezení vládní moci samotnou ústavou (‚checks and balances‘), nikoli do budování paralelního rozhodovacího systému a rozmělňování odpovědnosti.
A. Hayek píše[20]: ‚Mnoho nejvážnějších vad současné vlády, které se všeobecně uznávají a nad nimiž se naříká, avšak myslí se, že jsou nevyhnutelným důsledkem demokracie, jsou ve skutečnosti pouze důsledky neomezeného charakteru současné demokracie. Základní fakt se stále ještě jasně nevidí, totiž že v rámci této formy vlády může být vláda k výkonu ať už jakékoli své ústavní moci přinucena dokonce i proti svému nejlepšímu přesvědčení, jestliže ti, kteří mají z opatření prospěch, jsou „vrtkavé skupiny“, na jejichž podpoře vládní většina závisí. Důsledkem je, že aparát organizovaných konkrétních zájmů uzpůsobený výlučně k tomu, aby vykonával nátlak na vládu, se stává tím nejhorším upírem nutícím vládu, aby byla škodlivá. Sotva lze brát vážně údajný důvod, že všechny tyto rysy vznikajícího korporativismu, z nichž se skládá paralelní vláda, jsou nutné k tomu, aby se vládě dostalo rady o pravděpodobných účincích jejích rozhodnutí.‘
Aby nebyl pochopen jako nepřítel sdružování a spolků, Hayek na podporu korporací dodává: ‚Bylo by zlým nepochopením základních principů svobodné společnosti, kdybychom dospěli k závěru, že kvůli tomu, že tyto principy musejí malou skupinu zbavovat veškerých donucovacích pravomocí, nepřikládají velkou váhu dobrovolnému jednání v malé skupině. Tím, že tyto principy vyhrazují veškeré donucování vládním orgánům a vymezují jeho použití na prosazování obecných pravidel, směřují k co možná nejmenšímu donucování vůbec a k ponechání co možná největšího prostoru pro dobrovolné úsilí. … Skutečný liberál si musí naopak přát co možná nejvíce těch „konkrétních společností uvnitř státu“, dobrovolných organizací na spojnici mezi jednotlivcem a vládou, které chtěli Rousseau a francouzská revoluce se svým falešným individualismem potlačit; přeje si však zbavit je všech výlučných a donucovacích pravomocí. … takovéto dobrovolné organizace disponují mocí, která o tolik přesahuje moc kteréhokoliv jednotlivce, bude třeba je v jejich činnostech omezovat zákonem, a to způsobem, jímž jednotlivec být omezován nemusí, a zejména, že bude třeba odepřít jim některá práva diskriminovat, která jsou pro jednotlivce důležitou součástí jeho svobody. To, co si přejeme v tom ohledu zdůraznit, však je, že existence četných dobrovolných sdružení není nutně omezením, nýbrž že je důležitá nejenom pro konkrétní účely těch, kteří sdílejí nějaké společné zájmy, nýbrž i pro veřejné účely v pravém smyslu. To, že vláda by měla mít monopol na donucování, je nutné k tomu, aby se donucování omezilo; to však nesmí znamenat, že vláda by měla mít výlučné právo sledovat veřejné účely. … Je jednou z největších slabin naší doby, že nám chybí trpělivost a víra v budování dobrovolných organizací pro účely, kterých si vysoce ceníme, a ihned požadujeme po vládě, aby s použitím donucení (nebo prostředky získanými donucením) zajistila to, co se velkému počtu lidí zdá jako žádoucí. Nic však nemůže víc umrtvovat reálnou participaci občana, než když vláda namísto toho, aby pouze poskytovala základní rámec spontánního růstu, začne být monolitická a vezme si na starost uspokojování všech potřeb, které lze uspokojovat pouze společným úsilím mnoha lidí. Je velkou předností spontánního řádu, který se zabývá pouze prostředky, že umožňuje existenci velkého počtu rozmanitých a dobrovolných zájmových společenství sloužících takovým hodnotám jako je věda, umění, sport a podobně.‘
Občanská sdružení charitativní a politická
Pro další úvahu je nutné rozdělit občanská sdružení na ta, která prostě sdružují zájemce na základě společných zájmů od těch, která chtějí vyvíjet politický vliv. Skupiny, které se pokoušejí zasáhnout do politického dění, se od politické strany liší jedině tím, že neusilují o prosazení svých kandidátů do politických funkcí[21].
Představa, že by zájmově organisované korporace měly prosazovat své politické představy působením na politiky je obdobou amerického politického lobbyingu. Politické strany v USA skutečně nemají takové postavení, jaké známe v Evropě. Jednotliví politici jsou skutečně vystaveni působení lobbyistických korporací a musí pečlivě zvažovat jaké voliče získají či ztratí podporou požadavků jedné či druhé skupiny. V evropské tradici politických stran integrace dílčích zájmů prosazovaných jednotlivými skupinami probíhá již uvnitř jednotlivých stran, takže se do parlamentu nedostávají extrémní názory a iniciativy. Snad proto je i naše parlamentní skutečnost tak málo barvitá. Politická strana by měla dříve, než s nějakým nápadem vyjde na veřejnost, zvažovat, zda pro takový nápad dokáže najít finanční prostředky a jaké postavení má mezi jinými prioritami.
