duben 1992
Volby jsou přede dveřmi a mnozí se cítí být znepokojeni tím, že nebyly schváleny nové ústavy, že nebyl přijat jiný volební systém. Mnozí se obávají velkého počtu kandidujících politických stran. V tisku se objevují důrazy na nejrůznější témata, která by bezpodmínečně měl volič přijmout jako hodnotící měřítko při rozhodování o tom, které straně a kterým kandidátům dá svůj hlas. Dokonce kdosi vyslovil obavu ze „stranvlády“ a doplnil ji výrokem o „baletu stran“, jehož autorem je De Gaulle.
Pokusme se uvažovat, proč ke schválení ústav nedošlo, aniž bychom se uchylovali k lacinému obviňování kohokoliv.
Předně si zopakujme, že se jedná o ústavní zákony, k jejichž schválení je třeba kvalifikované většiny v parlamentu, která ve svých důsledcích znamená souhlas i opozičních politických sil, tedy i širokého souhlasu společnosti. Nebývá výjimkou, že ke schválení ústavního zákona je nutná mnohaletá odborná příprava a diskuse a leckdy i mnohaleté projednávání návrhu.
Existují však ještě jiné důvody. Ústavní právo v dané zemi a volební zákon musí respektovat existující systém politických stran. Jinak bývá v ústavě zakotvena role vlády, otázka její důvěry a odvolání, politické odpovědnosti, rozpuštění parlamentu a další podrobnosti v závislosti na tom, zda je politických stran více, zda jsou pouze dvě či zda se jedná pouze o jednu politickou stranu, na což máme ještě poměrně čerstvé vzpomínky.
Politická moc, zejména zákonodárná a výkonná musí být nejen oddělená, ale i vyvážená. Angličané používají termín „checks and balances“, tedy kontrola a rovnováha.
Nejsme-li dostatečně seznámeni s politickým spektrem, či není-li dostatečně vykrystalizováno, nemůžeme se ani shodnout, jaký ústavní systém by pro nás byl nejvýhodnější. Naopak ale ústava a volební systém utváří strukturu politických stran a politické spektrum. Patrně nelze skočit přímo do nového ústavního rámce bez pozvolného vývoje jak politických stran, tak i ústavního práva. Možná jsme podlehli laciné iluzi, že vše zvládneme rychleji, než odpovídá přirozenému vývoji.
V devatenáctém století převládaly v zemích s parlamentní demokracií individualistické režimy. Poslanci byli na sobě značně nezávislí, skupiny poslanců byly proměnlivé a jejich organizovanost byla minimální. Praxe ukázala, že k prosazení názoru v parlamentu je možno používat určitých lobby mezi poslanci. Vznikala pevněji organizovaná politická seskupení. Koncem století se objevily dokonce strany s pevnou stranickou disciplinou, zejména marxistického typu. U nás v době první republiky to byla tak zvaná „silná pětka“, pět politických stran, které své poslance zavázaly poslaneckými reversy, což byla v podstatě bez data podepsaná demise na poslanecký mandát. Pokud poslanec hlasoval jinak než si strana přála, stačilo doplnit datum a byl zbaven mandátu. Výsledkem bylo, že nejzávažnější politická rozhodnutí se odehrávala u kulatého stolu, kde předsedové nejsilnějších stran licitovali se svým počtem poslaneckých mandátů a parlament byl pouze prostředkem, jak při zachování zdání demokratičnosti rozhodnutí uskutečnit. Možná někde tam vznikaly zárodky později přijaté vedoucí role jedné strany.
Systém pevných stran byl přerušen druhou světovou válkou a po roce 1945 se řada zemí přiklonila k poměrnému volebnímu systému a další vývoj směřoval k větší osobní odpovědnosti jednotlivého poslance. Ten se dostal do trojího tlaku: sliboval, že bude hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, byl odpovědný svým voličům, od nichž dostal mandát a zároveň musel brát ohled na stranu, jíž byl nominován. Toto dilema lze stěží řešit jinak, než právě slibem odpovědnosti vůči svědomí. V modernějších ústavách z posledních desetiletí již bývá zakotveno, že písemná demise poslance neplatí, čímž je poslanecký revers zcela vyloučen.
Do napjaté situace v naší zemi zaznívá nyní volání po nestranické demokracii, což odpovídá přibližně minulému století, ačkoli přede dvěma roky jsme byli zajedno, že chceme systém více politických stran. Objevují se dokonce tak rozporuplná seskupení, která se chtějí chovat nestranicky, jako jsou „demokraté 92“, jejichž předák nedávno v tisku prohlásil, že jejich kandidáti budou „doslova zavázáni“ a s odchodem či přestupem do jiné strany zároveň ztratí mandát.
O tom, jakou roli mají hrát politické strany ve státě, ve vládě a parlamentu a při volbách se vedou učené spory a píšou chytré knihy ve všech zemích. Potud je naše diskuse v pořádku. Nicméně my nepoučitelně hledáme jakousi „třetí alternativu“ nepolitické politiky, dosud neobjevenou, místo abychom se poučili u zkušenějších. Kéž bychom měli na takové experimentování půlstoletí, jež dopřála historie jiným parlamentním demokraciím. Nám však do voleb zbývají necelé tři měsíce a s desítkami kandidátních listin v ruce se budeme muset při volbách tak jako tak pro některou z nich rozhodnout.
