Jen s nepatrnými úpravami sloužilo Národní divadlo téměř celé století. Dne 2. dubna 1977 skončil představením Jiráskovy Lucerny provoz a byla zahájena rekonstrukce budovy, trvající šest let. Mnohým se zdála ta doba příliš dlouhá. Vždyť předkové dokázali vystavět budovu zničenou požárem za dva roky! Ale těm, kteří na rekonstrukci pracovali, letěl čas a dnů se tak zoufale nedostávalo. Věnujme se jejich práci, abychom zaznamenali změny a novinky, které prvním dnem nového provozu začnou být samozřejmostí. Nejprve nás čeká malá exkurze, která nám připomene slávu i význam budovy ND.

Ve své době platilo vedle pařížské a vídeňské opery za nejkrásnější divadlo v Evropě. Samo panorama historické Prahy patřící ke kulturním hodnotám obdivovaným v celém světě postavilo před tvůrce Národního divadla ta nejnáročnější urbanistická hlediska. Zítkův návrh plně odpovídal představám o kráse a monumentalitě. Harmonie oblouků a pilířů, ušlechtilé profily říms vytvořily budovu renesančního klasicismu, jenž byl určujícím slohem své doby.

Přitom měl Zítek úkol znesnadněný přísně ohraničeným nepravidelným prostorem staveniště. Díky jeho koncepci si snad nikdo neuvědomuje, že půdorys budovy není pravidelný obdélník, že za loggiemi budova ostře uhýbá vlevo a zužuje se. Omezené možnosti směrem k Národní třídě nedovolily vytvořit monumentální schodiště. Přesto přední část s mohutnou loggií a nárožnými pylony vystupující za stavební čáru do ulice působí velmi renesanční klasicismus. Na budově převzal i celou řadu dalších drobných sochařských úkolů. Obohatil architekturu, aniž narušil její monumentální novorenesanční klid.

Složitější byl osud další práce Schnirchovy. První návrhy trig musel v detailech předělávat, pak vzaly za své při požáru jejich sádrové modely a Schnirch musel začít znovu. V roce 1901 zemřel a trig na Národním divadle se nedočkal.

Trigy byly dokončeny sochaři Emanuelem Halmanem, Františkem Rousem a Ladislavem Šalounem, a ti vtiskli sochám ducha přicházejícícho nového století. Kopyta překračující podstavec naznačují dramatičtější pojetí objektu. Trigy byly dosazeny v roce 1911, ruší vznosný klid a nejsou tak zcela jednolitou součástí budovy. Jimi ovšem nabylo divadlo své definitivní vnější podoby.

Dalším sochařem, který se podílel na Národním divadle, byl Antonin Wagner. Vytvořil sochy Záboje a Slavoje ve výklencích hlavního průčelí a sousoší Zpěvohry a Činohry, postavené na balustrádě malé loggie na nábřežním průčelí divadelní budovy. Zvítězil v konkursu roku 1876 nad návrhy Myslbekovými, podporovanými dvěma členy poroty, Miroslavem Tyršem a Janem Nerudou. Tehdy větší sochařská pohotovost a obratnost Wagnerova slavila úspěch. Od Myslbeka pak nacházíme na divadle jen sousoší nad bočním vstupem od nábřeží.

Nicméně malou účast Myslbekovu na vnější sochařské výzdobě Národního divadla cítíme jako vážný omyl. Ve snaze o nápravu byl Myslbek dodatečně požádán v roce 1892 zemským výborem o účast na výzdobě Národního divadla. Do roku 1912 (dvacet let se zabýval tímto úkolem) vytvořil pro foyer jednu z nejkrásnějších českých soch - Hudbu. V interiéru není sochařská výzdoba generačně uzavřeným celkem. Zvláště v galerii významných postav z historie nacházíme sochy od Myslbekových předchůdců i současníků. Připomeňme si výzdobu malířskou:

Na stropě hlediště je osm alegorických obrazů znázorňujících osmero umění: lyriku, epiku, tanec, mimiku, hudbu, malířství, sochařství a architekturu. Autorem je František Ženíšek. Obrazy provedené olejomalbou na plátně jsou nalepeny na omítce. Při rekonstrukci divadla byly sňaty a restaurovány. Plátna poškozená vodou a plísní renovovali Petr Beneš, Jiří Brodský, Dagmar a Jan Vachudovi.

