Zastupitelia všetkých slovenských politických strán, shromaždení dňa 30. oktobra 1918 v Turčianskom Sv. Martine a organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetvy jednotného československého národa, trvajú na zásade samourčovacieho práva národov prijatej celým svetom. Národná Rada vyhlasuje, že v meně česko-slovenského národa bývajúceho v hranicicach Uhorska, je jedine ona oprávnená hovoriť a konat.

Nie je na to oprávnená uhorská vláda, ktorá za celé desatročia nepoznala vážnejšej úlohy, jako potlačovat všetko, čo je slovenské, nepostavila a nedovolila nášmu národu ani jedinej školy, nedovolila, aby sa slovenskí ľudia dostali do verejnej správy a úradov, náš ľud majetkove ničila a vykoristovala svojou stredovekou feudálnou sústavou a politikou.

Nie sú oprávnené na to, aby v meně slovenského ľudu hovorily, ani tie tak zvané zastupiteľské sbory, ktoré sú sostavené na základe úzkeho volebného práva nedopúštajúceho prejavit vôľu národa, a ozostáuajúce z ľudí, ktorí vzdor nariadeniu zákona nedopustili na výboroch čisto slovenských stolíc ani len slovenského slova.

Nie sú na to oprávnené ani také ľudové shromaždenia, ktoré vynášajú uzavretie pod tlakom cudzieho násilia.

V meně slovenského národa na Slovensku oprávnená je leda hovoriť jedine Slovenská Národná Rada.

Národná Rada česko-slovenského národa v Uhorsku obydleného osvedčuje:

1. Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev.

2. Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novo utuoreným medzinárodným právnym položením, ktoré dňa 18. oktobra 1918 formuloval predseda Wilson a ktoré dňa 27. oktobra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia.

3. Žiadame okamžité uzavretie pokoja a sice na všeľudských kresťanských zásadách, aby pokoj bol taký, že by medzinárodno-právnymi zárukami znemožňoval ďalšiu vojnu a ďalšie zbrojenie.

Sme presvedčení, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyviňovat a dľa svojich sít prispel ku všeobecnému pokroku človečenstva.

Zo zasadnutia Slovenskej Národnej Rady v Turčianskom Sv. Martine, 30. októbra 1918.

Karol A. Medvecký, v.r.,
Tajomník Slovenskej Národnej Rady.

Matúš Dula, v.r.,
Predseda Slovenskej Národnej Rady

Dokument byl publikován v časopise Národnie noviny, č.128 z 31.10.1918, první zvláštní vydání.

Situace na Slovensku v průběhu první světové války byla v mnoha ohledech složitější než v Českých zemích, nejinak tomu bylo v posledním válečném roce 1918. Jak na Slovensku, tak mezi českými představiteli rostla kritika vůči slovenské inteligenci, která veřejně nevystoupila v zájmu budoucího poválečného uspořádání a vyslovení požadavku svobody a sebeurčení. Bylo jen otázkou času, kdy v obraně před touto nečinností dojde k iniciativě odspodu. 

Stalo se tak dne 1. května 1918. Na Svátek práce svolalo sociálně-demokratické dělnictvo manifestaci v Liptovském Svatém Mikuláši, na kterou jako hlavního řečníka pozvali čechoslovakistu Vavro Šrobára, jenž si okamžitě uvědomil, že se jedná o vynikající příležitost pro důrazný politický projev, po kterém volali i sami organizátoři. Šrobár toho dne přečetl před shromážděným davem ze schodů místního zájezdního hostince U Černého orla (dnes Liptovské muzeum) prohlášení. Do dějin se zapsalo jako Liptovská rezoluce, která jako první vydaná na území Uherska, obsahovala také požadavek na sebeurčení „uherské větve československého kmene“. Následovala silná odezva ve slovenském a českém tisku a zpráva se stala cennou i pro Masarykovu zahraniční akci.

