Dne 15. Února o půl druhé s poledne uslyšel jsem velebný hlas zvonu kapitolského. Jen jednou v roce promluví kmet ten kovový, v středověku kořistí z Viterba přivežený: počátkem karnevalu. Mimo to jen když papež zemře. 

                Tím okamžikem počal zde karneval, zvuky ty vážné rozpoutaly přísný jinak mrav pyšných Římanů, staly se heslem radosti, do všech vrstev společnosti sahající. Dumná Róma počíná šibřinky své mohutným akordem.

                V brzku naplnilo se korso lidem maskovaným i nemaskovaným, balkón, krámy, v lóže přeměněné, osazeny výkvětem spanilých dívek – co do krásy vynikají Římanky nad obyvatelkami mnohých měst – a povozy ozdobené pohybujíce se nepřetržitou řadou vzhůru i dolů, takřka zasypávány byly všeho druhu confety a kyticemi, což vše statečně opětováno. Confetacci (kuličky sádrové), mouka, popel, coriandoli, cukrátka v papíru i bez papíru, kytice a všeho druhu bonbony v množství ohromném lítá s balkónův, oken, z ulice, se všech stran, všemi směry, mezi rozjařeným, v pravdě veselícím se lidem tím. Od královské rodiny, která co den se účastní, až na posledního cídiče bot – vše se tu vespolek bombarduje.

                Krátce před západem slunce zazní rána dělová, vozy se vyklidí z korsa, lid jakž tak rozstoupne se na obě strany; nové tři rány a šest až dvanáct neosedlaných koní v divém úprku žene se uprostřed nesčíslného lidu po korsu půl hodiny dlouhém, druh druha předstihnouti se snaže, až u palazzo Venezia, kde senát s balkonu výsledek dostihu pozoruje, pochytáni bývají. Velké, přes ulici natažené plátno zastaví jim běh a hned za nimi z postranní ulice karabiniéři zpáteční útěk jim zamezí. Vítěz u vítězoslávě dekorován, městem prováděn bývá.

Vše to co den se opakuje, vyjma pátek, v neděli, a pak dny, kdy zapovězeno moukou a sádrou házet, by elegantnější masky nebraly škodu.

                Letos karneval skvěleji jiných let se vydařil, k čemuž hlavně neobyčejně krásné počasí a pak společnost Pasquino přispěly. Pasquino nazývá se fragment skupiny antické, torso Menelaa zdvihajícícho Patrokla, jehož replika v Uffiziích ve Florencii se nalézá a který v středověku na rohu palazzo Broschi zazděn byl. Jméno to má od krejčího, za času onoho satirika nad míru vtipného, který vždy psané narážky své na sochu tu připevňoval. Od oněch dob Pasquino satirický význam má jako u nás asi Paleček; společnost pak, jež po vzoru Milána, Florencie, Ženevy aj. měst tu se sestoupila na organisování karnevalu, jméno to si přivlastnila. Král karneval letos pod jmenem Pasquino I. (napřesrok II. atd.) s četným komonstvem na koních a vozích projíždí denně korso, aranžuje plesy, udílí odměny a řády nejlepším maskám atd.

                Však krátká jest vláda jeho; v masopustní úterý, o půl noci, za 14 dní života svého už jsa sestárlý, v smutečním průvodu na Piazza del Popolo bývá dovežen, i  skoná tu na hranici spálen, prvním rádcům říše k vychování na příští rok bývá odevzdán.

Společnost Pasquino mnoho karnevalu prospěla. Mimo obohacení průvodů na korsu, aranžovala velký ples v Politeama, jiný při nesčíslných lampionech a bengálech na ohromném Circo agonale, nyní Piazza Navona, náměstí jako polovic našeho Václavského, při čemž slyšíme dvojí hudbu, vidíme trh v letohrádcích skvostně ozdobených, při lampionech a jiném osvětlení, prodavače všechny v skvostných  maskách; dále velký ohňostroj na Popolo atd.

Nejživější, nejpodařenějším byl úterek masopustní. Odpůldne nejvíc se házelo, lidu množství ohromné, od dvou hodin odpoledne až do půl čtvrté z rána takřka nabito, až do pěti velmi živo. Po obvyklém dostihu vrátily se vozy na korso, každý rozsvíti si svíčičku, moccollo, a tu nyní jeden druhému hleděl shasit. Balkóny damami obsazené dobývány, na vozy se vylezalo, vřava a skřek všude „Ecce moccollo!“ „Senza moccollo!“ smích, ryk, atd.

                Na dlouhých tyčích upevněné šátky a vějíře shasínaly světla až v druhém poschodí a na balkonech, odtud zase dolů, neb přes ulici atd. Až do desíti hodin trvalo to vzájemné shasínání svící, načež na Piazza del Popolo velkolepý ohňostroj. Později obecenstvo zapovědělo vozům po korsu jezdit, tropilo pak bez nepohodlí své hlouposti. Na 80-100 000 lidí možno páčit počet lidu přítomného, mezi nimiž 20-30 000 maškar. Mimo stereotypní pulčinelly, arlekýny, marinaje aj. všechny druhy nejskvostnější a nejjednodušší střídaly se tu bez ustání, při čemž mnohé, co doktor, senátor, advokát neb učitel žertovnými výklady, prosou i veršem poučovaly. Improvisované průvody a při zvuku tamburíny kolo nahodile sestouplé k tarantelle, tvořily se zmíněnými již improvisatory nesčíslná vedlejší ohniska, okolo nichž četné zástupy se kupily. Později balkony i okna se vyprázdnila a vše se soustředilo na ulici.

                Charakteristické jest, jakým spůsobem mnohý žert se aranžuje. Tak o půl třetí z rána dvě ženštiny z balkonu ještě se dívaly v pestrou směs lidu, an tu jeden zočiv je křiknul: „A‘ letto!“ (do postele!) Okolo stojící vzali si jej za příklad a za několik okamžiků byl tu zástup ohromný, všichni divým rekem totéž křičí, až u všech opuštěných oken ta obecenstva část, která již na odpočinku trvala, se objevila ustrašená, v nočním oděvu. Velmi jest se divit, že při takovém množství lidu rozjařeného, veselého, ba polo bláznivého, nebylo pozorovat ani jediného opilého, jako by pili pouhou vodu; konáť tu lid sám službu policie, a hned vymítí každého, kdo přebral.

V popeleční středu jako kouzlem celá fysiognomie města byla změněna; před několika hodinami ještě polostřeštilý lid ten vzal na se tvářnost zase přísnou, pyšnou, a jen polo rozebrané tribuny upomínaly na zašlou vládu karnevalu. Včera ještě tak dovádivé, s kýmkoli se bavící, po korsu poletující krásky Říma, staly se pak opět tak nepříjemnými, chladnými, jako dříve.

Bohuslav Schnirch 1873 Řím