František Ženíšek se zúčastnil spolu s Mikolášem Alšem i na výzdobě foyeru. Do soutěže šli společně s heslem „Okřídlená paleta“. Jejich spolupráce však časem vedla ke sporům o autorském podílu a narušila i zpočátku dobrý osobní vztah. Síla tohoto spojení byla v Alšově invenci, bohatství nápadů a zručnosti kreslířské a Ženíškově uměřeném a krásném definitivním podání.

Malířská výzdoba foyeru má tři hlavní části, podíl obou umělců na nich byl různý a lze jej vysledovat. Nástropní malby představující Úpadek, Zlatý věk a Znovuvzkříšení umění jsou z větší části dílem Ženíškovým. Druhá část výzdoby čtyři nástěnné obrazy Mythus, Život, Historie a Národní zpěv a hudba je společným dílem. Historikové doložili, že návrhy kreslil Ženíšek podle náčrtků Alšových, ale v dalším připomínkovém řízení se podíl Alšův poněkud ztratil. Změny a úpravy pravděpodobně zkalily dobrý vztah mezi oběma umělci. Třetí část výzdoby foyeru tvoří čtrnáct lunet cyklu Vlast Mikoláše Alše.

Malíř obdobně jako skladatel Bedřich Smetana v symfonické básni Má vlast tvořil klasické dílo ryze národní navíc bezprostředně spjaté s hlavní ideou Národního divadla.

Výzdobou otevřené loggie byl z rozhodnutí poroty pověřen malíř Josef Tulka, podobně jako Schnirch spjatý s novorenesančním myšlením Zítkovým. Vytvořil pět lunetových obrazů: Poezie bohy národů dávané, Píseň lásky, Píseň zbožnosti, Píseň utlačované svobody a Píseň odboje.

Tulka byl jediný malíř, který svá díla sám na stěně prováděl. Po práci na loggii odešel do Itálie a jeho další osud je obestřen tajemstvím. Zmizel ve světě beze stopy.

Požárem poškozené lunety byly opraveny bez jeho přispění. Po létech se zdálo, že je čas zničí a bude třeba je nahradit jiným uměleckým dílem. V roce 1951 však byly zachráněny díky nové, průkopnické restaurátorské metodě prof. Františka Petra.

Na prezidentské lóží měli účast především tři umělci další generace: Václav Brožík, Vojtěch Hynais a Julius Mařák. Vojtěch Hynais začlenil do vstupního prostoru alegorii Historie míru a alegorie Českých zemí Čech, Moravy a Slezska. Trojúhelníkové stěny pоdél vstupních dveří do lóží zaplnil dvěma dekorativními figurami pastýřů.

V salónku uplatnil své krajinářské umění Julius Mařák devíti obrazy památných míst z české mytologie. Říp, Hradčany, Blaník, Vyšehrad, Tábor, Domažlice, Velehrad, Radhošť a Hostýn.

Ústřední přijímací salón zaplnil Václav Brožík obrazy z historie. Ve třech rozměrných pásech jsou tři dynastie, vládnoucí v Čechách. Přemyslovci, Habsburkové a Lucemburkové. V poslední místnosti určené chvilce oddechu oficiálních hostů jsou Hynaisovy obrazy čtyř ročních dob. Pro postavu lovce v obrazu Podzim stál autorovi modelem jeho přítel Myslbek. Poslední obraz, Zima, vznikl až po dvaceti letech a výrazně se od předchozích liší. Je na něm patrna tvůrčí proměna Hynaisova umění, k níž dospěl na přelomu století. Díla Adolfa Liebschera zůstala ve stínu tvorby ostatních malířů. Výtvarná výzdoba Národního divadla se završila v letech 1952-1953. Tehdy byla vypsána soutěž na úpravu horního foyeru, jenž se lišil chudou výzdobou od nižších pater budovy. Soutěže se zúčastnilo 34 architektů. Zvítězil projekt architektů Viktora Formáčka a Rudolfa Ječného, kteří důsledně v návrhu respektovali Zítkovu architekturu. Ve foyeru byl umístěn cyklus obrazů Vincence Beneše, jímž autor oslavil historická místa, odkud byly přivezeny základní kameny. Zvláštní zmínku si zaslouží opony Národního divadla. Autorem první byl František Ženišek. Obraz znázorňoval tři alegorické postavy vznášející se na ozářené obloze. Celek byl nudný, kompozičně ne zcela zvládnutý a navíc vídeňská firma neprovedla návrh kvalitně. Tato opona při požáru shořela. Nová byla svěřena Vojtěchu Hynaisovi. Obraz na oponě je oslavou stavby Národního divadla. Vedle géniů jsou tu umělci, dělnici a všichni, kdož se na stavbě budovy podíleli. Vojtěch Hynais, patřící již k mladší generaci, zachytil na oponě i řadu konkrétních detailů. Chudou ženu obětující dar na divadlo i skrblíka. Dnes obdivovaná a uznávaná práce se však ve své době pro Hynaisovo novátorství prosazovala velmi těžko. I její realizace nebyla zcela jednoduchá. Stavební komise Sboru pro zřízení českého Národního divadla přijala navrhovanou skicu s podmínkou, že autor provede ještě některé úpravy. Půl roku pracoval Vojtěch Hynais v Paříži na konečném návrhu a v červnu roku 1883 zahájil s dvěma pomocníky práci na oponě. Používal olejových, a ne klihových barev, jak bylo zvykem. Jako ateliér mu sloužila dřevěná bouda postavená na dvoře Vysokého učení technického. Do boudy foukalo tak, že se plátno, na které malovali, vzdouvalo. Sluneční svit zkresloval vjem barev. Doléhající hluk z vedlejšího Schnirchova sochařského ateliéru také klidu nepřidával. Po devadesáti dnech usilovné práce byla opona dokončena. Protože připomínky stavební komise zasahovaly vážně do celkové koncepce, Hynais je nerealizoval. Výbor oponu neschválil, odmítl Hynaisovi proplatit honorář a malíř podal na Sbor pro zřízení českého Národního divadla žalobu. Zřejmě jen blížící se termín otevření Národního divadla obě strany usmířil.

