Návrhů na pomník došlo 9 s hesly: Sanctus; Klid; Sv. Václav; Sv. Václave oroduj za nás; Sancte Venceslae ora pro nobis; Araceli[1]; kříž v kruhu; Blaník; Sv. Václave, vojvodo české země, nedej zahynouti nám i budoucím.

Porota sešla se 15. T. m. a rozhodla o cenách. Dne 20. t. m. uveřejněna úřadní zpráva, dle které zemský výbor se dne 19. t. m. usnesl, aby I. Cena (3000 zl.) nebyla žádnému z konkurujících přiřčena, dále, aby z I. a II. Ceny Jos. Myslbekovi a Boh. Schnirchovi dostalo se po stejném díle, totiž po 2500 zl. Třetí cena přiřknuta F. Rousovi v Pešti. Výstava soch ustanovena na dobu od 23. Prosince 1894 do 3. ledna 1895. Ke zprávě té chladné a stručné nebylo dáno nejmenšího odůvodnění, ač mimořádný, konkurenčnímu řádu neodpovídající a slib v konkursu učiněný nedodržující, výsledek to zřejmě žádal. Mělo býti dozajista připojeno aspoň mínění odborných znalců a poroty. – Konkurence podniká se na slib, kterému obětuje umělec pověst svou, namáhání a čas, a běda mu, kdyby nedodržel podmínek, buď měřítka, či lhůty, či jiných ustanovení; čím lze omluviti ležerní chování se objednatele?

Umělecké poměry naše se tímto konkursem dozajista nezlepší a důvěra jen v poctivou snahu se dozajista od této doby v kruzích uměleckých nezvětší.

Jak již praveno, byl konkurs obeslán devíti návrhy, tedy poměrně malým počtem prací, což s podivením, an jednalo se o tak populární a čestný úkol. Ovšem, že na pohled tak jednoduchý pomník skrýval v sobě řadu těžkých nesnází, které s úspěchem přemoci bylo lze jen všestrannému hotovému umělci.

Vedle figury, o sobě vděčné, bylo postarati se o náležité historické přibarvení její, o pěkného, v každém směru případného koně a o nesložitý podstavec monumentálního útvaru.

Pomník, ač nyní s musejní budovou již žádné souvislosti míti nebude, bude jí přece jen tak na blízku, že se při komposici s hmotou veliké té stavby počítati mělo.

Někteří z konkurentů také o tom vážně přemýšleli; jen že přišli v té příčině k rozličným výsledkům. Jedni soudili, že vhodnější bude velmi vysoký pomník a poněvadž sochy v rozměru měniti nebylo dovoleno, provedli obrovsky vysoké podstavce. V pohledu postranním věc nevyjímá se zle, avšak v této poloze nepřijde pomník v souvislost se zmíněnou stavbou, nýbrž jen v pohledu čelném, který se presentuje v tomto pádu přemrštěně štíhle, tak že úzká jeho silhueta málo bude proti zadní masse výraznou. Nedostaví se tedy dozajista žádný výsledek, za to však vlastní postava pomníku, která bude z bronze, najmě její hlava, pozbude s dola veškerého detailu, čímž se účinek pomníku zničí. Druzí umělci měli na mysli vzpomenutý již čelný pohled proti museu a hleděli koncipovati podstavec co možno plný a široký, který by byl s to, mnoho světla zachytiti.

Přihlédneme-li k vystaveným projektům, překvapí nás různosti krojového pojmutí  uzříme formy téměř všech století středověku. Některých anachronismů a hrubých chyb možnosti je ovšem vědomě užito, jiné jsou jen neznalostí a nedbalostí zaviněny. Malá část konkurentů přidržela se přibližné správnosti na základě historicko-kulturních studií založené a přec mohl tu podán býti doklad, kam jsme v tom směru v posledním čase přišli a jaké ovoce spisy dějepisců a archaeologů  přinášejí, když z nich umění výtvarné čerpá.

Návrhy vystaveny jsou v budově musea král. českého ve druhém patře; některé z nich jsou poněkud vysoko postaveny, takže vlastních soch není dobře rozeznati.

Všimněme si nejprve prací vyznamenaných. Projekt J. Myslbeka, s heslem kříže v kruhu, představuje sv. Václava jako mladistvou postavu na silném těžkém koni v chodu se nalézajícím na vysokém úzkém podstavci, dole jakousi tombou prostoupeném.

Pomník, nehledě k tomu, že se nám zdá přehnaně vysoký, má tu nevýhodu, že již na modelu veškeré jemnější detaily uměleckého propracování sochy a koně ve výši se ztrácejí a nelze tvrditi, že by věc ta v přírodě se změnila; neboť by v přírodě měřil pomník tento na 15 metrů a postava nalézala by se as přibližně ve výši třípatrového činžáku. I tak vysoký pomník nemohl by se uhájiti oproti budově musejní proto, poněvadž působila by vůči museu jen úzká strana skupiny, a ta je tenká. Podstavec má dole jakýsi příčný tvar náhrobkový, což není věci ku ozdobě. Sv. Václava představil umělec v brni (brněné košili a nohavicích), která kryje celé tělo, přes něž oblečen látkový vafnrok[2], jak se tehdy vrchní volné roucho jmenovalo. Sáhl tedy sochař k tvarům století třináctého a to k tvarům až druhé polovice, kdy na brni počaly se objevovati desky a terče platové ku větší ochraně proti útoku. Proč sáhl k formám takovým, nedovedeme si vysvětliti, není doba ta pro našeho světce nijak význačna. V pravé ruce třímá postava okázale kopís křížem a korouhví; ač se dá s určitostí tvrditi, že kopí sv.-václavské nebylo křížem ukončeno. Kopí jmenované bylo, jak lze se z děl příslušných přesvědčiti, do dob Karla IV. Zachováno a sloužilo v starších dobách společně s praporcem sv. Vojtěcha za zázračnou standartu vojsk českých, kterou podníceni, Čechové vítězili. – Meč, který sedí Svatému po boku, má tvar pozdně gothický. Nejméně slohový je široký řemenný opasek trochu národně slovácké formy a vévodská čepice tvaru docela barokního.