Již 24. května 1918 se v Martině sešla řada slovenských předáků ze Slovenské národní strany, ale také Hlasistů pod vedením Vavro Šrobára a dalších. Do politických různic a váhání tehdy rozhodně promluvil Andrej Hlinka, který byl v té době zcela nekompromisním radikálem vyslovujícím se pro spojení Slovenska s Českými zeměmi: „Okolkováním nedopracovali by sme sa nikdy ku vyznačenému cielu. Tu je doba činnov. Třeba nám určite vysloviť, či pojdeme i nadálej s Maďarmi, alebo s Čechmi. Neobcházajme otázku! Povedzme otvorene, že sme za orientáciu československú. Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozísť.“

Výsledek porad byl, že Slovenská národní strana se usnesla hlásit se bez všech výhrad k sebeurčovacímu právu slovenského národa a na tomto základě nárokovat pro slovenský národ účast na utvoření samostatného československého státu, v němž by bylo obsaženo i Slovensko. Důsledkem však bylo i to, že dne 27. června 1918 nařídil státní zástupce vyšetřování proti Šrobárovi a jeho spolupracovníkům pro zločin velezrady. Vavro Šrobár byl nakonec 14. září 1918 internován.

„Všetko by to bolo hotové pracovať a pripravovať sa. (…) Každý cítí, že by sa bolo potřebné hýbať, len nikdo nevie na ktorej strane to začať“, psal evangelický farář Samuel Zoch v dopise Matúši Dulovi, který téhož dne – 24. října 1918 – svolal do Martina poradu slovenských představitelů. Celkem 106 účastníků dorazilo do místa konání již 29. října, aniž by se ke komukoli z nich dostala zpráva o tom, co se předchozího dne stalo v Praze. Naopak! Do Martina přijel také Ivan Dérer, který v uplynulých dnech konzultoval situaci s českými politiky ve Vídni. Vzkaz byl jasný: neukvapovat se! Slováci byli nabádáni, aby s každou akcí počkali, dokud jim ze Ženevy nevzkážou. Obava pramenila z toho, aby si předčasným projevem pro československý stát nepokazili svoji pozici v Uhersku pro případ, že by se nepodařilo Slovensko osvobodit.

V Turčianském Svätém Martině se na pozvání předsednictva Slovenské národní rady sešla 29. října 1918 porada slovenských politických činitelů. Účastníci shromáždění v té době ještě nevěděli o vyhlášení samostatnosti z 28. října. Podstatná část účastníků (95%) byli evangelíci, téměř třetina byli místní lidé. Slovenští katolíci, kterých bylo na Slovensku 84%, byl zastoupeni jen nepatrně.

Předběžná porada začala 29. října 1918 a jednání pokračovalo následujícího dne dopoledne. Samotné shromáždění deklarantů (101 osob) se uskutečnilo 30. října 1918 odpoledne. Zahájil jej Matúš Dula obsáhlou řečí, v níž se v závěru dovolával amerického prezidenta Woodrowa Wilsona jako arbitra mundi (soudce světa). Poté bylo zahájeno jednání o deklaraci. Za bouřlivého souhlasu byl přijat Zochův návrh deklarace , jenž v prohlášení vrcholil: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného československého národa“ a pro tento národ žádá „neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.“

Zcela rozhodně byla odmítnuta myšlenka slovenské autonomie a sněmu. Autonomii přítomní považovali za politický nesmysl, nahrávající Maďarům, kteří by na mezinárodním poli argumentovali tím, že autonomii mohou Slovákům zaručit i v rámci Uher (již v následujících dnech se to skutečně stalo jedním z hlavních hesel maďarské propagandy). Z úst Ferdiše Jurigy zazněla obava, zda Slováci v státním celku s jazykově s nimi příliš příbuznými Čechy a Moravany neztratí svůj svéráz a nezaniknou. Následovala důrazná odpověď Methoda Bella: „A keby ma i s chĺpmi počeštili, bolo by mi to milejšie, ako ostať v tomto stave.“

Večer 30. října, když řada deklarantů již z Martina odjela, dorazil z Pešti Milan Hodža. O předvčerejším vyhlášení nezávislosti v Praze také nevěděl. Nicméně pod dojmem dosavadního vývoje navrhl několik změn v textu deklarace, které schválila čtyřčlenná redakční komise pověřená shromážděním. Žádná ze změn neměnila původní vyznění deklarace. Prý byl vypuštěn požadavek práva na sebeurčení slovenského národa a požadavek samostatné účasti slovenských zástupců na mírové konferenci. Měl být doplněn odkaz na to, že rakousko-uherský ministr zahraničních věcí uznal zásady presidenta Wilsona. Situaci, ve které byla Martinská deklarace přijata, dokresluje fakt, že dne 30. října 1918 byly na prostranství před bankou Tatra, kde probíhalo zasedání, rozloženy honvédské jednotky s puškami s nasazenými bodáky.

