Milý Honzo, jen rychle a stručně k Tvému dotazu, dokud to nezapomenu. Babička z matčiny strany se jmenovala za svobodna Růžena Hejlková, narodila se v Písku  1879. Snad těsně před koncem 19. stol. odešla za prací do Delmenhorstu v Dolním Sasku (25 km od Brém). Žila tam v kolonii tehdejších českých (vedle polských a dalších) gastarbajtrů, (nachází se tam dodnes, nyní jako muzeum, velká fabrika „Nordwolle“), ale sama byla zaměstnaná jako služka a také jako ošetřovatelka v tamějším ústavu pro choromyslné. Provdala se cca 1905 za Josefa (?, nejsem si úplně jist jeho kř. jménem) Kulicha, původem prý z Pátku u Poděbrad,  zedníka, a pak v Německu  stavbyvedoucího, nakonec i vlastníka tří  dvoupatrových domů. Děd Kulich snad pod vlivem tamější metodistické misie evangelicky uvěřil, a v každém případě po reemigraci do ČSR. cca r. 1923 se stal metodistickým kazatelem bez fakultního studia.  Měli tou dobou už dvě mírně odrostlé dcery, jednak Elišku (moje matka) nar. 1907 a o dva roky mladší Růženu, řečenou někdy Lýdie nebo „Ischen“ (dětská zkomolenina něm. dívčího jména Roeschen).  Žili první léta po návratu v Litoměřicích, tou dobou sudetském  městě, kde moje matka tehdy absolvovala německé gymnázium. Kolem r. 1927 se přestěhovali  do Prahy a děd Kulich sloužil jako kazatel u metodistů ve Strašnicích v kapli Bét-El.   Umřel předčasně  r. 1929 na zápal pohrudnice po vykonání nějakého pohřbu v pověstně hrozné zimě toho roku. Babička Kulichová tedy ovdověla a žila s oběma dcerami snad v nějakém snesitelném nájmu v Biskupcoově ulici na Žižkově.  Chodily ty tři ženy podle fotek do kroužku metodistické mládeže ve Strašnicích, mladší dcera Ischen  si tam vyhlédla za muže  mého později strýce Jana Mareše (zemřel teprve před pěti lety v 99 letech svého věku).   Eliška zatím se pouze ve všem pilně  vzdělávala, hrála na piáno, byla schopná tlumočit anglo-německy, franštinu měla též slušnou, češtinu, poněkud pouze pasivní, se brzy doučila a složila zkoušku před státní komisí, aby získala oprávnění učit na české škole.  Za Ludvíka Rejchrta se vdala až r. 1935.  Babička s dcerou „Elinkou“  nebo „Lízinkou“ (od německého Elisabeth) a s celou její rodinou, snášena dobře svým „zeťákem“ a milována svými třemi vnuky, a zejména prostředním z nich, zůstávala jako tichá, naprosto bezelstná bytost nám zdrojem míru a bezpečí za dlouhá léta nejrozličnějších turbulencí ve světě i ve vlasti,  a to  až do konce jejích pozemských dnů, který  jí nastal 16. prosince 1954.
Pavel Rejchrt