Schollmay(e)r Kornelija rojena Costa, pianistka, kulturna delavka, rojena 15. septembra 1834 v Gorici domoznancu Henriku in Jožefi rojeni Poll, umrla 8. marca 1913 v Ljubljani, sestra Etbina Henrika. Šolala se je neznano kje in kdaj. Jan. 1860 se je por. s Francem Schollmayerjem, mu z družino 1880 sledila tudi v Slatino (Romunija), po njegovi smrti se vrnila v Ljubljano. Na 1870 osnovani deklamatorični in dramatični šoli v Ljubljani ter njenem oddelku za petje je učila dalj časa brezplačno klavir, petje, deklamiranje. Nastopala je tudi sama (s presledki) na čitalniških prireditvah: 1868 je deklamirala lastno pesem (poslov. L. J.); 1870 prolog L. Pesjakove; 1873 na Vodnikovi proslavi spremljala na klavirju violinistko Steinerjevo; 1874 deklamirala pesnitev Pesjakove na Prešernovi proslavi. Poročila jo hvalijo kot »prvo našo govornico«, priznavajoč ji pesniški in govorniški dar. S-jeva je tudi spretno pisala o stari Lj., uporabljajoč predvsem očetov dnevnik (Alte Tagebücher, LZg 1892, št. 121–2). Udeleževala se je vsega javnega življenja (zbirala za vojake na bosenskem pohodu; darovala trak za zastavo čitalnice Bizovik-Lj.). Ker ni bilo zanimanja ne pri SM ne pri zgb Akad., je 15. nov. 1875 del očetove in bratove rokop. zapuščine (7 zabojev) prodala Imperatorski javni knjižnici v Petrogradu, danes Drž. javna knjižnica Saltykova-Ščedrina, Leningrad (seznam prodanega gradiva v NUK, rkp. odd.). L. 1902 je darovala NM portreta dr. J. Bleiweisa in Lovra Tomana (oboje naslikal J. Franke). Ob smrti brata Etbina Henrika ji je Luiza Pesjakova v tolažbo posvetila pesem Gospe Korneliji Šolmajerjevi. Slov. biografija

Schollmay(e)r Kornelija rozená Costa, klavíristka, kulturní pracovnice, narozena 15. září 1834 v Gorici rodákovi Henrikovi a Jožefě rozené Poll, zemřela 8. března 1913 v Lublani, sestra Etbina Henrika. Kde a kdy studovala, není známo. V lednu 1860 se provdala za Františka Schollmayera, v roce 1880 ho s rodinou následovala do Slatiny (Rumunsko) a po jeho smrti se vrátila do Lublaně. Na deklamační a dramatické škole v Lublani, založené v roce 1870, a jejím pěveckém oddělení dlouhou dobu bezplatně vyučovala hru na klavír, zpěv a deklamaci. Sama také (s přestávkami) vystupovala na čteních: v roce 1868 recitovala vlastní báseň (L. J.); v roce 1870 prolog L. Pesjakové; v roce 1873 na Vodníkově slavnosti doprovázela na klavír houslistu Steinera; V roce 1874 recitovala na Prešernově slavnosti báseň Pesjakové. Zprávy ji chválí jako „naši první řečnici“ a uznávají její básnický a oratorický dar. S také dovedně psala o staré Lj., přičemž používala především deník svého otce (Alte Tagebücher, LZg 1892, č. 121–2). Účastnila se veškerého veřejného života (vybírala pro vojáky na bosenském tažení; darovala stuhu na vlajku čítárny Bizovik-Lj.). Protože o ni neprojevila zájem ani SM, ani zgb Akad., prodala 15. listopadu 1875 část rukopisného odkazu svého otce a bratra (7 krabic) Císařské veřejné knihovně v Petrohradu, dnes Státní veřejná knihovna Saltykova-Ščedrina v Leningradu (seznam prodaných materiálů v NUK, oddělení rkp.). V roce 1902 darovala Slovinskému národnímu muzeu portréty Dr. J. Bleiweise a Lovra Tomana (oba namaloval J. Franke). Po smrti svého bratra Etbina Henrika věnovala Luiza Pesjakova paní Korneliji Šolmajerové báseň jako útěchu. Slovinský životopis