Roma roste! Probuzena ze sna, v němž po staletí udržována mocnými druhdy následníky Krista, uvolněna, rozpoutána, opět nabývá síly: teplý, jarý život počíná jí proudit tepnami, sebevědomí, pýcha vrací se a povznesena, vlastně znova nastolena co metropole Itálie počíná zpomínat na dávnou rozsáhlost a již již se usasuje i v oněch dílech, které před patnácti stoletími vlastním jejím těžištěm byly, však krutým osudem v poušť jsou proměněny.

Takřka dvě třetiny bývalé arey věčného města do dneška jsou neobydleny; tam, kde pyšné arény, paláce, thermy, cirky Světovládců, fora a basiliky lidu se pyšněly, podnes vily neb vinice a zahrady se nalézají, a teprve posledního roku rostou budovy dle jednotného plánu založené v čtvrtích od dob starořímských neobydlených.

Dvorem italským a vším tím aparátem úřadníků, vojáků, průmyslníků a kupců, kteří z Florence a Turína za dvorem přitáhli a jichž až na 70.000 se páčí, netušený posud život v Římě nastal, příčina to značného rozšíření města. Paláce i budovy činžovní takřka denně povstávají, mezi nimi palác finančního ministerstva u Porta Pia, jehož náklad na 8—12 milionů franků rozvržen. Na troskách těch minulým rokem zase několik velmi zajímavých nálezů se vyskytlo.

Naproti kostelíčku S. Cesareo (Via Appia) nalezena v červnu minulém porouchaná noha z řeckého mramoru, překrásné práce. Je to fragment kolosální vysoké sochy, dle domněnky Isidy. Se sandálem tyrhenským, jehož okraj rozkošným reliéfem tritonů, delfínů a amorínů je obrouben, připomíná drahocenný nalez ten, jejž i Athenodoru z Rhodu připisují, velmi živě chryselefantinní práce, jakou Athene Parthenos byla, a to tím více, an zadní část nohy klínovitě přitesána a ty části, o nichž mysliti lze, že rouchem přikryty byly, pouze naznačeny jsou. Velmi pravdě podobno se mi zdá, že hlavně za Athenodora, (kdy, jak dr. Tyrš v „Osvětě“ byl dokázal, povstání Laoknona mysliti si dlužno) Římané na přepych co do materiálu zvyklí, na myšlénku připadli, sochu pravzoru Fidiašovu podobnou postaviti a k účelu tomu Isidu si vybrali. Takž možná, že nalezen tu poslední zbytek kolosální, dle vzoru řeckého ze zlata, slonové kosti, mramoru a z jiných drahých látek zhotovené sochy.

Velmi interesantní je mladý Herkules životní velikosti šesti- až osmiletý, nalezený zároveň se sochou Země na campo Verano z jara předešlého roku. Máť takřka úplně postavu farneského Herakla v Neapoli, toliko že jablka Hesperidek drží v levé ruce o kyj opřené, kdežto je farneský třímá v pravici za trupem položené; pak i pravice onoho v bok opřena jest. Kůže lvi předníma tlapama kolem krku mladistvého heroa svázaná, splývá volně po znaku, částečně okolo kyje pod pažím sevřeného, hlava lví na hlavě chlapce spočívá. I tato socha dobrou prací se vyznamenává, zvláště podařen jest úsměv, který sličnou práci tu oživuje.

Na témž miste mezi zděmi antickými vykopána sedící socha matky Země. Nacházela se ve výklenku oknu podobném a mříži opatřeném. Dle obou těchto soch soudí se, že dům, v němž nalezeny, buď měl účel náboženský aneb že za pohřebiště sloužil, při čemž usměvavý Herakles, přemožitel Cerbera, co útěcha duchů zemřelých v jich střed jest postaven. Obé tyto sochy až na maličkosti takřka úplně jsou zachovány a vyznamenávají se pěknou prací.

Nedávno před tím nalezen pěkný podstavec kandelábru trojstranný, každý roh místo nohy okřídlenou chimérou podepřený, čímž ode všech posud nalezených se liší. Mezi chimérami na každé straně hlava en face se nalézá. Tři stěny soklu tohoto ozdobeny jsou pěknými reliéfy: Joviše, Herakla a Naděje, tedy representanty majestátu, síly a lahody. Všechny tyto antiky nalézají se nyní v museu kapitolském.

Bych řadu nálezů ukončil, podotýkám, že před krátkým časem vykopán na Esquilinu portrét Titův, kolosální to hlava, jejíž obličej přes 1 metr je dlouhý. Zbytek to kolosální sochy tohoto césara.

