Veriť - milovať - pracovať.
Som Slovák telom i dušou – neznám lásky polovičatej

Milan Rastislav Štefánik

Pocházel z chudé evangelické rodiny, ale jeho otec se snažil vést své děti ke vzdělání, knihy a časopisy tak byly nedílnou součástí jejich života už od dětství. Štefánikův intelekt vynikal už na základní škole, kde ho jeho učitel Martin Kostelný označoval za nejlepšího žáka.

Astronom, fyzik a publicista

Už v devíti letech odešel do Šamorína, aby se naučil maďarsky a připravil na střední školu. Měl výborný prospěch po celou dobu studií na gymnáziu a odmaturoval s vyznamenáním. Jako vysokoškolský obor si zvolil stavební inženýrství, ale na studiích vydržel pouze čtyři semestry. V roce 1900 ze školy odešel a zapsal se ke studiu astronomie a fyziky na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Stal se stoupencem myšlenek T. G. Masaryka, mluvil osmi jazyky a byl velice aktivním publicistou - působil jako předseda spolku Detvan, psal pro časopis Čas nebo Umělecký hlas. Jeho jméno bylo uznávané nejen mezi studenty, často navštěvoval i historika Jaroslava Golla nebo básníka Jaroslava Vrchlického.

Vědec a světoběžník

V roce 1904 se stal doktorem filozofie a složil disertační zkoušky z astronomie a fyziky. Po studiích odjel do Paříže, kde se chtěl dostat ke dvěma nejslavnějším astronomům Flammarionovi a Janssenovi. Začátky v zahraničí ale nebyly vůbec jednoduché a než mohl vykonávat svůj obor naplno, tak si přivydělával jako kouzelník. Štefánik miloval studium noční oblohy, ale také cestování. A tak tyto dvě vášně spojil. Za astronomickými jevy cestoval do Turkestánu, Alžírska, pohoří Atlas, Tuniska i na Saharu. Viděl oblohu v celé severní Africe, navštívil Galapágy, Brazílii, Ekvádor a strávil deset měsíců na Tahiti, kde pozoroval Halleyovu kometu a úplné zatmění Slunce. Na svých cestách zakládal z pověření francouzských úřadů meteorologické a radiotelegrafické stanice. Za svou vědeckou činnost získal ocenění francouzské Akademie a v roce 1912 dokonce francouzské občanství.

Letec i meteorolog

Začátek první světové války Štefánika nepřekvapil, už dlouho ji předvídal. Cítil, že výsledkem může být osamostatnění Slováků a Čechů po jejich boku. Vzhledem k zdravotním problémům se žaludkem, které ho trápily už od dětství, nemohl nastoupit na frontu hned a tak se dobrovolně přihlásil do francouzské armády a absolvoval letecký výcvik. Později se s hodností podporučíka účastnil bojů na srbské i italské frontě a stal se také velitelem meteorologické služby. I v bojích věřil v myšlenku osamostatnění a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky.

Vůdce českého odboje

Když se vrátil do Paříže, spojil se na konci r. 1915 s T. G. Masarykem a začala jeho významná práce na českém odboji. Ještě s Edvardem Benešem se zařadili mezi vůdčí osobnosti ústředního orgánu odboje, tedy Československé národní rady. Štefánikovy diplomatické schopnosti a vlivné kontakty mezi francouzskou vládní elitou pomohly velkou mírou šíření myšlenky samostatného státu Čechů a Slováků. V letech 1916 – 1918 to byl on, kdo se velkou mírou podílel na vytváření československých legií ve Francii, Itálii a Rusku, které se později staly rozhodujícím argumentem v získání podpory nového státu od západních spojenců.

Oběť nešťastné náhody

14. 10. 1918 byl jmenován ministrem vojenství v prozatímní československé vládě v Paříži a za měsíc v první vládě ČSR. Půl roku na to se však stal obětí leteckého neštěstí. 4. 5. 1919 při návratu z Itálie do Bratislavy se jeho letadlo při přistání nečekaně zřítilo a celá čtyřčlenná posádka zahynula. Příčina pádu letadla nebyla nikdy objasněna a dodnes se o ni vedou spekulace. Existují teorie o plánované sebevraždě, sestřelení letadla nebo dokonce poškození výškového kormidla v důsledku Štefánikova omdlení. Podle všeho to ale byla jen “prostá” souhra nešťastných náhod.