V loňském roce byla dokončena rekonstrukce Havlíčkových sadů v Praze, jejíž součástí bylo také restaurování a zhotovení kopie ústřední sochy tzv. Neptunovy grotty od Bohuslava Schnircha ze 70. let 19. století. Příspěvek shrnuje poznatky získané při restaurování a snaží se podat podrobné hodnocení díla a zamyslet se na jeho základě nad osobností sochaře Schnircha. Celková koncepce Neptunovy grotty je v literatuře právem spojována s italskými pozdně renesančními a manýristickými zahradami, jako je komplex Boboli u Florencie, Bomarzo u Viterba nebo villa d´Este v Tivoli nedaleko Říma. Stejně tak dílo Bohuslava Schnircha bylo vždy považováno za inspirované převážně umělci vrcholné a pozdní renesance – Raffaelem, Michelangelem a Sansovinem. Socha v Havlíčkových sadech ale prozrazuje jiný zdroj inspirace, který obvykle se Schnirchovým dílem spojován není. Pražská socha Neptuna má totiž jako svou bezprostřední inspiraci dílo slavného římského barokního sochaře Gianlorenza Berininiho. Nápadnou podobnost v modelaci figury, práci s tvarovou nadsázkou i celkovém výrazu lze spatřit například na fontáně „del Tritone“ na římském náměstí piazza Barberini – tato socha mimo jiné dokládá, že námětem Schnirchova díla není tradovaný Neptun, ale Triton, Neptunovi podřízené božstvo. Svědčí o tom jak končetiny v podobě chapadel, tak jeho služebná funkce „nosiče“, která pánu moří Neptunovi nepřísluší. Berniniho vliv na toto Schnirchovo dílo je patrný i ze srovnání s dalšími významnými díly římského sochaře (prorok Daniel v kapli Chigi v kostele Santa Maria del Popolo, Triton z fontány del Moro na Piauua Navona apod.), a to i těmi nefigurálními (skalisko na Fontáně čtyř řek na Piazza Navona. Toto srovnání dokazuje tři zásadní skutečnosti. Jednak že Schnirch při své doložené návštěvě Itálie intenzivně vnímal nejen renesanční klasiky, ale také skvělá díla barokních tvůrců, kterými se nechal silně inspirovat. Dále neplatí od počátku 20. století tradované hodnocení Schnircha jako zručného, ale „suchého“, „bezkrevného“ akademika, který postrádal živost a modelační schopnosti J. V. Myslbeka. Vinohradský Neptun dokazuje, že Schnirch byl schopen komponovat srovnatelně plnokrevné, dramatické a modelačně nápadité figury – tedy že to byl zkrátka špičkový sochař. V neposlední řadě je příklad této sochy vzniklé mezi lety 1873–1875 zajímavý pro dějiny recepce baroka. Schnirch zde totiž jako sochař vede živý dialog s barokem, tedy uměleckým stylem, který bude odbornou historiografií rehabilitován až bezmála za půl století. Stejně jako například novobarokní projekty F. Ohmanna je tak Schnirchova figura Neptuna/Tritona zajímavým příkladem toho, kdy bezprostřední umělecká intuice dokázala předběhnout racionální odbornou reflexi historiků umění.

Zprávy památkové péče 2016/76, číslo: 2, str: 206–213
Rubrika: Materiálie, studie
http://zpp.npu.cz/clanek-7193