Založení Jilemnice

Souvislá kolonizace západní části Krkonoš probíhala ve 13. a 14. století, ve výše položených oblastech i později.

V povodí horní Jizery na Jilemnicku se stal nejvýznamnějším kolonizátorem šlechtický rod Markvarticů. Úzká horská údolí potoka Cedronu či říčky Jizerky však neposkytovala vhodné podmínky k založení městského centra. Takové místo však bylo nalezeno jižněji, pod úpatím hor v širokém úvalu potoka Jilemky. Zde bylo na křižovatce cest z Roztok a Martinic do Štěpanic a z Mříčné do Valteřic a Vrchlabí počátkem 14. století, snad kolem roku 1320, založeno centrum panství, městečko Jilemnice. Městečko vybudovali slovanští kolonisté. Jméno dostalo podle mnoha jilmových stromů, které lemovaly břehy potoka Jilemky, v latinských pramenech bylo zváno Gilempnis. V erbu města najdeme strom jilm, stojící na zelené louce.

V písemných pramenech se objevuje Jilemnice poprvé 21. července roku 1350. Tehdy byl Bohuněk Předslavův z Jilemnice jako „familiaris domesticus“ klerik pražský  sloužil biskupu Quidonovi z Portna, byl poslán do Uher s diplomatickým posláním. O tři roky později ho papež jmenoval pražským kanovníkem.

Roku 1352 platí dle registru papežských desátků městečko Jilemnice čtvrt kopy grošů, nejvíce na celém panství štěpanickém, což vypovídá o jeho nejvyšší důležitosti v rámci panství. Obyvatelé Jilemnice patřili již od založení městečka k české národnosti a německá kolonizace se Jilemnice nikdy podstatně nedotkla. Roku 1361 má již městečko vlastního faráře, v roce 1393 zde sídlí celkem tři kněží. Z roku 1393 pochází také první písemná zmínka o vsi Jilmu, ležící při potoku Jilemce jižně od Jilemnice.

Několikrát byla nastolena otázka, zda první jilemničtí obyvatelé byli Češi, nebo Němci. Vzhledem k tomu, že první vlna západokrkonošské kolonizace postupovala z vnitrozemí a u vesnic v blízkém okolí dominují od počátku prokazatelně české názvy, i vzhledem k tomu, že zhruba 300 let se pro Jilemnici nepoužívalo jiného než českého pojmenování, často ovšem v latinském přepisu (Gilemnicze, Gylempnicz, Gilempnicz, Gylempnis), lze vyslovit domněnku, že to byli Češi. Také ve zdejších toponymech nenajdeme nic, co by připomínalo německý původ. Ostatně již zmíněný Bohuněk Předslavův z Jilemnice byl nepochybně Čech.

I v dalších letech je Jilemnice opakovaně připomínána. Do roku 1361 zde byl farářem jistý Jan, po něm Kuneš, od r. 1368 Hozek. Vedle faráře působil v Jilemnici později také vikář, od roku 1393 ještě další kněz, což nepochybně svědčí o růstu a jisté prosperitě obce.

Jilemnice ležela na křižovatce místních obchodních cest a chyběla jí značná část zázemí, jež získala až v dalších staletích zakládáním vsí ve vyšších nadmořských polohách. Nemohla se tedy vyrovnat poddanským městům v úrodném pohraničí a podobně jako nedaleká Nová Paka, Lomnice nebo Vysoké nad Jizerou dlouho setrvávala v nevelké rozloze i míře privilegií.

S určitou pravděpodobností se lze domnívat, že již ve 14. století vznikla poblíž kostela gotická tvrz, předchůdce pozdějšího zámku. Doložena je poprvé sice až roku 1492.

Valdštejnové i v 16. století zůstali katolíky, ale zájmy stavovské obce jako celku jim byly bližší než konfesijní rozdíly a nemáme zprávy o tom, že by své poddané kvůli víře pronásledovali. Ostatně výzdoba hornobranského zámku postaveného Zdeňkem z Valdštejna a literární činnost jeho syna Viléma dokládají, jak blízké jim bylo humanistické prostředí renesančních Čech.

Překvapivá je skutečnost, že v 16. století v Jilemnici existovaly tři kostely: sv. Vavřince zhruba v místech dnešního kostela, Povýšení sv. Kříže na Hrubém kopci (sloužil především jako hřbitovní) a sv. Alžběty v těsném sousedství zámku. Z nich druhý jmenovaný sloužil potřebám horní poloviny městečka a zároveň tu byli pohřbíváni majitelé panství.

Obraz předbělohorské Jilemnice ve světle archivních pramenů je opět neúplný. Také hmotných památek se nám dochovalo poskrovnu. Patří k nim především renesanční jádro jilemnického zámku, dále pak Bledinova Boží muka z roku 1597, sklepní portál z roku 1602 v domě č. p. 4 v Kostelní ulici, gotická madona z poloviny 15. století a cínová křtitelnice s českým nápisem a letopočtem 1545, obojí se dnes nacházející v kostele sv. Vavřince.