Barevný návrh opony prodal Vojtěch Hynais do Francie. V roce 1889 byl vystaven na Světové výstavě v Paříži a tam zakoupen do pařížského Muzea dekorativních umění. Hodnota výtvarné práce Hynaisovy byla tedy oceněna za hranicemi země. Ale i doma dal čas Hynaisovi za pravdu. Opona byla v divadle znovu a znovu obdivována generacemi diváků. V roce 1929 ji restauroval František Cíla a v roce 1952 František Petr. Oba tyto zásahy se obešly bez demontáže opony. Až 8. srpna 1977 byla poprvé sňata ze svého místa. Restaurování opony vzbudilo i velký zájem veřejnosti. Není divu. Vždyť jen manipulace s tímto obrazem o velikosti 12,5x12,70 metru je svým způsobem dobrodružství.

V první řadě bylo obtížné najít prostor pro zavěšení opony. Uvažovalo se o Bruselském. pavilónu, o zámku v Libochovicích a dalších místech. Nakonec ale byla opona přepravena do jednoho z barrandovských filmových ateliérů. Transport byl složitý. Divadelní služba z Újezdu u Brna vyrobila válec sestavený z dřevěných uhlazených lišt, na který bylo možno oponu navinout. Připravila i čtrnáct metrů dlouhou bednu vyloženou molitanem, kam mohla být srolovaná opona chráněná fóliemi z PVC složena. Aby bedna mohla být spuštěna propadlem, bylo třeba vytrhat v jevišti kus podlahy. Patnáct mužů ji naložilo na Tatru 813, opatřenou dlouhým návěsem.

V ateliérech se opony ujali restaurátoři Věra Králová, Jan Hála, Vlastimil Lachout a František Sedlák. Na rubu bylo třeba záplatovat téměř sto děr. Pak teprve byla podlepena, obrácena, vypnuta a restaurátoři se věnovali malbě. Opravenou oponu ošetřili ochrannou fixáží proti změnám teploty, vlhkosti a prachu v divadle. Se stejnou pečlivostí pracovali restaurátoři s každým kusem inventáře. Hlav-ní lustr byl při rekonstrukci sňat, rozebrán a očištěn, opraveno zlaceni a renovována elektroinstalace. Nyní po úpravách ukrývá ve svém zdobení navíc i novou techniku reproduktory zvukového zařízení. Při rekonstrukci byl vytvořen na půdě nad lustrem zvláštní tubus, kam může být lustr elektromotorem vtažen. Tam je snadno přístupný při opravách i údržbě.

