Psal se rok 1983, měli jsme s Halkou krátce po svatbě. Syn se nám narodil až o rok později. Oba jsme žili v prostředí evangelické mládeže. Podíleli jsme se společně, na mnoha aktivitách v církvi. Například každý čtvrtek jsme měli den otevřených dveří - pravidelná večerní setkání „na polívce“ se společnou modlitbou. Konala se u nás doma každý týden až do roku 1989.

Velikonoce jsme počátkem dubna slavili u našeho přítele faráře Honzy Tydlitáta[1], který tehdy sloužil mezi Kutnou Horou a Kolínem v malé vesnici Libenicích. Chtěl jsem si vyzkoušet celonoční modlitbu v průběhu noci vzkříšení ze soboty třetího na neděli čtvrtého dubna. Strohý evangelický kostel v Libenicích se mi moc zamlouval, Honza neměl problém půjčit mi klíč a kostel na celou noc.

Pár týdnů nato poslední dubnový den se o víkendu do Libenic chystala brigáda evangelické mládeže z Prahy. Libenický sbor tehdy spravoval na konci vesnice tři nemovitosti: faru (č. p. 69), bývalou evangelickou školu (č. p. 72) a kostel s  hřbitovem. Bylo potřeba vyčistit zpustlou farní zahradu a provést některé práce, aby se fara stala obyvatelnější. Vzpomínám, jak nám Honza pyšně ukazoval nové topení, kde radiátory propojil mezi sebou do topného okruhu pouze opletenou plastovou hadicí, aby se ušetřilo. Fara byla napůl staveništěm. Výpomoc na faře od pražské mládeže byla podle tehdejších komunistických pravidel nahlášena církevnímu tajemníkovi[2] a byla povolena.

Na brigádu přijelo asi třicet mladých evangelíků. Pracovalo se celý den dlouho do večera a práce stejně nebyla hotová tak, jak jsme si představovali na začátku.

Už za tmy poté, co jsme se umyli a najedli, jsme byli pospolu, zpívali a povídali si. Zavítal za námi jiný farář Miloš Rejchrt[3], tehdy „bez státního souhlasu“ (to byl nástroj, kterým komunistický vyřazoval faráře z duchovní služby a posílal je do civilních neduchovních profesí). Miloš byl v té době topičem. Vzpomínám si, že jsem s ním měl v diskusi názorový spor spočívající v tom, jakou roli má modlitba v odpovědnosti křesťana. Diskuse byla živá. Kolem půlnoci jdeme spát.

+

Vyznačena trasa nočního boje o život

Rozhovor končí, Honza Tydlitát ještě dává instrukce na spaní. Jeden kamarád, Sam, dává přednost jít spát do farní zahrady pod širák. Dalších osm účastníků jde spát do budovy bývalé školy. Pro ostatní je místo na spaní ve spacáku na faře. Jako novomanželé jsme s Halkou spali v prvním patře vedle sebe.

Já mám s nocí v Libenicích svou zkušenost už z Velikonoc. Láká mne ticho v noční vesnici. Často chodívám na takové noční procházky. Připravuji si spacák. Políbím manželku s tím, že se jdu ještě před spaním projít. Je kolem půlnoci. Ještě se domlouvám s  farářem Honzou, aby nezamykal dům, že budu venku.

Vycházím ze dveří fary a vidím za kamennou zdí, která obklopuje farní zahradu, jak nad ní vyčnívají dvě hlavičky. Vracím se ještě dovnitř a říkám Honzovi: „Venku jsou asi dva tajní, sledují nás.“ Honza se směje svým svérázným způsobem a odpovídá: „To budou opilí chlapi tady z vesnice, toho si nevšímej.“ A skutečně, když vycházím z farní zahrady na silnici a jsem pár metrů od nich, začnou se postrkovat a vést opilecké řeči. „Vstávej, musíme jít domů,“ říká ten, co stojí, tomu druhému, který se mezitím svalil na zem a ještě více opileckým hlasem reaguje: „Nech mě bejt, chci spát.“ 

Evangelická fara vlevo, evangelická škola uprostřed, vpravo od sloupku vrat se táhne kamenná zeď,
farní zahrada se nachází v prostoru za farou směrem ke škole.

