Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista. My ABC známo činíme všem i každému zvláště na věčnou paměť: Když pročítáme spisy starých dějepisců, zjišťujeme, že křesťanství bylo kdysi ve velkém rozkvětu a lidmi i majetkem požehnané, tak do délky a šířky rozlehlé, že v jeho lůně bylo zahrnuto sto sedmnáct přebohatých království, že ze sebe vydalo také tolik lidí, že na velmi dlouhý čas si podmanilo velkou část pohanstva spolu s hrobem Páně; a nebylo tenkrát na celém světě národa, který by se odvážil znepokojovati vládu křesťanů. Avšak: všichni víme, jak je dnes rozervané, zničené, ubohé a všeho bývalého lesku a nádhery zbavené. Vždyť v samém křesťanství došlo před krátkou dobou k takové změně, že kdyby kdo ze starých králů, knížat či velmožů vstal teď z mrtvých a navštívil křesťanské země, nepoznal by ani svou zemi vlastní. Proradný totiž Mohamed, když téměř celý svět byl mocný svatostí křesťanského náboženství, svedl s cesty nejprve nepatrný národ Arabů; když se však opomnělo čeliti jeho prvním pokusům, získal si postupně takové množství zbloudilých lidí, že podrobil své moci velmi rozsáhlé kraje Afriky, jakož i Asie a podnítil je k nejhanebnější zradě. A potom přenečistí Turci, kteří zcela nedávno podrobili své moci nejprve slavné císařství Řecké a potom přečetné křesťanské země a království, odvlékli téměř nespočetné množství duší z křesťanských končin, všechno pobrali jako kořist, přemnohé kláštery a velké chrámy boží rozbořili a vydali zkáze; a i nesčetné jiné krutosti provedli a spáchali.

Ó zlatá země! Ó křesťanství, ozdobo zemí, jak tak zmizela všechna tvá sláva, jak jsi tak pozbylo nejskvělejšího lesku! Kde je onen zápal tvých lidí! Kde úcta, kterou ti prokazovaly všechny národy, kde královská vznešenost, kde sláva? Co ti byla platná tak četná vítězství, když jsi tak záhy mělo býti vedeno v triumfálním průvodu? Co je platné, že jsi odolalo síle pohanských vůdců, když nyní nejsi schopno odrážeti útoky sousedů? 6, běda osude! Běda nestálosti! Jak rychle se mění říše, jak rychle se střídají království, jak rychle upadají vlády! Není ovšem snadné nahlédnouti, jaká je příčina takové změny a zkázy, poněvadž skryty jsou záměry boží. Pole jsou stále tak úrodná, jako bývala kdysi, stejně plodná jsou stáda, vinice jsou výnosné, zisky plynou z rýžovišť zlata i stříbrných dolů, lidé jsou rozumní, přičinliví, udatní, mnohých věcí znalí, vzdělanost je v rozkvětu jako dosud nikdy. Co je to tedy, co křesťanství tak ponížilo, že z výše řečených sto sedmnácti království jich zůstalo v lůně křesťanstva jenom šestnáct? Jsou to snad četné hříchy, které chce Bůh ztrestati, tak jak čteme ve Starém zákoně, že se leckdy stalo? Zdá se nám proto, že je třeba pečlivě uvážiti, aby bylo napraveno, je-li co pochybené, a aby byla zbožnými skutky velebnost boží obměkčena, ježto je zřejmě rozhněvána nějakou nepravostí. Protože však víme, že Bůh spravedlivě a milosrdně jedná s těmi, jichž nepravosti na tomto světě trestá, a že sám pokládá lidstvo za syny, a je miluje, napravuje a kárá a mnohými protivenstvími k dílu ctnosti přivádí, proto obracejíce svou naději k Pánu, o jehož věc nám jde, máme za to, že nemůžeme vykonati nic zbožnějšího v naší bezúhonnosti, nic přiměřenějšího naší poctivosti a nic slavnějšího k naší chvále, než přičiniti se, aby mezi křesťany byl nastolen opravdový, spravedlivý a trvalý mír, jednota a láska a aby víra Kristova byla bráněna proti lítému Turku. K tomu totiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostlivostí a péčí slaven byl mír, postavení křesťanstva udržováno, války proti nevěřícím šťastně vybojovány a hranice křesťanstva chráněny a rozšiřovány, a o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnou usilovat. Protože říkáme-li si křesťané, musíme se starati o to, aby křesťanské náboženství bylo chráněno; a nechceme-li býti proti Kristu, jsme povinni za jeho víru bojovati a s ním státi. Vždyť Duch svatý zatracuje ty, kteří spolu s ním nebojují, kteří se nepříteli nezprotiví, kteří se nepostaví jako zeď před dům Izraele. A nikoho nesmí odvésti od služby Bohu ani sladkosti vlasti ani přenádherné paláce ani přemíra bohatství. Je přece nutno sloužiti tomu, který se pro nás nezalekl podstoupiti smrt na kříži, který dá jako odměnu každému věřícímu nebeskou vlast, kdež je pravá vlast, nesmírné příbytky, bohatství nesrovnatelné a život věčný. A proto tedy, ač žalostný je osud Řeků v této době a ač je třeba hlasitě oplakávati pohromu Konstantinopole a ostatních zemí, nám, dychtíme-li po slávě, bylo si přáti této příležitosti, jež nám umožní uchovati si tu čest, nazývati se ochránci a uchovateli jména křesťanů. A proto toužíce po tom, aby takové války, loupeže, zmatky, požáry a vraždy, jež, jak - ó běda - s bolestí uvádíme, zachvátily samo křesťanství již skoro ze všech stran, jež pustoší pole, ničí města, drásají země a jež nesčetnými strastmi hubí království a knížectví, přestaly a úplně byly vykořeněny a chvály hodnou jednotou do potřebného stavu vzájemné lásky a vzájemného bratrství byly uvedeny, rozhodli jsme se _ na základě naši spolehlivé znalosti, po předchozím zralém uvážení, vzývavše k tomu milost Ducha svatého a po poradě a se souhlasem našich prelátů, knížat, velmožů, šlechticů a doktorů božského i lidského práva - vytvořit takový svaz spojenectví, míru, bratrství a svornosti, jenž by pro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval a jenž by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje.