A takž budujíce stavby pro moderní potřeby, stále jsou Římané ve styku se světem antickým; stále obnovuji se jim reminiscence z dob prastarých, mohutných politickým životem, posvátných uměleckým snažením s takovou silou nepřekonaných děl uměleckých, že s napnutím nejživější fantasie posud nemožno nám jasný, neřku-li úplný obraz jich vytvořit. Kéž by ty reminiscence, ty pravzory antické, jako v zevnějším životě při každé příležitosti ochotné pěstovány bývají, také v praktickém ohledu onen užitek přinesly při výtvorech moderního umění, jak vysoká jich cena zasluhuje.

Veřejně Římané ochotně a rádi připomínají si doby klasické, jak tomu teprve nedávno odbývaná, slavnost nasvědčuje. Slavili 21. dubna b. r. 2626. narozeniny Říma. Dle kterého kalendáře tak přesně onen den určili, arci samo „Ufficio archeologico Municipale“ s těží mohlo by vyšetřit. Než co na tom! 21. dubna 753 roky před Kr. položil Romulus základní kámen na Palatinu a den ten se za nového krále slaví osvětlením kolosea a fora římského. Za krásného večera jarního při ohromné síle lidu (daleko přes 100.000) osvětleno koloseum dříve uvnitř, pak vně nesčíslnými bengály; pak postupem: vítězná brána Constantina, oblouk Titův, basilika Konstantinova, Palatin, chrám Antonína a Faustiny a konečně celé forum Romanum; mezi tím z věže kapitolu daleko do campagne sálala hvězda Itálie. Dojem tohoto osvětlení nelze s ničím porovnat. Střídavé effekty barevných světel na troskách, již o sobě nad míru interesantních, jsou překvapující a právě k tomu spůsobilé, by velikost ohromných těch rozvalin výrazněji se manifestovala. Uchvacující divadlo poskytovalo koloseum, uvnitř rudým ohněm osvětlené, z jisté dálky: zdálo se, že vidím velkolepý oltář obětní , celý žhavý, z něhož obrovským proudem rudý dým vstupuje k nebesům — obět to přinesená zaniklým pokolením, jichž snažení tak mnoho děkovati máme.

Podobné divadlo mělo by, ne-li celý lid aspoň umělce, dojmům krásným vždy přístupnější, pobádat k studování oněch zákonů uměleckých, které tuto, ještě v zříceninách, oslavy docházejí pro nehynoucí svou pravdu a duchaplnou přiměřenost.

Bohužel, neděje se tak! Moderní plastika i architektura vlaská bere se směrem chybným , aspoň ve veliké své většině. Ač plastika v Itálii četné a velmi nadanými umělci pěstována, technickou dokonalostí práce, živým naturalismem a jistou elegancí nad jiné vyniká (jakož i na výstavě vídeňské se projevuje), nevyhovuje přece co do látky znázorněné i co do komposice nikterak úkolu svému. Předměty znázorněné jsou obyčejně prázné, nemístné, komposice nedrží se pravidel pro plastiku zvláště přísných. Velmi často hlavní váha na technické umělůstkářství se klade a vše ostatní jemu se podrobuje. Mnozí mimo to pouštějí se do úkolů, které vůbec ve výtvarném umění jakéhokoliv oboru znázornit nelze. Monteverde znázornil v mramoru ideu Franklinovu o hromosvodu: okřídlený genius chytil na hromosvodu blesk (práce ostatně velmi živá a krásně modelovaná). Jiný sochař obral si větu, jak praví, Koperníkovu: „Země se točí okolo slunce“ a zrobil globus, jejž genius jednou rukou otáčí, kdežto druhá do výše, kde snad slunce má být, ukazuje; při tom nohy úplně kolmo do výše trčí, jako by hlavou dolů letěl.

Když na takové scestí umělci se odchylují, báti se musíme následníků.

Architektura teprve smutně pěstována jest. Většinou nové stavby buď všeho slohu prázné jako kasárna vyhlížejí, nebo baroknosti propadají. Hrozné je nádraží Říma, hlavního města Itálie. Při vší rozsáhlosti je tak malicherné, prázné a přec barokní, jako by ho byl truhlář stavěl. Výminku činí nový palác spořitelny na korsu v slohu florentinské renaisance postavený; ač i ten má vady. Jsem žádostiv, jak asi nové ministerské paláce, na něž ohromné sumy se vynaloží, dopadnou. Ostatní stavby ani nejskromnějším požadavkům esthetickým nestačí.

Co se malby týče, těžko jakousi charakteristiku podat. Vlaští malíři nemají tak vysloveného rázu, jsouce v stálém styku s malíři německými, francouzskými a jiných národností. Mimo to málo tu příležitosti utvořit si jednotný obraz malby, kde společné výstavy scházejí a většina obrazů do ciziny putuje. Ostatně mají tu všechny obory malby dobré representanty.

Bohuslav Schnirch 1873 Řím