25.7.1998
Jsou zákony, které se upravují poměrně často, jsou jiné, které se podaří změnit jen v dobách krizí. Volební zákon patří k těm, které se mění nejobtížněji. Vždy se totiž nějaké strany cítí být změnou volebního zákona ohroženy.
V atmosféře již obvyklých předsudků vůči ODS se doposud ozývala pouze kritika opoziční smlouvy. Komentáře mudrují, že změna volebního systému je dozajista motivována nečistými záměry velkých politických stran a temnými úmysly zničit demokracii. Nikdo nám doposud nepoložil otázku, jaké důvody nás k návrhu změny volebního zákona vedou.
Náš doposud užívaný volební zákon vznikal ve spěchu na jaře v roce 1990. Bez důkladné diskuse a tak trpí velkým vnitřním protikladem.
Za základ byl vzat volební systém prvorepublikový, jenž si kladl za cíl v národnostně a menšinově komplikovaném prostředí dosáhnout toho, aby i ta sebenepatrnější menšina byla v tehdejším Národním shromáždění zastoupena. Proto byl uplatněn systém tří scrutinií, který poslepováním drobných zlomků mandátu z jednotlivých volebních krajů vytvořil snadnou možnost, aby se do Parlamentu dostal i zástupce nepatrných menšin. Výsledky voleb tomu odpovídaly. Roztříštěná struktura však nabízí v povolebních koaličních jednáních možnost vytvoření vlád s podporou drobných straniček, které však stěží mohou vydírat či požadovat zastoupení ve vládě. Zpravidla musí vláda vzít ohled na parciální zájmy takové malé skupiny a tím je zajištěna její podpora. Takový politický model známe v nejtypičtější podobě v Izraeli.
Matadoři Občanského fóra chtěli údajně převzetím tohoto systému podporovat vznik nových politických stran. Měli však starost, aby jich nebylo přespříliš (a ono bylo – kandidovaly jich vždy desítky). Proto byla vytvořena pětiprocentní klausule, která těmto malým stranám znemožnila vstup do sněmovny.
Výsledný volební zákon trpí schisofrenií: na jedné straně formou dvou skrutinií směřuje k tomu, aby vznikaly malé straničky, na druhé straně malé straničky, které nepřekročí 5% hranici ze zastoupení vyloučí.
Výsledkem tohoto protikladu musí zákonitě být skutečnost, že značné množství voličských hlasů propadá a zároveň je pravděpodobné, že do sněmovny se vždy dostane několik asi pětiprocentních stran. Kvůli klausuli chybí malinká seskupení čítající několik mandátů, která by mohla poskytnout „vatu“ v jednáních o vytvoření většinové vlády, pětiprocentní strany si zase cení samy sebe přespříliš.
Jednociferné strany v obavě, že by mohly klesnout pod pětiprocentní hranici povedou zákonitě křečovitou politiku vydírání (v touze získat větší vliv na politické dění, než odpovídá jejich síle), nebo zaniknou. Nebo obojí.
Všimněme si, že podrážděný politický tón je typický jak pro KDU-ČSL i pro ODA, tak i pro US, pro bývalé HSD-SMS jakož i pro bývalou pseudokoalici LSU. Částečně se stejným stylem vyznačovala i SPR-RSČ.
V důsledku rozporu ve volebním zákoně součty hlasů ve Sněmovně zpravidla nedávají dohromady podporu pro politicky zřetelnou vládu se smysluplnou politickou orientací. Tak tomu může být navždy. Za nemožnost vytvořit z nich smysluplnou vládu nemohou voliči, ale volební zákon. Ani po desetiletích používání tohoto systému nelze očekávat vznik smysluplné struktury politických stran!
Z této situace není žádné východisko. Vládní koalice, v nichž jsou malé strany, se na změně volebního systému dozajista nikdy nedomluví. Díky výjimečné situaci po letošních volbách však právě nyní existuje naděje, že by mohla být vedena opravdová debata o moudrých změnách volebního zákona.