Mohutný kůň i jeho jezdec jsou myšleny ve velkém slohu, celek by se nesl dobře ve vzduch, jen kdyby tím tělo světce a výraz jeho hlavy příliš netrpěl.

Posa světcova, význačně energická, temperamentu bojovného a vznětlivého, neodpovídá mírné a moudré rozvaze, kterou sv. Václav dle soudu moderních dějepisců slynul.  Spíše byla by význačnou pro Gotfieda z Bouillonu[3] anebo Pannu Orleánskou[4].

Umělecké pojmutí sochy je pěkné a pro pracování celku i jednotlivostí ušlechtilé a mistrné, kteráž mistrnost nově přichází k platnosti na reliéfových poprsích patronů českých na podstavci umístěných. Tam umělec vykouzlil několik vzácně skvostných typů. Pod nimi stojí psáno: »Sv. Vojtěše, sv. Anežko, sv. Prokope, sv. Zikmunde, sv. Norberte, sv. Víte orodujte za nás.« V čele podstavce nese anděl znak sv.-václavský, vzadu znak pražský.

Na projektu Schnirchově, pod heslem »Araceli«, chválíme v prvé řadě pravé pojmutí charakteru Václavova. To mírné mladistvé kníže vyjelo sice udatně v boj, leč hned po svém úspěchu odkládá kopí v levou ruku a žehná lidu; chce mír. Také nestrojenost toho celého hnutí těla, spojená s jasností vyjádřené myšlenky se nám zamlouvá a konečně k nemalé chvále projektu lze připočísti, že umělec spojil postavu svatého s nejpopulárnější naší pověstí o blanických rytířích, dle které sv. Václav vyjede na brůně[5] v čele těchto mocných sborů vlasti ku pomoci až přijdou doby nejhorší. Jde tu o populární naznačení ochrany nadzemské, která je pověstí vyjádřena. Škoda, že v poněkud dolejší části široce rozložený podstavec celou tu myšlenku propracovaněji nepodává. Na přední úzké straně podnože načrtnuta je Čechie v útrapách, jako Nioba[6] se choulící, po obou stranách pak spějí vojska blanická, by ochránili její dítka. Za Čechií svítí veliká orlice svatováclavská, která dle legendy rozprostřela se v Uhrách u Kressenbrunnu jako obrovský fantom nad vítězící vojska česká.

Také po stránce archaeologické vykazuje projekt Schnirchův mnohý studovaný detail. Sv. Václav oblečen je v kožené krzno[7] vybité dle způsobu 7. do 11. století v Evropě obvyklého, kovovými deštičkami, v tomto případě tolarovými terči; což shoduje se se zprávami a obrazy, které z té doby na nás se dostaly. V té době nebylo ještě kroužkových brní, které až válkami křižáckými ve známost vešly, nýbrž taková kožená těžká krzna, jimiž kovové námětky značné pevnosti dodávaly. (Část takového velice starodávného koženého krzna zlatou pásečkou vyšívaného nalezla se v jednom z oltářů kostela vyšehradského, v němž pochováno bylo některé z knížat českých). Pod krznem zříti svatému dolejší lem sukně, která byla tehdy základním rouchem mužským, v ní bývá sv. Václav nejčastěji zobrazován. Na nohou nosívaly se tehdy polopřiléhavé nohavice, jejichž spodní části převazovány bývaly řemeny až ke kolenám; nohy vězely v nízkých střevících. – Umělec dal Svatému přiléhavé nohavice polovysoké, jakési kožené zdobené punčochy a střevíce, asi tak jak to na vyobrazeních některých knížat našich z 11. A 12. Století přichází. Aby výraznost hlavy nerušil, ponechal sochař světcovu hlavu prostou a pověsil helmici, které dal úplně tvar helmice sv.-václavské, klenotu v kapli sv. Václava na Hradčanech dosud chované, k sedlu a to za koženou kukli, jaká na obrazech častěji přichází. Správný je též tvar meče i tvar kopí, které poslední odpovídá i tomu tvaru, jaký je na pověstném obrazu svatováclavském užit, který pocházeje z doby Karla IV., chován je v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. O tomto kopí se praví, že forma jeho jest malována podle té doby ještě udrženého, pravého kopí jmenovaného Svatého. Při tom dovolíme podotknouti, že žádnému u konkurujících nenapadlo použíti plátkového brnění, které z vyobrazení posledně uvedeného vysvítá; to mohlo také souhlasiti s dobou sv.-václavskou, bylo malováno asi na základě tradice, neboť ještě roku 1333 se udává, že odění jmenované bylo zachováno a každoročně čištěno. Ovšem že šupinovitý tvar brnění toho nebyl starým malířem pochopeně a jasně podán.

Modelace sochy světcovy projektu tohoto je výborná, posa koně, naznačující mírné zadržení v pohybu, prozrazuje jemný smysl pro toho druhu věci, a tvary jeho ukazují, že s úlohou takovou bylo autoru již vícekráte co činiti. Konečně neopomeňme uvésti též nápis vinoucí se kolem podstavce, jenž zní: Silou vyvolených svých od zahynutí vysvoboď nás Pane!

J.K.