Josef Georgij Švec se narodil 19. července 1883 v obci Čenkov u Třeště. V Třešti vychodil základní školu a poté nastoupil na Gymnázium v Pelhřimově. Po absolvování gymnázia vystudoval učitelský ústav v Soběslavi, kde složil doplňovací zkoušky jako učitel tělocviku. Poté učil osm let v obecné škole v Třebíči, kde náležel k propagátorům sokolské myšlenky, vedle Jana Syrového a Jana Máchala. Roku 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska, šířit sokolské ideje. Tam působil, jako učitel tělocviku na ekonomickém lyceu v Jekatěrinodaru (nyní Krasnodar) na severním Kavkazu. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu (opakující se zimnice) byl nucen odejít na pobřeží Černého moře do města Gelendžiku, kde ho zastihla zpráva o sarajevském atentátu a samotný začátek války.

Hned po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil jako prostý voják do České družiny. České jednotky měly bojovat na ruské straně proti Rakousko-Uhersku a tím přispět ke vzniku samostatného českého státu. Ví, že za svobodu se platí jedině krví. Ví, že může být i jeho. Jako rakousko-uherského občana ho navíc v případě zajetí čeká trest smrti.

Začínal jako velitel první čety, kde se podílel na provádění rozvědek. Během svého válečného tažení poblíž města Běrežnica přijal pravoslaví a dal si druhé jméno Georgij (nikoliv Jiří, nebo Jurij, pravoslaví přijalo více legionářů, především z politických důvodů).

S Družinou se Švec dostal roku 1915 až na východní Slovensko.

Největší slávu si získal červnu 1917 (podle ruského kalendáře 19. 6., dle našeho 2. července 1917) bitvě u Zborova jako podporučík, velitel osmé roty 1. střeleckého pluku. Po této legendární vítězné bitvě byl za hrdinství povýšen na poručíka a jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku.

Další boje, které J. Švec v postavení velitele 3. praporu se svými vojáky absolvoval byly: Bitva o Kazaň, bitva o Penzu, bitva u Lipjag a bitva u Samary. Tyto boje již byly vedeny proti bolševikům, kteří zabraňovali v odchodu čs. legií z Ruska.

V polovině roku 1918 českoslovenští legionáři snili, že pomůžou zbavit Rusko bolševiků. Po urputných bojích měli pod kontrolou sibiřskou magistrálu a spolu s ruskými protibolševickými jednotkami (ruskou národní armádou) táhli na Simbirsk a Kazaň. Také Spojenci jim slibovali vojenskou podporu. Chtěli vytvořit novou protiněmeckou a protisovětskou frontu na Volze. Nakonec se tyto představy neuskutečnily a Československý armádní sbor se měl přesunout do Vladivostoku a odtamtud odplout do Francie. Sovětská vláda tento přesun povolila s podmínkou, že sbor odevzdá většinu svých zbraní. Pak Sověti změnili názor a chtěli Čechoslováky začlenit do Rudé armády či do pracovních oddílů, případně likvidovat. Legie se vzápětí rozhodly nespoléhat nadále na sliby "soudruhů" a odjet do Vladivostoku vlastní silou. V napjaté situaci se ujal poručík Švec velení jednotek ve městě Penza, řídil dobytí Penzy a následné probití nejzápadnější skupiny československého vojska přes Syzraň, Lipjagy a Samaru do Ufy, kde se skupina spojila s dalšími částmi československého sboru.

Plukovník Josef Jiří Švec dobyl a obsadil se svým plukem 7. srpna 1918 Kazaň. Bolševici tím přišli o ruský zlatý poklad v hodnotě přes 650 milionů rublů, který měli ve městě uložen. Ruská národní armáda obstarala převoz pokladu do Samary. Ve čtvrtmilionovém městě je nejméně 4000 ruských důstojníků, pořádají plesy a dostihy. Když Trocký (s pomocí německých jednotek zorganisovaných i z německých a maďarských zajatců, rozkaz Ludendorffův) zahájí protiofensivu, na frontu se jich přihlásí 300. Švec hájí město až do 10. září, posléze dokáže svou jednotku bez větších ztrát vyvést z boje. (Zachoval se jeho dopis kamarádovi, tehdy kapitánu Mašínovi, kde si trpce stěžuje jak na Rusy, tak na Spojence. Pomoc nepřišla odnikud). Celou volžskou frontu držely jen tři československé pluky.

V srpnu 1918 byl Švec povýšen na plukovníka a v polovině října se stal nejen velitelem pluku, ale i celé 1. divize. Po vzniku povolžské fronty Švec řídil obranu Kazaně a ústup 1. pluku z Kazaně. Proti neustálým útokům bolševiků bránily město hlavně československé legie. Podpora Rusů nebyla tak vydatná, jak by bylo nutné. Den po dni se ukazovalo, že Rusů, ochotných bojovat proti rudým, není mnoho. Zatímco českoslovenští vojáci ve vysilujících bojích drželi linii, obyvatelé Kazaně se na ně chodili dívat dalekohledy z věží města. Jednotky Spojenců se zdržovaly na Dálném východě a nehodlaly postupovat na pomoc legiím. Omezily se pouze na materiální podporu.