Ještě před započetím všech prací byla pro-vedena pečlivá inventura. Je docela možné, že ani stavitelé Národního divadla si nespočítali, že v budově bylo 600 dveří, 32 typů madel a klik, 47 typů svítidel, 43 variant ozdobných mřížek atd. Bylo třeba uvážit, co z tohoto bohatství tvarů zachovat, co restaurovat, od čeho nechat vyrobit kopie. Teprve inventarizaci bylo divadlo odstrojeno. Co muselo v divadle zůstat, přikryli restaurátoři obaly, aby ochránili cenné památky před hrubými pracemi. Na chodbách, kde bylo třeba chránit před poškozením historické zdi obložené mramorem, zdobené nástěnnými malbami a bohatým štukováním, postavili stavebníci z dřevotřískových desek a průsvitných fólii koridory, v nichž se pohybovali.

Každý předmět, který bylo třeba restaurovat nebo od něho pořídit kopie, byl pro tvůrce interiéru samostatnou a náročnou kapitolou.

Křesla byla v historii Národního divadla vyměněna několikrát. Ta poslední, před rekonstrukcí, dělal v roce 1957 Dřevozpracující podnik hl. města Prahy. Byla udělána tak kvalitně, že nyní po demontáži v Národním divadle je instalovali v divadle Krušnohorské opery v Teplicích. Pro Národní divadlo se měla vyrobit nová křesla na kovové noze s průduchy klimatizačního zařízení. Návrh na nová křesla se ukázal výrobně problematický, takže se hledalo jiné řešení. Při té příležitosti se našla v archívu osmicentimetrová skica architekta Schulze, na niž bylo křeslo pro Národní divadlo z bočního pohledu. U skici byly uvedeny i rozměry ve stopách. A tak mohli v Tonu v Bystřici pod Hostýnem stvořit kopie původních křesel, které si nezadají kvalitou a řemeslnou dokonalostí s prací našich předků. Průduchy klimatizace jsou v podlaze pod křesly. Návštěvníky Národního divadla asi nejvíce překvapí jiná barva křesel, která změnila barevnou atmosféru hlediště. Před rekonstrukcí byla křesla tmavohnědá a potažená jasně červeným sametem a byla opatřena mosaznými čísly. Nález původního taburetu z lóže to potvrdil. Sloužil sice už dávno natřený na bílo jako součást dekorace, ale chemický rozbor prokázal, že taburet byl původně v černé, šelakové polituře. A tak i po rekonstrukci se změnil základní barevný tón hlediště do jistě vznešenější a slavnostnější původní podoby. Jen ta šelaková politura je pro nás už nedostupná. Roztírání a leštění šelakové politury je tak pracné a lidská síla tak drahá, že u nás není firma, která by si troufla udělat šelakovou polituru na 865 křesel, 125 židli, 95 taburetů a celou řadu lavic, které přijdou do hlavního foyeru, kuloárů a dalších prostor. Šelakovou polituru zastoupí černý lesklý lak. I ze zdánlivě jednoduché věci, jakou je výroba dveří, se stal složitý případ: V ND je 600 dveří ve třicetipěti různých provedeních.

Protipožární předpisy si totiž žádají různou izolaci určitých prostor. V některých dveřích je protipožární jádro buď s menší odolností proti požáru, které vyráběla tuzemská firma, nebo s vložkou vzdorující požáru 90 minut, které vyráběla firma zahraniční. Protipožární jádra se dávala nejen do nových dveří, ale bylo je třeba skrýt i do historického kabátu dveří restaurovaných.

Všechny tyto varianty pochopitelně nestačila zajistit jedna firma. Jedna restaurovala, druhá vyráběla kopie, třetí vyráběla nové dveře, další montovala do historických dveří protipožární jádro atd. atd. K tomu připočteme firmu, která připravovala na dveře železná kování a hned další, která nanesla na železné výrobky mosaz a vyleštila je. A tak při výrobě dveří vznikla složitá síť dodavatelů a subdodavatelů. Josef Zítek a Josef Schulz si objednali dveře u truhláře a ten je dodal i s kováním a klíči.

Postup prací v divadle měl i složitý časový harmonogram, aby se nesešli v blízkosti v témže čase ti, kteří při práci moc práší, s těmi, pro které je čistota základní podmínkou dobré kvality odvedeného díla.

Připomeňme i další nesnáze: Za sto let se lidé nejen něčemu naučili, ale také ledacos dobrého zapomněli. Mnoho z věcí, které v devatenáctém století uměl každý řemeslník, dneska už nikdo neudělá. mnohé prosté řemeslo se stalo výlučným řemeslem uměleckým, které ovládá několik jedinců. A tak sehnat všechny dodavatele a subdodavatele často už netypických výrobků, koordinovat činnost desítek firem, bylo výjimečně náročné. V tomto smyslu to měli původní stavitelé o mnoho lehčí.