1.         Především tedy na čest víry katolické a slovem královským a knížecím prohlašujeme a slibujeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzájemně prokazovati a zachovávati čisté, pravé a upřímné bratrství, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pře vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu naším jménem po nich sáhnouti dovolíme, ale že spíše budeme podporovati podle obsahu a smyslu níže psaných ustanovení jeden druhého proti každému žijícímu člověku, který by nás anebo někoho z nás se pokoušel holým skutkem a bez řádného rozhodnutí nepřátelsky napadnouti.

2.         Za druhé, že žádný 'z nás neposkytne pomoc nebo radu, ani se nespolčí proti osobě druhého a že nebudeme sami, aniž přes jiného nebo jiné, nějak strojiti nebezpečí či smrt jeho osobě, aniž se spolčovati s těmi, kteří bezprávné úklady strojiti by chtěli, ale že budeme podle možnosti pečovati o zachování jeho zdraví, života a cti.

3.         Za třetí slibujeme způsobem výše uvedeným, že jestliže někdo nebo někteří z poddaných kohokoliv z nás spáchá nebo spáchají nějaká zpustošení, pleněni, loupeže, požáry či jiné druhy zločinů v královstvích, knížectvích nebo v zemích druhého z nás, stanovíme, že se tím řečený mír a jednota neruší ani nerozbíjí, ale že ti zločinci budou pohnáni k zadostiučinění, ne-li po dobrém, tedy soudně od toho, v obvodu jehož pravomoci mají bydliště či na jehož území budou odhaleni jako přestupníci: takže se z jejich majetku nahradí jimi způsobené škody a oni sami budou podle povahy zločinu i jinak patřičně potrestáni; ony zločince potom, kteří by se soudu protivili, budou jejich páni jak podle bydliště, tak i podle místa spáchaného činu zavázáni a povinni pronásledovati a hubiti, aniž by jeden čekal na druhého. Jestliže někdo z nás, v jehož obvodu má pachatel bydliště nebo na jehož území bude zločin spáchán a pachatel zadržen, zanedbá a opomene výše uvedené zásady, tehdy, ježto podle práva jej i pachatele má stihnout stejný trest, ten, kdo utrpěl bezpráví nebo škodu, může toho z nás před níže psaným parlamentem nebo konsistoriem soudně stíhati a zažalovati.