Pod sílícími údery Rudé armády se začala povolžská fronta hroutit. Ukázalo se, že sovětský režim je silnější než demokratické síly Ruska. Ústup na východ byl pro československé vojáky deprimující. Rozčarování z politického vývoje v Rusku vedlo vojáky k nechuti dále nasazovat životy na frontě, jakkoli obranné boje proti bolševikům byly stále nutné.

Plukovník Josef Švec byl v té době velitelem 1. československé střelecké divize. Ve vojsku valem mizela disciplína a unavení vojáci již nebyli ochotni poslouchat rozkazy velitelů. Toužili po rychlém návratu do vlasti. Ke spořádanému ústupu bylo však třeba zastavit přední oddíly bolševiků.

Po pěti měsících vyčerpávajících bojů, 25. října 1918, zatím co za jejich protibolševickou frontou navzájem mezi sebou bojují například vlády Omska a Samary, případně jiných měst a vlád, jež tam pučí na denním pořádku, podaří se komunistickým agitátorům obrátit legionářský první pluk proti jeho veliteli. Odepřou uposlechnout jeho rozkaz k nástupu. Význačný je v této agitaci jistý Vodička, po druhé válce to díky komunistům dotáhne na generála. Ešalon je právě ve stanici Aksakovo.

Plukovník Švec cítil nutnost pozvednout morálku vojáků a dodat jim odvahu k dalším obětem. Poté co mu jeho vyčerpaní podřízení vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk - Bugulma, dne 25. října 1918 ve tři hodiny ráno ve štábním vagonu ve stanici Aksakovo-Belebej se zastřelil. Do deníku si zapsal, že nemůže přežít hanby českého vojáka. Zanechal dopis, odmítající zbabělství a vyzývající k obraně: Neomlouvejte své jednání tím, že už přiznáním naší svobody jsme u cíle našeho poslání, že svoboda nám přiznaná dává nám právo složiti ruce v klín a klidně tráviti její plody. Svobody zaslouží a bude svoboden ne ten, kdo jí dobyl, nýbrž kdo dovede si ji uhájiti.

Dne 28. října měl pohřeb. Jeho smrt probudila vojáky z pasivity. Chápali jeho čin jako oběť jednotlivce za celek. Znovu měli vůli zadržet postup bolševiků. Vzpomínka na Josefa Švece jim dodávala energii. Poslední rozkaz plukovníka Švece nakonec pluk splnil.

Když je později bolševickou agitací a bezvýchodností situace rozložena část 4. pluku, budou to právě Švecovi vojáci, kteří jednotku odzbrojí. (To už bylo v době, kdy republika bojovala s rudými Bély Kúna o Slovensko, komunisté se snaží zabránit jednotkám v návratu domů a možnosti zapojit se do tohoto boje).

*

Z Jekatěrinodaru odjížděl Švec do České družiny spolu s dalšími čtyřmi dobrovolníky. Před odjezdem se konala večeře na rozloučenou, kde byli přítomni i dva čeští agitátoři. Švec si zapsal ve svém deníku:

"Vysvětlovali také účel Družiny stanovený ministerstvem vojenství. Bude prý stále v rezervě a do boje půjde na moravských hranicích, až tam, kde začíná český element. To se mi zdálo ponižující pro nás, lidi s nadšením a jdoucí se bíti za ideu, abychom byli někde v patách ruského vojska, které po dobytí naší země nám pak dovolí ji okupovat. Tak si nepředstavuji službu jako dobrovolník. Smrt na poli války za vlast a národ pokládám za nejčestnější. V té době jsem měl stále představu o lomozu válečném, slyšel jsem jako ve snu hukot děl a svist kulek. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se živ a zdráv vrátil. A tu jsem slyšel z úst vážného starce o tom, že snad nikdo z nás nepadne, že jsme určeni k zachování svých životů, abychom přes mrtvoly jiných v ceremoniálním marši sklízeli ovoce slavného vítězství. Uchu to sice lahodilo a zlý duch našeptával, abych se radoval z té zprávy, ale svědomí nemohlo mlčet. Proto jsem se dosti rozčílil. Bylo mně vysvětleno, že všichni nejsou takoví a že účel jejich řečí je čistě agitační. Vyrozuměl jsem, že sami ještě nevědí, jaký účel bude Družina mít. Seděli jsme asi do dvou hodin, pumpli nás ještě o nějaký rubl ve prospěch jakéhosi českého spolku a pak jsme šli spát, naposledy v Jekatěrinodaru."

Švec očekával, že do České družiny vstoupí všichni čeští sokolové, ale potkal se tam jen s několika. Mezi nimi byl Jan Syrový, pozdější armádní generál, kterého znal Švec už ze Sokola v Třebíči.

Česká družina v první době prováděla rozvědky a získávala informace od zajatců. Byla rozptýlena do malých skupin. Z nich postupně vznikla Československá střelecká brigáda, která pak byla jako celek nasazena v bitvě u Zborova. Josef Švec v bitvě u Zborova vedl 8. rotu Prvního československého střeleckého pluku.

Josef Jiří Švec byl pohřben 28. října 1918 v Čeljabinsku. Později v roce 1933 byly jeho ostatky přeneseny do Památníku osvobození na Vítkově. Za nacistické okupace byly ostatky plukovníka Švece v tichosti přeneseny z památníku nad Prahou do rodinné hrobky v Třešti. Bronzový pomník plukovníka v Praze na Pohořelci nebyl nacisty odstraněn, byl zlikvidován až r. 1949 komunisty.