Šachy jsou hrou abstraktní, přesto se však hrají s fyzickými figurkami (pomiňme partie hrané na slepo nebo pomocí počítače). Tyto figurky představují mnohdy sběratelské rarity velké ceny (pro fajnšmekry nabízí Pražská šachová společnost kubistickou soupravu, ale i zcela standardní šachové soupravy mají mnohdy vysokou estetickou hodnotu.
Jedním z takových uměleckých děl je „česká klubovka“. Navrhl ji sochař Bohuslav Schnirch (1845–1901), jeden z lidí, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla. Schnirch pracoval také na Národním muzeu, Rudolfinu nebo Pražské tržnici v Holešovicích a je autorem pomníku Jiříka z Poděbrad v Poděbradech. Nicméně česká klubovka byla v jistém ohledu jeho nejtrvanlivějším a nejpoužívanějším dílem, protože s tímto designem hrají své partie čeští šachisté od 80. let 19. století až dodnes. Stačí si zadat do Googlu heslo ve stylu „šachy, česká klubovka“. Dalo by se říct, že klubovky mají u nás dost výhradní postavení, v mnohem menší míře je rozšířen typ stauntonek, které jsou zřejmě nejrozšířenější sadou celosvětově. S jinými typy se v ČR na šachovnici klasické velikosti (nikoliv cestovní/magnetické apod.) prakticky nesetkáváme.
Bohuslav Schnirch se stal v roce 1894 dokonce prvním předsedou tehdy založeného Českého spolku šachovního. Volba nebyla jednoduchá. Původně byl na tuto funkci navržen Jan Dobruský, známý především jako šachový skladatel a zakladatel České školy úlohové, ten však odmítl. Protože od Dobruského narození uplynulo 160 let, přinášíme v Šachovém týdeníku jeho podrobný portrét včetně 1 partie a 10 úloh – mimochodem, celkem jich složil asi 250. A i zde zjistíme, jak konzervativní hrou jsou šachy, alespoň v jistém ohledu. Stejná varianta Španělské hry, tzv. Rio de Janeiro, jakou hrál Dobruský, se totiž objeví ještě v zápase o titul mistra světa mezi Karpovem a Korčným...