4.         Za čtvrté stanovíme, aby v případě, že by snad někdo nebo někteří, mimo tuto dohodu, lásku a bratrství naše stojící, aniž jim bylo námi ublíženo a aniž by byli vyprovokováni, proti komukoliv z nás začali válku anebo ji začíti zamýšleli (čehož se netřeba báti, bude-li trvati toto přátelství a láska), vyslalo ihned naše níže uvedené shromážděni ve jménu všech účastníků této smlouvy a na společné naše náklady, byť i o to napadený druh nežádal, své slavnostní vyslance k urovnání sporů a obnovení míru na místo stranám vhodné a tam, za přítomnosti sporných stran nebo jejich vyslanců, vybavených plnou mocí, se pilně a usilovně snažilo přiměti sporné strany ke svornosti a míru cestou přátelství, je-li to možné, nebo je pohnouti, aby si zvolily rozhodčí či se domáhaly práva před příslušným soudcem nebo parlamentem či konsistoriem, způsobem, jak níže uvedeno. A jestliže by pro toho a nebo z viny toho, kdo válku začal, nemohl být sjednán mír a jednota některým z výše uvedených způsobů, tehdy my všichni ostatní jednomyslným a svorným rozhodnutím pomůžeme napadenému nebo bránícímu se druhu našemu v jeho obraně z desátků našich království a z příjmů, zisku a výnosu našich poddaných, jež průměrně ročně po jednotlivá léta vydávají na třídenní potřeby svého domu a domácnosti, a to ve výši a tak dlouho, jak by rozhodlo a stanovilo toto naše shromáždění anebo jeho většina, že je přiměřené a vhodné k tomu, aby náš napadený druh dosáhl míru.

5.         A aby byly lépe potlačeny rozbroje války, když již pomyšlení na ně působí těm, kdo je podstupují, bolesti a aby se upevnil mír i mezi ostatními Kristu věrnými, kteří neberou účast na této smlouvě, stanovíme a nařizujeme, aby v případě, že by snad vznikly neshody nebo válka mezi druhými, do našeho bratrství nezahrnutými křesťanskými knížaty a magnáty, vyslalo tehdy naše níže psané shromáždění naším jménem a na naše společné náklady vyslance, aby podle možnosti přátelsky anebo cestou práva, jak výše uvedeno, nastolili mezi spornými stranami svornost; kdyby obě strany anebo jedna z nich nechtěly anebo nechtěla tímto způsobem se dohodnouti a od bojů a válek upustiti, tehdy ať ten, kdo válku začal anebo kdo od války upustiti nechce, je přiveden k pořádku způsoby a formami v předchozím článku uvedenými.

6.         Dále stanovíme, že ti, kteří se odváží jakýmkoliv způsobem rušiti nynější náš mír, nesmějí ani nemohou býti přijímáni, najímáni, ochraňováni, podporováni anebo nějakou přízní pod jakoukoliv hledanou záminkou obdařeni v žádném z našich království, knížectví, panství, území a obvodů, hradů, měst, obcí nebo tvrzí; ale bez ohledu na nějaký ochranný list budou zatýkáni, chytáni a trestáni jako rušitelé obecného míru podle povahy zločinu nebo provinění, jak by toho jeden každý zasluhoval.

7.         Kromě toho stanovíme a ukládáme tímto úředníkům a poddaným našim, všem i každému zvláště, aby nikdy - společně anebo jednotlivě - nepřijímali žádného člověka do své ochrany a záštity a aby mu na žádný způsob neposkytovali a nedávali všeobecný či zvláštní ochranný list, aniž by předem zvláště a výslovně vyhradili, že ochranný list či ona záruka nebudou toho, komu jsou vystavovány, chrániti a brániti před sankcemi našeho nynějšího míru, aby v případě, že bude nařčen, podezřelý anebo obžalovaný z rušení míru, mohlo proti němu bez překážek býti postupováno, jak výše uvedeno, i cestou spravedlnosti.

8.         Kdo se však vědomě spojí s rušitelem nynějšího míru a jemu pod jakoukoliv hledanou záminkou poskytne buď radu, pomoc či přízeň či jej přijme nebo jeho samého ochraňovati či brániti či jemu ochranný list proti naší nynější jednotě dáti se opováží, nechť je sám trestán stejným trestem jako pachatel.