Bez obav tedy vyrážím na noční procházku. Zvažuji, jak daleko půjdu. Míjím spící setmělou vesnici a směřuji k hlavní silnici spojující Kolín s Kutnou Horou. Je to asi kilometr k autobusové zastávce. Už si říkám, že se otočím a půjdu zpátky, když v tom ke mně zezadu přijíždí auto, civilní škodovka. Zastavuje přede mnou a vystupují ti dva ožralové, co jsem je viděl u farní zdi. Najednou nejsou opilí a přísným hlasem požadují občanský průkaz. Odpovídám, že jej mám na faře, že jistě vědí, kde to je, ať jdou se mnou, že jim jej předložím. Ukázali nějaké odznaky a pronesli notoricky známé: „Půjdete s námi. Nastupte si do auta.“ Vím, že často odvážejí nepohodlné lidi do lesů, seberou jim boty a nechají je tam napospas. V té chvíli mne napadá vtipná reakce: „Já si k vám do auta nesednu! Vy jste pod vlivem alkoholu, viděl jsem vás u fary. A já v žádném případě nepojedu s řidičem, který pil.” „Když nepůjdete po dobrém, tak si vás naložíme,“ odvětili tajní policisté a chytli mne za obě ruce, aby mne přivlekli k autu.

V hlavě mi probíhá právní úvaha. Pokud kteréhokoli z nich udeřím, budu souzen za napadení veřejného činitele. Nemám jinou možnost, než pasivní odpor. Vyhodnocuji situaci a ve chvíli, kdy míjíme zadní konec auta, vysmekám se jim a v hlubokém předklonu se chytám oběma rukama za zadní nárazník jejich auta. Uvažuji: „Nesmím poškodit ani auto, ale snad je nárazník dost pevný.“ Hluboký předklon a pevný úchyt za nárazník mi poskytuje výhodu: mám relativně chráněný obličej. Oba „opilí-vystřízlivělí“ StBáci se mne pokoušejí odtrhnout od auta. Nedaří se jim to, držím se pevně spodního okraje nárazníku. Jen jednou se jim podařilo odtrhnout mi levou ruku, ale zase jsem se chytil. Přemítal jsem při tom, zda mi přetrhnou řemínek od hodinek, ale vydržel to. Zvažoval jsem, zda by nebylo lepší nechat se odvézt na služebnu, kde by platily zákony, tady na silnici neplatí nic. Raději jsem se dál držel nárazníku. Bijí mne do zad, do nohou, do hlavy. Jednomu se daří zasáhnout mne do obličeje. Teče mi krev po obličeji. Stále se držím nárazníku.

Po nějaké chvíli, když vidí, že se jim nepodaří násilím mne naložit do auta, mění taktiku. Jeden zůstává u mne a vyzývá druhého: „Jdi do auta pro zbraň.“ A ten druhý opravdu jde k předním dveřím, ale po pravé straně auta, jakoby zbraň měla být v palubní přihrádce. Mám tedy pár vteřin na přemýšlení. Uvažuji: „Pistoli nepoužijí, to nedopovídá aktuálním praktikám. Ale existuje riziko, že nastartuje auto a začne couvat. Zpátečka je sice pomalejší, každopádně v  takovém případě musím uskočit do příkopu.” Dívám se, jak to vypadá vedle silnice, je tam spousta kopřiv. Chlapík, co šel údajně pro zbraň, otevírá dvířka a naklání se dovnitř. Podle zvuku se snažím rozpoznat, zda do auta nasedá a připravuji se na to, kdyby začal startovat. „Použití zbraně je nepravděpodobné“, utěšuji sám sebe. A skutečně po pár vteřinách dvířka zase zavírá a jde zpátky. Něco povídá tomu druhému. 

Najednou oba nastupují do auta. Využívám chvilky volnosti a utíkám směrem k faře. Auto se rozjíždí. „Odjíždějí, snad už je konec,“ přemítám. Ale auto se na silničce otáčí a prudce na mne najíždí zezadu. V poslední chvíli skáču do kopřiv v příkopu. Auto mne míjí. Vylezu zpět na silnici a zase utíkám směrem k faře. Auto po třiceti metrech zase zastavuje, otáčí se a znovu na mne najíždí, tentokrát zepředu. Opět kopřivy.

„Najíždění zepředu je pro mne přehlednější, musím tyto situace využít k co nejrychlejšímu běhu.“ Za pár vteřin na mne najíždějí zase zezadu se zjevným úmyslem zabít mne. Podobá se to nějakým přískokům. Na každou jejich otočku uběhnu deset patnáct metrů. Najíždění zezadu je nepříjemné, musím se ohlížet, a to zdržuje. V hlavě mi vytane analýza situace: „Když mne přejedou, objeví se v pondělí v novinách zprávička, že byl u Kolína a silnici nalezen absolvent matamaticko-fyzikální fakulty zabitý vozidlem, které z místa nehody ujelo. Veřejná bezpečnost po pachateli pátrá, pravděpodobně se jedná o opilce z okolních vesnic.” 