Originál původní odhlasované deklarace s podpisy i zápis z průběhu shromáždění se ztratily. Publikovaný text byl mnohými signatáři označen za falzifikát, z něhož byly proti zájmu Slováků odstraněny požadavky na jejich národní sebeurčení. Dále bylo napadáno i nedostatečné zastoupení, s tím že na shromáždění převažovali zástupci z Martina, katolíkům se zase nelíbila přílišná účast evangelíků. Jeden ze signatářů uvedeného textu Martinské deklarace, Karol Medvecký, tajemník Slovenské národní rady, prohlásil publikovaný text za zfalšovanou deklaraci a popřel, že by ji v takové formě podepsal. V souvislosti s Martinskou deklarací se někdy připomínají údajná  tajná ujednání, podle kterých by státoprávní poměr Slováku a Čechů měl být po deseti letech znovu dojednán úmluvou mezi právními zástupci jejich zemí.

Shromáždění zvolilo Výkonný výbor Slovenské národní rady, který tvořili Dr. Ľudovít Bazovský, Dr. Metod Bella, Dr. Pavol Blaho, Jozef Branecký, Dr. Igor Dula, Dr. Ferdiš Juriga, Andrej Hlinka, Adolf Horvát, Cyril Kresák, Emanuel Lehocký, Vladimír Makovický, Ján Maršalko, Ján Ružiak, Dr. Emil Stodola, Kornel Stodola, Dr. Ľudovít Šimko, Oto Škrovina, Dr. Vavro Šrobár, Dr. Ján Vanovič a Dr. Milan Žuffa. Jen devět z nich bylo členy Slovenské národní rady, a tudíž většinu výkonného výboru tvořili její nečlenové.

Václav Chaloupecký v roce 1930 napsal: „Slováci v Martině prohlásili světu dne 30. října samovolně a bez každého nátlaku, že jsou Čechoslováci, že jsou částí, větví jednoho národa jazykově i v ohledu kulturním, že na všech kulturních bojích, které národ vedl a které jej učinily světu známým, měla účast a podíl i jeho slovenská větev v Uhrách usídlená, a že v důsledku toho mají nárok na to, aby byli pojati do československého národního státu, jenž právě vznikal. A byli si vědomi také toho, že tento revers dávají nově se tvořící Evropě jako záruku své vyspělosti a státotvornosti.“

Telegram uhorského predsedu vlády grófa Károlyho vedeniu Slovenskej národnej rady v Turčianskom Svätom Martine (1918)

Sme presvedčení, že hovoríme z duše celého maďarského národa, keď sa v týchto kritických chvíľach obraciame s vrúcnymi slovami úprimne precítenej bratskej lásky na Slovenskú národnú radu. Maďarský ľud nedelila od Vášho ľudu ani nenávisť, ani protivy záujmov. Delila ho jedine hriešna politika tvrdošijnej triedy nášho národa, ktorá rovnako škodila i slovenskému, i maďarskému národu. Za tie krivdy, ktoré urážali city slovenského národa, nie je zodpovedný maďarský ľud, on nemá s nimi nič spoločné a podnikne všetko, aby túto hriešnu triedu v základoch vykorenil. My stojíme na tom stanovisku, že podľa svätého práva sebaurčovania, patriaceho každému národu, Slovenská národná rada tak rozhodne, ako uzná za najlepšie v záujme slovenského národa. Chceme však povedať, že podľa nášho presvedčenia a svätej viery slovenský a maďarský ľud sú na seba odkázané a že v priateľskej dohode a bratskej spolupráci musíme hľadať podmienky krajšej budúcnostia zábezpeku lepšieho života. Úspešnú prácu prajeme Slovenskej národnej rade a peknú, šťastnú, slobodnú budúcnosť slovenskému ľudu.

S bratským pozdravom v mene Maďarskej národnej rady:

Gróf Michal Károlyi, predseda