9.         Protože však péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván, a protože my a poddaní naši nemůžeme bez spravedlnosti v míru setrvávati, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru; poněvadž však řád, jenž byl sepsán o soudních věcech, doznal v následujících dobách mnohých změn a dospělo se až k tomu, že znenáhla pozbyl vůbec významu a že praxe mu výkladem dala úplně jinou podobu, proto považujeme řád soudů za úplně zmatený a domníváme se, že je třeba podle novodobých obyčejů, zvyklostí a poměrů různých zemí, království a knížectví našich zavésti nová práva, z lůna přírody čerpaná, a na nové zlořády nové léky objeviti, jimiž by ctnostní lidé byli odměňováni a přestupníci kladivy trestů neustále drceni. A abychom jednotlivé věci po pořádku vyřizovali, rozhodli jsme se především zřídit jakési obecné konsistorium, jež by ve jménu nás všech a celého našeho shromáždění zasedalo v místě, kde shromáždění samo by právě sídlilo, a z něho by se jako ze zřídla roztékaly praménky spravedlnosti na všechny strany. A tento soud bude zřízen podle toho, jak naše níže psané shromáždění anebo jeho většina usnese a rozhodne o počtu a kvalitě osob a řádů.

10.     A aby na tomto soudě byly spory ke konci přiváděny a ne do nekonečna protahovány, stanovíme, aby podle povahy rozepří soudce sám i jeho přísedící pro sporné strany řízení vedli a spravedlnost nalézali prostě a jasně bez formalit a soudního halasu, vůbec upuštěním od vytáček a zbytečných odkladů.

11.     Usnášíme se dále, aby v případě, že nově vzniknou nějaké pře a různice mezi námi králi a knížaty a jinými účastníky naší smlouvy, byl jeden druhému povinen a vázán před soudem naším podle práva odpovídati a s ním spor vésti a zachovávati přitom ustanovení, rozhodnutí a nařízení, jež naši mluvčí a zástupci anebo jejich většina v shromáždění samém, jak výše uvedeno, vydají a ustanoví.

12.     Dále také stanovíme, že naše shromáždění má míti úplnou a neomezenou volnost náležitými listinami, vzájemně danými a převzatými, kterékoli křesťanské krále, knížata a magnáty, již zatím nejsou začleněni do této jednoty, do nynějšího našeho míru, jednoty, lásky a bratrství přijímati a jménem naším, jako bychom my sami to činili, se zavazovati, jakož i závazky vzájemného přátelství přijímati, s tím potom dodatkem, že hned poté, co takové převzetí bude provedeno, samo shromáždění nám to všem oznámí, abychom s přijatými k nám byli s to a mohli jednati s bratrskou láskou, jak se sluší.

13.     Protože potom tato jednota, porozumění a láska byly uzavřeny a ustavují se hlavně ke slávě a cti božského majestátu, svaté církve římské a víry katolické a také, aby bylo možno co nejrychleji pomoci těm Kristu věrným, kteří jsou utlačováni od knížete Turků, nejzarputilejšího nepřítele jména křesťanů - proto my, výše uvedení králové a knížata slibujeme a zapřísaháme se Pánu našemu Ježíši Kristu, jeho pře slavné matce Panně Marii a svaté církvi římské, že budeme brániti a chrániti křesťanské náboženství a všechny utiskované věřící před nejšpinavějším knížetem Turků vzájemně spojenými silami a prostředky, jež budou poměrně stanoveny a vyhlášeny, k jichž zajištění a získáni odvedeme a dáme, pokud to bude potřeba, všechny desátky, které jsou placeny kostelům, jakož i duchovním a církevním osobám v našich královstvích, knížectvích a panstvích, spolu s řečenými příjmy, zisky a výnosy našimi a našich poddaných, jež, jak výše uvedeno, jsou po jednotlivá léta na tři dny vynakládány, a neustaneme v pronásledování nepřítele, bude-li to naším shromážděním uznáno za prospěšné, dokud nebude vypuzen z území křesťanů nebo společným rozhodnutím nebude usneseno sjednati mír, jenž smí býti sjednán jen za předpokladu, že bezpečnost sousedních křesťanů bude považována za zajištěnou.