Zápas o život pokračuje malými přískoky. Přibližujeme se k vesnici. Hluk motoru probouzí některé místní obyvatele. Už jsme v zastavěné části vesnice. Rozsvěcují  se některá okna. Začínám volat o pomoc. Žádná sice nepřichází, ale StBákům dochází, že by opravdu mohl někdo přijít a že jejich počínání má svědky. Po posledním nájezdu zpředu odjíždějí směrem k silnici na Kolín. Táhne na druhou hodinu. 

Dobíhám k faře. Mám obavu, zda mezitím někdo nezamkl dveře. Naštěstí je odemčeno. Všichni už spí. Běžím do prvního patra a budím Honzu: „Ti dva, to byli StBáci, za chvíli tu budou!“ Honza to vnímá asi jen v polospánku. Ale probudil se Miloš Rejchrt. Pochopil, co se děje, vyskočil zadním oknem z fary a přes pole utíká ke Kolínu na vlak. 

Roztřesený uléhám do spacáku vedle manželky. Chce se mi věřit, že už bude klid. Sám si říkám, že jsem to asi přehnal, že už nepřijedou. Ale po půl hodině se skutečně všude kolem fary ozývají auta a štěkot psů. Celá fara je obklíčená a nasvícená reflektory jako z nějakého válečného filmu. Jeden policista se pokouší vstoupit do budovy, ale Honzova manželka Veronika[4] stačí ještě zamknout dveře. Po chvíli se jiný policista pokouší vlézt do budovy oknem. To už je Honza na nohou. Ptá se, zda mají příkaz k domovní prohlídce nebo zatykač, nebo něco podobného. Policista odpovídá, že ne. Honza mu oznamuje: „Tak pokud se mnou chcete mluvit, mám v pondělí úřední hodiny. Narušovat domovní svobodu v noci ale nesmíte.” Policista couvá. 

Mezitím ale policie vráží do budovy bývalé evangelické školy, kde spí osm našich přátel. Dveře nebyly zamčené. Jsou tam kluci i holky. Vytahují je všechny ze spacáku, snad střelbou slepými náboji. Nesmí se ani pořádně obléci. Vyvádějí je s namířenými samopaly z budovy školy a rozkazují postavit se ke kamenné zdi, přesně v místech, kde se potáceli opilí agenti. Stojí v několikametrových rozestupech čelem ke zdi s rukama nahoře. Mohlo být ke třetí hodině v noci. Prohledávají školu a zabavují písemnosti v zavazadlech našich přátel. Jedná se o nějaké evangelické zpěvníčky a nějakou knížku. U zdi před hlavněmi samopalů s rukama nahoře stojí až do rána. Noc je chladná. Někdy za rozbřesku snad kolem šesté vychází z obklíčené fary Honza. Do té doby nikdo na faře netušil, co se stalo těm ve škole. Jedná s někým od VB, vytýká jim pokus o vloupání. Policie uznává, že se nachází bez povolení na soukromém pozemku, že tedy odejde, a že delegace v čele s farářem přijede na stanici VB v Kolíně a tam že se vše projedná. Policisté se nepříliš důrazně domáhají, aby přišel také ten, co byl v noci venku. 

Skutečně jsou odvoláni psi, esenbáci nasedají do aut a odjíždějí. Po odjezdu vozů se ze zarostlé farní zahrady vynořil Sam, který spal pod širákem. Zůstával schovaný a sledoval, co se děje, aby mohl později vydat svědectví, kdyby nás všechny odvezli.

Přiznávám, že po více než hodinovém zápase o život s tajnými na silnici jsem ještě roztřesený. Do Kolína nejedu. Na stanici VB vrací zabavené materiály. Honza si stěžuje na policejní zákrok, pracovní výpomoc evangelické mládeže při opravách a údržbě fary byla legální, byla řádně nahlášena církevnímu tajemníkovi a byla povolena. Policejní zákrok označuje za nezákonný.

Pro úplnost musím dodat, že to byl můj první fyzický kontakt a agenty StB[5] a že jsem se pak ještě půl roku pokaždé rozklepal, když jsem uviděl na ulici esenbáka[6]. Psychice člověk neporučí. 

Honza později sepisuje stížnost, protože evangelická církev odmítá zabývat se ozbrojeným přepadením fary. Stížnost podává Honza sám. Po delší době přichází odpověď, avšak ne od SNB, jak by si někdo mohl myslet, ale z ministerstva kultury, a nepřichází Honzovi, ale nejvyššímu představiteli církve, synodnímu seniorovi[7], o kterém po pádu komunismu zjišťujeme, že byl také spolupracovníkem tajné státní bezpečnosti. 

Evangelická škola vlevo, kostel vpravo

Interiér kostela