Někteří evropo-tvorní politikové, média i unijní vrchnost často argumentují, že Evropská unie je přeci demokratická, vždyť nás v Radě zastupují volení představitelé. (Rada Evropské unie je orgán, ve kterém za každý členský stát sedí jeden příslušný ministr, pokaždé jiný.) Nutno poznamenat, že to je argument povrchní a těžko udržitelný.
To, že je někdo zvolený, ještě vůbec neznamená, že se jedná o demokratické zřízení. Z dějin známe nespočet zvolených diktátorů a autoritativních či totalitních režimů. Na rozdíl od nich je podstatou demokratického uspořádání stabilita založená na rovnováze moci. Výkonná moc je odpovědná parlamentu, parlament dbá názoru voličů. Jsou-li voliči nespokojení, dají to najevo svým voleným zástupcům v parlamentu. Ti mohou vyvolat hlasování o důvěře. Rovnováhu lze jak známo vychýlit i nepatrnou silou a stabilní systém se může překlopit do jiného stavu, kterému se v ústavním právu říká vyslovení nedůvěry vládě. Podle empirických analýz jsou nejstabilnější vlády, které se opírají o většinu jednoho hlasu. Rovnováha moci tak nejcitlivěji reaguje na zájmy občanů. Naopak lze ukázat, že vlády, které se opírají o nadbytečnou většinu, mnohem rychleji důvěru ztrácí, kolice se bortí a často se rozpadají i politické strany, které v takové vládě figurují.
V běžné parlamentní demokracii má čistě statisticky volič poloviční pravděpodobnost, že bude jeho hlas zastoupen parlamentní většinou. Podívejme se, jak je tomu v Evropské unii podle Lisabonské smlouvy. Statistickým výpočtem dojdeme k tomu, že v nejlepším případě při absolutní souhře náhod může mít kterýkoli občan Unie vliv na rozhodnutí nejvýše čtyřprocentní. Pokud však má nějaký specifický politický názor, přeje si, aby se něco změnilo, je téměř jisté, že jeho vliv na rozhodování bude dále klesat – až k tisícinám promile.
Pokud by chtěl občan ovlivnit Evropský parlament, aby řekněme vyjádřil nedůvěru komisi, musel by získat na svou stranu dvoutřetinovou většinu. K tomu zatím nedošlo (Santerova komise odstoupila kvůli korupci sama) a zjevně ani nikdy nemůže dojít. To je také důvod, proč by i naše vláda bez důvěry musela být považována za diktaturu – i kdyby sebevíc ‚makala‘. Bez rovnováhy založené na vyslovení důvěry a na hrozbě ztráty důvěry nemají občané na politiku žádný vliv.
Proto ani Evropská unie nemůže být řazena k demokratickým institucím. Někdy se tomu nadneseně říká demokratický deficit. Nikdo asi nebude podezírat konvent a jeho předsedu Valérya Giscarda d’Estainga, že by nevěděli, jak má správně fungovat demokracie, když psali Lisabonskou smlouvu. Jde o úmyslně navržený nedemokratický systém, který odebral evropským občanům právo ovlivňovat politické dění. A protože víme, že hromadění nekontrolované moci samovolně vede ke stále bezohlednější despocii, je namístě otevřeně usilovat o ukončení tohoto zlomyslného projektu, který zákonitě směřuje a bude stále rychleji směřovat k tomu, že se stane hrozbou pro světovou bezpečnost a stabilitu.