14.     Kromě toho, protože je třeba obratně a pečlivě předem se všeho vystříhati, aby neopatrné nestihlo nakonec neštěstí, proto se usnášíme, že společným rozhodnutím celého našeho shromáždění anebo jeho většiny má se stanoviti, kdy bude vhodné napadnouti nepřítele, jakými pozemními a námořními sbory se má vésti válka, pod kterými vojevůdci, jakých strojů nebo válečných prostředků se má užíti a na kterém místě se mají shromážditi všechna pozemní vojska, jež potáhnou dále proti Turkům. Dále jakým způsobem by bylo možno zaopatřiti za odpovídající ceny potraviny a ubytování ve městech, vesnicích a jiných vhodných místech. Dále jakým způsobem by bylo postaráno o společnou minci, aby vojáci za pochodu, v ležení a při návratu nebyli v nesnázích. Dále ať je společným rozhodnutím ustanoveno, podle toho, jak se uzná a usoudí, že v budoucnu více prospěje křesťanskému náboženství a větší bezpečnosti věřících, komu se co má odevzdati v případě, že by se nějakým způsobem podařilo získati něco z rukou nebo moci nepřátel, tak, aby nepřítel nedbalostí nebo neschopností držitelů znovu povzbuzený, nezpůsobil věřícím nové újmy, horší předchozích.

15.     Kromě toho stanovíme, aby každý z nás, jakmile to bude usneseno, okamžitě přistoupil k výše uvedenému vybírání peněz ve svém království, knížectví a panství, a to způsobem a formou, jež budou stanoveny samým shromážděním anebo jeho většinou k tomu cíli, aby to zbožné dílo bylo ihned prováděno a věrným v Kristu se pomohlo.

16.     Dále. Aby bylo náležitě splněno výše i níže sepsané, všechno i jednotlivě, zavazujeme se a slibujeme svrchu řečeným způsobem, aby každý z nás měl k nejblíže příští neděli Reminiscere roku čtrnáctistéhošedesátéhočtvrtého od narození Pána v městě Basileji v Německu své vyslance, muže významné a velmi vážené, vybavené nejúplnější mocí ajeho pečetí, kteří by tam všichni nepřetržitě zasedali po dobu bezprostředně následujícího pětiletí a jménem naším, jménem ostatních členů a jménem těch, kdož budou do svazu přijati, vytvořili, ustavili a představovali korporaci, jednotu či řádné kolegium. A po uplynutí onoho pětiletého shromáždění basilejského budiž totéž shromáždění po další bezprostředně následující pětiletí v městě N. ve Francii a po třetí pětiletí v městě N. v Itálii konáno a pořádáno za stejných poměrů a podmínek, jak bylo výše usneseno a ustanoveno o Basileji; aby potom vždy po pěti letech měnilo své sídlo až do doby, než by samo shromáždění nebo jeho většina stanovila a rozhodla jinak. Shromáždění nechť má jednu vlastní a zvláštní radu, jejímž předsedou (nechť je) N. jako otec a hlava a my, ostatní křesťanští králové a knížata, buďmež údy. Ať také má řečené kolegium nad námi všemi a poddanými našimi, jakož i těmi, kdo se dobrovolně podvolí, jurisdikci nespornou i spornou spolu s čistou a smíšenou pravomocí, podle toho, jak o tom rozhodne a stanoví toto shromáždění anebo jeho většina. Posléze ať má vlastní znak, pečeť a společnou pokladnu a veřejný archiv, syndika, fiskála, úředníky a všechna ostatní práva dovolené a řádné korporaci jakkoliv příslušející a patřící.

17.     A aby byla každé zemi zachována neporušena její práva, usnášíme se, aby do čela vyšších úřadů shromáždění byli v každém národě, kde samo shromáždění by sídlilo, stavěni ti, kdo z národa toho jsou zrozeni a kdo znají a chápou jeho mravy a zvyky.

18.     Konečně, aby našemu shromáždění nechyběly prostředky na vydání a náklady, jež jsou nutné a užitečné pro zachování míru, vykonávání soudnictví, vysílání vyslanců a poslů na různé strany a na opatření i jiných potřeb, slibujeme a zavazujeme se, že každý z nás bez dalšího prodlení pošle a předá do veřejného archivu výběrčím a radě řečeného shromáždění desátý díl všech peněz, jež mají být vybrány jím anebo jeho jménem z desátků, třídenních výnosů nebo zisků, jak výše uvedeno, a to v době, kterou samo shromáždění anebo jeho většina určí. A jestli tak neučiní, může a musí jej syndik nebo fiskální prokurátor tohoto shromáždění ihned před jeho parlamentem anebo soudem zažalovati a soudně vymáhati peníze spolu s náhradou škody a vzniklou ztrátou, jakož i nás ostatní, zavázané slibem víře námi daným, napomenouti a vybídnouti, abychom řečené peníze, náhradu škody a vzniklou ztrátou od něho a jeho poddaných mocí vojenskou vymáhali a vynucovali, aby, jak výše uvedeno, byly vynaloženy na společné potřeby shromáždění.

