V roce 1948 jsem cestovala stopem po Skotsku. Přítelkyně se ode mne odpojila a tak jsem statečně vyrazila na výpadovou silnici a vybírala si auto, které stopnu. Jedno mně zastavilo, důvěřovala jsem řidiči, a přistoupila.

Ten řidič byl blonďák a dal se se mnou do řeči; mluvila jsem tehdy dobře anglicky. Když zjistil, že jsem z Československa, vyprávěl, jak byl těsně po skončení války v květnu propuštěn ze zajetí právě v Čechách. Zná prý dobře jedno menší lázeňské hnízdo nedaleko Prahy; pobýval tam chvíli s kolegy, než je povolali k jednotce a než se pohnuli na západ. Dnes jsou to právě tři roky, začínal kveten a vzpomněl si, kdy tam přijeli. Všude je vítali, zvali a oslavovali. Na jméno toho městečka si už ale vzpomenout nedokázal, znělo prý dost divně. Nadhodila jsem, jestli to nebyly Poděbrady, a on že ano, „yes, přesně tak, Poudebrady, of course!“ Sama jsem s rodiči a sestrami pobývala na konci války v Poděbradech, pocházíme totiž z Poděbrad, vysvětlila jsem mu.

A hned mi v mysli zajiskřila vzpomínka: Jako skauti jsme v těch májových dnech balili balíčky pro lidi uvolněné z koncentráku. Jednou jsem se po tom balení vracela domu a zašla na náměstí, na rohu u radnice byl shluk lidí, protlačila jsem se … a tam stálo auto, a na něm šest propuštěných zajatců, anglických vojáků. Vítali jsme je, zdravili, objímali, a dostali od nich suvenýry. Já jsem dostala, od jediného blonďáka, který tam byl, knoflík s anglickým znakem se dvěma lvy. Uřízl ho bez skrupulí z uniformy a dal mně jej na památku. Nosila jsem pak tu věcičku pořád v peněžence, pro štěstí …

Sáhla jsem teď do kapsy a ukázala tomu světlovlasému řidiči, co tam skrývám: „It is your button, nemýlím li se.“ Ten muž se nesmírně podivil; byl to jeho knoflík a bylo tomu, přesně na den tři roky. Pozval mě domů, jinak mu prý neuvěří, a dal mi adresu.

Pak jsem jela dál a stopla si misionáře. Byl velmi neklidný, až jsem se začala obávat proč. Když mě vysadil, tak se hrozně, omlouval a vysvětlil, že měl strach, co si pomyslím, že mu málem došel benzín. Ovšemže nedošel, to se věrozvěstům nestává.

Večer jsem dorazila k jezeru Loch Nese. Přespala jsem v chatové osadě, odkud předtím všichni odjeli, a ten chatař byl dost divnej. Spala jsem v chatě sama, byla to hrůzná noc; padala ventilace, záchody splachovaly samy, v noci začalo pršet a mně pršelo do postele.

Ráno bylo vše dobré a jela jsem dál. K tomu blonďákovi jsem už bohužel nestihla zajet … vrátila jsem se domu do Čech, kde zatím vše ovládli komunisti, sami jsme se octli v zajetí, a stopem jsem pomalu přestala jezdit. Dnes už si ani nepamatuju, odkud ten Spojenec byl, adresu jsem ztratila. Vždyť on si taky nepamatoval, jak se jmenovalo to lázeňské městečko! A pak, někdy stačí knoflík místo adresy. Horší je, že tenhle knoflíček nemůžu teď právě nikde najít, naposledy byl někde na knihovně … Dva lvi drželi na něm ten znak.