Stále ještě v povědomí některých politiků zůstává ujišťování několika protagonistů OF z doby kolem minulých voleb, že v naší situaci je zbytečné rozlišovat politická seskupení podle pravo-levé lineární stupnice. Vývoj se stejně ubíral podle vlastních zákonitostí a klasickému dělení jsme se nevyhnuli.
Odkud vlastně pochází? Pojem pravice a levice vznikl ve Francii v královské době, kdy se ujal zvyk, že dvořané, kteří podporovali monarchu sedávali po jeho pravici, zatímco ti, kdo doporučovali změny systému si hledali místa po jeho levici.
S nutnou dávkou zjednodušení, které však pro nezbytnou orientaci potřebujeme, můžeme převzít charakteristiku politického spektra podle stabilních západoevropských demokracií. Bude vypadat přibližně podle následujícího obrázku:
| Sociální anarchisté | Revoluční radikálové | Sociální demokraté | Klasičtí liberálové | Konzervativci | Tradicionalisté | Individualističtí anarchisté |
| ◄ | Revolučními prostředky chtějí změnit systém | Usilují o změny, o posun „doleva“ | ▲ | Brání změnám obvyklého statu quo | Navazují na osvědčené tradice | ► |
Na obou pólech se nacházejí anarchisté, čímž se jen zdánlivě z přímky stává kruh. Liší se totiž v důvodech, které je k anarchismu vedou. Zatímco sociální anarchisty vede k požadavkům destrukce demokratického politického systému touha po uplatnění vlastních kolektivních práv a odstranění nerovnosti bez ohledu na to, že povinností státu je chránit zároveň zájmy jiných skupin, individualistické anarchisty vede k obdobnému požadavku destrukce státu touha plně uplatnit všechny možnosti svého individuálního rozvoje. Příklady obou extrémů najdeme i na naší politické scéně.
Revolučně radikální strany, často marxistického typu, vycházejí z třídní ideologie a nerozpakují se v jejím jménu porušit pravidla demokracie. Jejich vítězství ve volbách bývá již demokratickým způsobem nezvratné.
Sociálně demokraticky orientované strany se zpravidla vyznačují vírou v lidský rozum a jeho schopnost uspořádat společnost, často proto také přicházejí s třetími cestami, které mají pokud možno nastolit rovnost zejména v majetkové oblasti. Odtud také pramení důraz na některá lidská práva kolektivního typu. často mívají silný sklon k internacionalismu. Věří také, že člověk je ve své podstatě dobrý, z toho dovozují, že je možné nastolit ideálně spravedlivý řád.
Klasičtí liberálové zdůrazňují přirozené právo, které podle nich stojí nad právem psaným (pozitivním), zejména hájí základní lidské svobody, díky čemuž se cítí být ohroženi státem, který by do svobod občana mohl příliš zasahovat. Osobní vlastnictví jim v žádném případě není cizí, chápou jeho ochranu jako podmínku osobní svobody.
Konzervativní směry považují spoléhání pouze na lidský rozum za příliš riskantní, jsou si totiž vědomy lidských slabostí, a proto se raději drží osvědčených tradic a pozvolného vývoje. Soukromé vlastnické právo je pro ně základním právem každého člověka, což má přirozeně za následek nerovnost mezi občany. Důraz na vlastnické právo se váže obdobně jako u liberálů na právo podnikatelské iniciativy. Pro uplatnění a rozvoj člověka považují za nezbytné uznání obecných pevných pravidel a řádu, které jsou vázány na svědomí člověka a ve většině případů je nelze právně kodifikovat. Často bývají obviňováni z elitářství a přílišného důrazu na individuální autority. Víra v existenci nepsaných pravidel často koresponduje s křesťanstvím.
Tradicionalisté, royalisté, republikáni a další „reakční“ směry by se nejraději vrátily k tomu, jak to bývalo za starých časů a tak svou existencí na politické scéně brání levicovým směrům prosadit radikální změny.
Pomineme-li anarchisty na obou pólech a revoluční radikály, jejichž společným programem je destrukce státu a demokracie, dostáváme přehled typického politického spektra , které je vyváženo kolem stávajícího stavu (statu quo), který se nachází obvykle někde mezi klasickými (evropskými) liberály a konzervativci.
Křížovku, v níž je třeba doplnit do evropského schématu našich více než sto politických stran si musí každý, kdo půjde k volbám, vyplnit sám. Naše situace je však komplikována skutečností, že „status quo“ je v pohybu a nachází se stále ještě kdesi v pásmu revolučních radikálů (dosud jsme se nezbavili komunistického zatížení z minulosti, vlastnictví je převážně státní). Pohyb se patrně stane zřetelným se startem kupónové privatizace. Kam ale zařadit naše současné, často rozporuplné, vlády je opravdu problém, proto je obtížné volit směr, jímž bychom si přáli aby se náš vývoj ubíral. Doufejme, že v oblasti politické orientace bude po volbách poněkud jasněji.