19.     Dále prohlašujeme a stanovíme, abychom v tomto shromáždění měli a tvořili jeden hlas my, král Francie spolu s ostatními králi a knížaty Galie, druhý potom my, králové a knížata Německé říše a třetí my, dóže benátský spolu s knížaty a městskými obcemi Itálie. A kdyby se k této naší jednotě, přátelství a bratrství připojil král Kastilie anebo jiní králové a knížata národa hispánského, budou oni sami docela podobně míti ve shromáždění, korporaci a kolegiu jeden hlas. Kdyby však mezi vyslanci králů a knížat jednoho a téhož národa byly o nějaké záležitosti dány a vzneseny protichůdné názory, stanoví se, aby dále platilo - jakoby od samotného národa jednomyslným souhlasem rozhodnuto a nařízeno - to, co od většiny bylo uznáno a usneseno. Byla-li by rovnost hlasů, mají míti převahu ti vyslanci, kteří ve srovnání s druhými by vynikali většími zásluhami a důstojností svých pánů, jež zastupují. A byli-li by si rovni v zásluhách a důstojnosti, bude ponecháno volbě ostatních národů, v této dohodě sdružených, ke které ze stran by se přiklonily.

20.     A aby byla odstraněna jakákoliv pochybnost, je stanoveno, aby v případě, že některý z našich králů nebo knížat vyšle do řečeného shromáždění více vyslanců, měli tito všichni toliko jediný hlas, totiž hlas samého vysílajícího v jeho národní kurii řečeného shromáždění.

21.     Dále - ježto Písmo dosvědčuje, že tomu, kdo pomůže, rozmnoží, ochrání víru Kristovu, je určeno místo v nebi, kde blažení se těší věčnosti, proto třeba doufati, že k věci tak svaté, tak zbožné a tak nutné všichni ostatní křesťané dobrovolně ruce přiloží, protože ten, kdo nyní odmítne poskytnouti pomoc proti Turkům, se prohlásí za zřejmého ochránce bezbožnosti a nepřátel kříže Kristova. A proto se usnášíme, že jednomyslně my všichni, pomocí našich slavnostních vyslanců, vším nám možným úsilím a péčí a způsoby a formami, jež určí řečené shromáždění u nejvyššího kněze, zajistíme, aby Jeho Svatost obrátila pozornost na to, že výše uvedené vybírání desátků je žádáno na zabezpečení míru křesťanů, k obraně Kristu věrných a k boji proti nepřátelům kříže; a aby jako otec a pastýř věřících z velkomyslnosti své dobroty povolil a pod přísnými tresty svými obecnými a autentickými slavnostními listy vykonavatelům, kteří mu budou jmenováni a k tomu nejúplnější formou ustanoveni a vysláni, přikázal, aby řečené desátky byly dávány, odváděny a vypláceny způsobem a' za podmínek, jež mu budou naším jménem nabídnuty; a aby rychle skoncoval všechny války a nesváry mezi církevními knížaty, kteří nejsou členy této smlouvy, a hlavně ony, které by nějakým způsobem mohly být na překážku dokončení válek proti Turkům a zachování řečeného míru, anebo aby do každé země vyslal některého z legátů, muže naprosto spořádaného života, poctivého a zkušeného, plnou mocí k tomu opatřeného, muže, který by řád, řeč a zvyky této země znal a jim rozuměl, aby se patřičným úsilím a pílí přičinil a sporné strany se přátelsky vyrovnaly. Jestli by to však učiniti nechtěly, ať z moci jemu svěřeného příkazu mezi nimi trvající ne sváry skončí a soudně rozhodne. A ať Jeho Svatost svolá ostatní knížata a obce Itálie a je pod božskými sankcemi a přísnými tresty napomene a požádá, aby oni, jako nad ostatní národy bližší sousedé Turkům, přistoupili k vybudování námořního loďstva spolu s ostatními křesťany a jim přispívali a odváděli poměrnou výpomoc ke cti a slávě boží a obraně věřících, aby toto dílo obrany víry dospělo tím chvályhodněji k vytouženému cíli.