Bohatě vzorované metlažské dlaždice zdobily vstupní vestibul divadla. Ve své době to byl průměrný, běžný výrobek, používaný v řadě obchodů a činžovních domů. V našem století však tyto dlaždice nikdo u nás ani ve světě nevyrábí.

K restauraci divadelního vestibulu musely spojit své úsilí tři firmy. Výzkumný ústav keramiky v Horní Bříze na základě rozboru navrhl způsob výroby. Kovopodnik ve Vochově zajistil výrobu bronzových matric, mat šablon a vykrývacích plechů. V Chlumčanských keramických závodech ověřili ve spolupráci s výzkumným ústavem způsob lisování, sušení, nakládání do tunelových vozů, výpal, třídění hotových výrobků a pak zhotovili 16 druhů dlaždic s různou sítí, z toho 3 druhy jednobarevné, 11 druhů dvoubarevných s různými ornamenty a 2 druhy vícebarevné.

Na schodišti do prezidentské lóže hned dvě věci způsobily restaurátorům hodně starostí: třapec a umělý mramor. Obojí převzali do péče pracovníci Ustředí uměleckých řemesel. Vytvořit umělý mramor už skoro nikdo neumí, takže firma povolala staré odborníky z řad důchodců. Je to velké umění smíchat sádrovou masu, klih a barvu do téhož odstínu přírodního mramoru použitého v budově a hnětením docílit i stejného žilkování.

Prezidentskou lóži, primátorskou lóži i další reprezentační prostory zdobí historické závěsy v deseti variantách. Staré, zvetšelé originály nahradili čalouníci z Ústředí uměleckých řemesel kopiemi. Nevšední starosti se správným vzorováním a odstíny sametu, brokátu, plyše a přírodního hedvábí měli hlavní dodavatelé – Krajka Kraslice a Hedva Rýmařov. Přírodní hedvábí bylo dovezeno prostřednictvím zahraničních partnerů z Číny, protože u nás se nevyrábí.

Zároveň bylo třeba obšít látkou knoflíky na nábytku, vyrobit nejrůznější třapce, porty, poutka, lemovací šňůry, třásně. Dovede to snad už jediný prýmkař Jiří Šlauf, jenž s jedinou pomocnicí během dvou let celý úkol zvládl. V roce znovuotevření divadla mu bylo sedmdesát let.

Podnik Štuko měl na starosti vnější omítku a podél Divadelní ulice musel opět napodobit kamennou zeď. Přes tento nesnadný úkol měli jeho pracovníci nejvíce starostí se zdmi uvnitř divadla. Postup hrubých prací při rekonstrukci zhoršil stav malby, takže místo restaurace prováděli rekonstrukci původních štukatérských prací bohatě zdobených zlatem. Pozlacovači Štuko i pozlacovači Ústředí uměleckých řemesel pracovali v prezidentské lóži a na střeše budovy s plátky 24 karátového zlata o rozměrech 7x7 cm. Síla plátku se měří na desetitisíciny milimetru. Každý plátek byl uložen mezi dvěma ochrannými papíry v malé knížečce. Pozlacovač plátek vyňal, položil na koženou podložku a nepoužil-li jej celý, odkrojil z něho nožem potřebnou část. Pak vzal štětec, nejlépe z chlupů veverčího ocasu, a přejel si jím několikrát po tváři. Takto zelektrizovaný štětec přidržel plátek a pozlacovač jej nanesl na určené místo. Po sto letech září budova Národního divadla novotou. Ne nadarmo jí už i naši předkové říkali Zlatá kaplička. Na pozlacení střechy korunky, hlavní římsy, nárožních říms a dalších pasířských prvků bylo spotřebováno 140 000 plátků zlata vážících kolem dvou a půl kilogramu.

Národní divadlo bylo opravdu dílem celého národa. Ze sedmi památných míst Čech a Moravy byly přivezeny základní kameny. Stěží bychom našli obec, odkud by nepřišla alespoň jediná zlatka sebraná ve prospěch stavby. A kdybychom si vzali seznam firem a podniků podílejících se na rekonstrukci, poznali bychom, že i nyní se spojil um a dovednost stovek inženýrů, řemeslníků a stavbařů z celé země, aby znovuzrozené Národní divadlo mohlo sloužit nejen generaci naší, ale i generacím příštím.