|
V roce 1948 jsem strávil únor a březen jako ležící pacient v nemocnici Pod Petřínem. Byl jsem na tzv. „biskupském“ pokoji na konci jednoho křídla budovy. Byla to pětilůžková rohová místnost se dvěma okny. Šéfem chirurgie byl primář MUDr. Zdeněk Vahala. Na pokoji byli pacienti většinou dlouhodobě hospitalizovaní. Jedním z pacientů byl dr. Kostiuk, přednosta odboru na ministerstvu zahraničních věcí, tedy přímý podřízený ministra Jana Masaryka. Dalším pacientem byl spisovatel Ivan Olbracht (vlastním jménem Kamil Zeman), který byl v té době přednostou odboru na ministerstvu informací, tedy přímý podřízený ministra Václava Kopeckého, člena ÚV KSČ. Za Ivanem Olbrachtem přicházel denně v dopoledních hodinách s poštou z ministerstva jeho osobní tajemník, nedostudovaný medik Benda. Jak tomu obvykle bývá, hovořilo se o všem možném, přirozeně hodně o nemocech, a v té době pochopitelně o politice. Politické debaty na našem pokoji byly často velmi ostré, názory a projevy Ivana Olbrachta byly diametrálně odlišné od ostatních. Sledovali jsme všichni zprávy v novinách a rozhlas po drátě. Při studentských demonstracích v Nerudově ulici došlo ke zraněním několika studentů. Tehdejší úřední zpráva v novinách uváděla, že esenbáci zatarasili ulici a stříleli do vzduchu a že ke zraněním studentů došlo odraženými kulkami. Setkal jsem se s jedním studentem, který měl hladký průstřel nohou – nemohlo jít o odraženou kulku. Říkal, že jeho zranění ošetřoval velmi necitlivým a krutým způsobem. asistent primáře MUDr. Lhotka. Ten jako člen strany oslovoval Olbrachta „soudruhu“ a tykal mu. Později se Lhotka stal profesorem. Ráno a dopoledne po noci, v níž ztratil život Jan Masaryk, nikdo v nemocnici nic nevěděl. S výjimkou MUC. Bendy, který přicházel za Olbrachtem, nebyly dopolední návštěvy povoleny. Toho dne pronikla za dr. Kostiukem ještě před hlavní visitou jeho manželka, která jinak přicházela odpoledne, vzrušeně s ním šeptem hovořila a rychle odešla. Po jejím odchodu nám všem na pokoji dr. Kostiuk řekl, že mu manželka právě sdělila, že podle telefonické zprávy jeho kolegy z ministerstva, který volal k němu do bytu, je Jan Masaryk mrtev. A že se hovoří o tom, že si vzal sám život. Olbracht na tuto zprávu reagoval asi takto: „Masaryk? Proč Masaryk by si bral život? Vždyť Masaryk šel přeci s námi. Počkejte, až přijde můj tajemník, pošlu ho přímo za ministrem, aby mně po něm poslal hned správnou informaci.“ Benda přišel jako obvykle. Po jeho odchodu nám Olbracht řekl, že Benda jde za Kopeckým a přijde zpátky s informací od něho. Asi po půl až tři čtvrti hodině přijel znovu Benda a hovořil polohlasně s Olbrachtem. Když odešel, řekl nám Olbracht: „Tak mám informaci od ministra informací Kopeckého. Bohužel je smutná pravda, že Jan Masaryk je mrtev. Nebyla to ale sebevražda, vidíte jak neodpovědně se dělá šeptanda, byla to mrtvice.“ Kolem poledne se z ampliónu rozhlasu po drátě ozvaly tóny smuteční hudby. Následovala zpráva, že ministr Masaryk spáchal sebevraždu… Od té chvíle s námi už spisovatel Ivan Olbracht nepromluvil ani slovo, ani o Masarykovi, ani o politice. |
|
|