22.     Kromě toho, aby mír a toto ujednání byly neporušeně zachovány, rozhodli jsme se a slibujeme, že v případě, že někdo z nás bude povolán do nebeské vlasti, nebude žádnému jeho dědici nebo nástupci dovoleno ujmouti se království, knížectví nebo panství a ani nesmí k tomu býti připuštěn, dokud by dříve nepřislíbil svým otevřeným listem, opatřeným pečetí a jako obecnou zárukou našemu shromáždění pro potřeby kohokoliv z nás daným, že on sám bude všechno i jednotlivé, výše a níže sepsané, zachovávati s nezviklatelnou věrností.

23.     A jestli naše řečené shromáždění nebo jeho většina nařídí, rozhodne a usnese ještě něco jiného, než výše uvedeno, co bude jakýmkoliv způsobem pracovati pro mír a prospívati míru a spravedlnosti, jakož i obraně věrných křesťanů, toho v celku i jednotlivě budeme dbáti a opravdu toho šetřiti, jakož i konati to, co vyžaduje a k čemu zavazuje pouto opravdového a upřímného bratrství a co je shrnuto v našem přítomném listě po odstavcích a jejich obsahu ve všech jeho bodech, klauzulích, článcích a větách i kapitolách.

K dosvědčení a utvrzení čehož připojil každý král a kníže naše k přítomnému listu pečeť svého majestátu. Dáno a projednáno atd.

Mírové poselstvo krále Jiřího z Poděbrad, latinsky Tractatus pacis toti Christianitati fiendae, neboli Dohoda o míru veškerého křesťanstva, či prostě jen Cultus pacis nebo Tractatus pacis byl diplomatický projekt iniciovaný v 15. století českým králem Jiřím z Poděbrad.

Cílem projektu bylo dosažení všeobecného míru a spolupráce. Podmínkou úspěchu ovšem bylo současné nutné upuštění od dosavadní středověké myšlenky univerzální říše, jak ji praktikoval císař Fridrich III. společně s papežem, a nahrazení novou, do té doby neznámou ideou stálého společenství nezávislých a vzájemně rovných evropských států. Dohoda, nabízena Jiřím z Poděbrad, kromě toho, že měla zajistit mír pokud možno v celé Evropě, měla sloužit především jako pojistka k zamezení útoků na České království ze strany sousedních zemí. Dalším důvodem, však byla také snaha o získání možných politických spojenců v hrozícím konfliktu s papežem.

K dosažení plánu podnikl český král konkrétní kroky. V letech 1462–1464 z Prahy do Štrasburku vyjela diplomatická mise pod diplomatickým vedením králova poradce, humanisty Antoina Marina z Grenoblu. Během těchto dvou let proběhla jednání s polským a uherským králem, poselstvo opakovaně navštívilo Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství.

S příznivým ohlasem se však plán setkal jen u německých knížat, polského a francouzského krále. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže. Uherský král Matyáš Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi, Burgundsko jako tehdejší rival Francie k záležitosti zaujalo chladný postoj. Ani tajné poselstvo z května 1464 určené zvlášť pro Francii, vedené Marinem společně s Albrechtem Kostkou z Postupic, nebylo, kvůli intrikám a tlaku kuriální diplomacie, úspěšné. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.

Plán krále Jiřího z Poděbrad měl mít podobu multilaterální dohody, což bylo v rámci tehdejších mezinárodních diplomatických nástrojů středověku, kdy většina smluv byla bilaterálních, velmi neobvyklé. Myšlenka mírové smlouvy byla na svoji dobu převratná a v mnohém svou dobu předběhla. I to byl zřejmě důvod, proč idea vytvoření středověkého „společenství národů“ nakonec nenašla pochopení.

Dalším z důvodů zřejmě byla také skutečnost, že plán ignoroval papežskou moc. V polovině 15. století nebylo možné do tak významného plánu nezahrnout Svatý stolec.

Projekt nabízel řešení tří významných otázek středověké Evropy:

nastolení trvalého vzájemného míru mezi křesťany
obrany křesťanství proti turecké hrozbě
spravedlivé uspořádání Evropy

Dohoda měla vzájemně zavazovat strany (státy) na základě podobných práv k odpovědnosti v dosahování společných cílů. Všechny aspekty poukazují na to že Mírová dohoda českého krále byla z dnešním pohledu první multilaterální dohodou v Evropě vůbec.