V březnu 1939 zbylo po podpisu Mnichovské dohody v září 1938 a následném odstoupení pohraničních oblastí z prvorepublikového Československa už jen torzo. Ani existence takto okleštěného státu ale nebyla pro Hitlera přijatelná. Slovenské politiky proto postavil před volbu: buď vyhlásí nezávislost, nebo jejich zemi čeká maďarská okupace.
Jen několik hodin poté, co 14. března 1939 slovenský sněm odhlasoval vytvoření samostatného státu, zamířil československý prezident Emil Hácha do Berlína, aby o situaci osobně promluvil s Hitlerem. V budově říšského kancléřství čekalo na Háchu chladné přijetí. Vůdce nacistů mu sdělil, že okupace zbytku českého území je jeho „nezvratnou vůlí“ a v případě odporu nechá bombardovat Prahu. Šestašedesátiletý Hácha nakonec psychickému nátlaku ustoupil a s kapitulací souhlasil.
I když bývá jako datum zahájení okupace zbytků Československa nacistickým Německem označován 15. březen 1939, ve skutečnosti první příslušníci wehrmachtu a jednotek SS překročili státní hranici již vpodvečer předchozího dne na Ostravsku. Tedy v době, kdy Hácha teprve cestoval do Berlína. V Místku přitom narazili na rozsahem nevelký, ale houževnatý odporu skupiny českých vojáků, ve zbytku republiky byl ale průběh okupace z německého hlediska bezproblémový.
Brzo ráno 15. března se německá armáda začala valit v několika proudech do českého vnitrozemí. Navzdory jarním plískanicím se motorizované jednotky v pražských ulicích objevily během dvou hodin a nedlouho po sedmé večer se už výhledem z oken Pražského hradu kochal sám Hitler.
Říšský kancléř se v Praze zdržel necelých 24 hodin, během nichž vydal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Tento útvar neměl žádnou státní povahu a byl integrální součástí Třetí říše. Představitelem protektorátní správy zůstal Hácha jako takzvaný státní prezident, skutečnou moc ve svých rukou držel Hitlerem jmenovaný říšský protektor.
Česká, respektive československá státnost byla obnovena až s koncem druhé světové války po osvobození země spojeneckými vojsky.