Jestliže se pokusíme připustit, že by změnou české legislativy mělo být umožněno (legalizováno) prosazování politických zájmů také formou zájmových iniciativ vytvářejících svá sdružení, která neusilují o získání mandátů, musíme zároveň dodat, že by to mělo určité důsledky. Bezesporu to již není činnost nezisková. Nějaká zájmová skupina, často ta, která činnost platí, na tom velmi vydělá. Pro srovnání: lobby v americkém systému podléhá přísné registraci, činnost je podrobně upravena, příjmy určené k ovlivňování politiků musí být řádně a veřejně evidovány a zdaněny, politikové je smějí přijmout jedině na volební účet. Každý se může podívat kdo činnost financuje a čeho tím chce dosáhnout. Pohoršující na politickém působení občanských sdružení tak může být právě ta skutečnost, že by vyvíjely politickou činnost, ale přitom nepodléhají stejnému režimu, jako politické strany – tedy zdaňování příjmů obecnými sazbami, povinnosti zveřejňovat veškeré příjmy v pravidelném přiznání a střetu zájmů konkrétních představitelů i občanských sdružení. Občan, který se nehodlá spolkově organizovat, je najednou zaskočen, když kolem něho působí podivné netransparentní síly a skupiny, financované ze ziskových zdrojů úzkých zájmových skupin. Je znám nespočet občanských sdružení, které jsou ve skutečnosti jen prostředkem k prosazování zájmů svých sponzorů.
Mohlo by být zajímavým podnětem pro českou legislativu rozšířit spolčovací prováděcí zákony o možnost zakládat politická občanská sdružení jako korporace, které nehodlají ve volbách usilovat o získání vlivu a odpovědnosti, které nemusí sbírat podpisy pro své založení, které ale v důsledku vstupu do politického světa musí podléhat stejnému systému veřejné kontroly, jako politické strany a politikové. Mimochodem – v dobách rakouské legislativy jsme takovéto rozlišení politických a nepolitických sdružení měli.
[1] Schwarz, Karl-Peter, Dbej na Boha, Joachime, http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-03.htm
[2] Hanley, Sean, Občanská společnost: myšlenka, která zastarala?, http://www.britskelisty.cz/9902/19990219g.htm
[3] Maslowski, Nikolas, Občanská společnost a její nepřátelé, Diskurz československého disentu 1969–1989, ‚Když jsem přijel do Prahy, začal jsem chápat, že občanská společnost neznamená úplně totéž v Čechách co ve Francii.‘,‘ Budu se snažit ukázat, jak „disent“ tvořil svět interpretace občanské společnosti.‘
http://www.usd.cas.cz/usdwin/sem_maslowski
[4] Sirůček Pavel, Společnost minus stát? Koncepce občanské společnosti a totalita globálních trhů, 2.4.2002, Britské listy http://www.blisty.cz/art/10218.html
[5] Hegel, Georg Wilhelm Friedrich, Základy filosofie práva, Academia 1992, přel. Vladimír Špalek
[6] Ferguson, Adam, An Essay on the History of Civil Society, 1767.
[7] Lenin, Vladimír Iljič, Spisy, sv. XXXIX, rusky, 3. vyd., str. 419
[8] Jičínský Zdeněk, Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36
[9] Jičínský Zdeněk, Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36
[10] Srv. Březina Ivan, Budou nám vládnout profesionální občané?, http://pes.eunet.cz/clanky/2002/07/23005_11_0_0.html
[11] Na sklonku komunismu existovalo v Československu celkem 36 opozičních sdružení, která bychom mohli nazvat občanskými iniciativami, ačkoli tehdejší právní řád jejich existenci neumožňoval.
[12] Havel, Václav, Macalester College, Minneapolis/St.Paul, USA, 26. dubna 1999,
[13] Havel, Václav, Novoroční projev 1.1.1996, ‚Kdosi řekl, že demokracie je nádoba, jejímž obsahem musí být občanská společnost. Nevěřím, že by kdokoli z nás byl uspokojen tím, že máme nádobu bez obsahu. Prakticky by to znamenalo, že si ve volbách můžeme vybrat jednou za čas mezi různými politickými stranami, ale že každodenní vliv na věci veřejné beztak nemáme‘. http://www.darius.cz/ag_nikola/cl_havel_5.html
[14] Hayek, F. A. vláda zákona
[15] Havel, Václav, Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti, Macalester College, Minneapolis/St.Paul, USA, 26. dubna 1999
[16] BGG 2004 – Občanská společnost v globalizaci: http://www.forum2000.cz
[17] Havel, Václav, vystoupení na konferenci Fórum 2000, zpětný překlad z anglicky publikovaného textu projevu.
[18] Nebyla tedy náhoda, že jedním z nejtěžších a možná nejosudovějších útoků, kterým byl nástup komunismu provázen, byl útok proti občanské společnosti.
[19] Záměrně se vyhýbám termínu ‚organisace‘, který je typický pro socialistickou teorii práva.
[20] von Hayek, Friedrich August, Právo, zákonodárství a svoboda (nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie) Díl 1 Pravidla a řád
[21] Podle stávající legislativy lze politická práva v České republice uplatňovat výhradně prostřednictvím politických stran. Sdružení (i odbory), které oficiálně nominuje své kandidáty na jakoukoli politickou funkci by se při přesném dodržení legislativy mělo okamžitě přeregistrovat podle zákona o politických stranách.