R. Škrábal: Srdínkův srub

Hynek Srdínko (1847–1932) byl 24 let starostou obce, okresním starostou v Hradci Králové,  1901 poslancem českého zemského sněmu, 1907 poslancem v říšské radě. Jeho syn MUDr. Otakar Srdínko (1875-1930) byl poslancem Národního shromáždění a v letech 1925-1926 ministrem školství a v letech 1926-1929 ministrem zemědělství. 

V Morávkově cihelně byla 8. dubna 1899 nalezena dochovaná kostra mladého mamuta srstnatého včetně dvou 1,5 metrů dlouhých klů. Postupně byly nalezeny i paleolitické štípané nástroje včetně pazourkového hrotu a čepele z porcelanitu. Kosti mamuta ležely v neanatomické poloze a je zřejmé, že tento jedinec žil přibližně před 17 400 lety. V okolních cihelnách byly nalezeny kosti nosorožce, koně i dalších mamutů. 

Poblíž města Hradce nad Labem (později Hradce Králové) bývaly podle vlastnictví a povinností troje duhy dvorů. Venkovské usedlosti byly osídleny poddanými města, kterému odváděli poplatky - šosy[1]. Další druh dvorů patřil hradeckým měšťanům, ty byly považovány za součást města a vztahovaly se na ně veškeré předpisy a měšťanská práva. Třetí skupinu dvorů vlastnili svobodní páni, na které se nevztahovala robota ani placení poplatků. Svobodný vlastník hospodářství se od 15. století nazýval „dvořákem“. 

Karel IV. daroval 13.9.1350 za věrné služby Ješkovi statek u Plotišť. Darovací listina umísťuje statek do katastru dnešních Svobodných Dvorů.

Název „Plotiště“ byl pravděpodobně odvozen od nějaké prastaré obce „znamenitě plotěné a ploty ohrazené“. Původně se však mohlo jednat i o název „plodiště“, což by bylo jméno odvozené od kvalitní a dobře plodící půdy.

Postupně s kolem usazovali další svobodní páni – vzniká Dvůr Cihelna, Bohdanečcký Dvůr Jiříka Bohdaneckého (Bohdaneč) - v roce 1548 rytíř Heřman Petr Bohdanecký z Hodkova a na Landšperku koupil konfiskované městské dvory a spojil je v rozsáhlé panství s vlastní hospodářskou tvrzí, která vyhořela 25. června 1590. První místní písemná zmínka pochází z historické osady Bohdanečské Dvory a to již z roku 1565, Srdínkovský Dvůr, Smetanovský Dvůr, Komárkovský Dvůr, Klacův Dvůr (Klatzower Höfe - Klačovský Dvůr – nyní západní část Svobodných Dvorů směrem na Břízu a Stěžery) - první zmínka o existenci osady Klacov pochází z roku 1628, kdy v pondělí po sv. Kateřině vypukl na dvoře Jana Gestřibského z Rysenburku požár a následně shořelo pět domů v okolí.

V první polovině 17. století pocítily zdejší osady dopady třicetileté války (1618–1648), obyvatelé byli po roce 1625 mimo jiné nuceni přijmout katolickou víru nebo opustit zemi. Počet obyvatel klesl o dvě třetiny a do celého kraje se rozšířila chudoba.

Další válka, která Svobodné Dvory postihla, byla Sedmiletá válka (1756–1763). Okolí se stalo místem shromáždění císařských vojsk.

Po třicetileté válce se staly dvory Bohdanecký a Klačovský majetkem obce Hradce Králové. Po vystavění hradecké pevnosti byly dvory Bohdanecký a Klačovský rozděleny mezi tzv. „familianty“. Kdo dostal od města pozemek, byl nucen úměrně rozloze pozemků vykonávat robotu v městských lesích. S tím souviselo smluvně vázaného ustavení „šoltyse“ (z něm. Schuldheiß – vymahač dluhů), který přiděloval pozemky, dohlížel na robotní povinnosti, měl na svěřeném území rychtářské, správní a soudní pravomoci. Po zavedení samosprávy v letech 1849-1850 byly všechny usedlosti a osady (Svobodné Dvory, Bohdaneč, Klacov a Cihelna spojeny v jednu katastrální obec Svobodné Dvory, ale každá část měla svého šoltyse.

Po tereziánské reformě v roce 1767 funkce zanikla a byla nahrazena starostou. K úplnému funkčnímu sloučení došlo až v roce 1894.

Pověst o Meluzíně

Ve Svobodných Dvořích a ve Stěžerách seděli na hradech s rodinami, zbrojnoši a s čeládkou stateční rytíři Bohdan ze Dvorů a Petr ze Stěžer.

Dvorští a stěžerští zbrojnoši rozvadili se z neznámé příčiny; spor přenesl se i na pány, ač dosud žili jako sousedé v nejlepším přátelství. Ale jako z malé jiskry veliký oheň bývá, tak z malé šarvátky zbrojnošů vyvinulo se během času nepřátelství rodů na život a na smrt.

Nebylo příhody, aby se jí s některé strany nebylo užilo k výpadu, k odvetě. Nepřinesla-li sama náhoda něco, zbrojnoši věděli si již poraditi. Při setkání slovo dalo slovo, ruka byla vždy hotova k obraně, a tak tekla krev na potkání. Na obou stranách bylo vroubků k nespočtení, a čekalo se jen na příhodný okamžik, kdy bude lze, aby jedna strana s druhou účtovala. Léta plynula za stálého napětí.

Pojednou volal král do boje. Oba rytíři — Bohdan i Petr — se vypravili se svými zbrojnoši do války. Na hradech zanechali zamčené rodiny se starými věrnými služebníky.

Na Dvorské tvrzi bylo vždy veselo, neboť sedm roztomilých rytířových dítek hrálo si, jásalo a kolem krásné matky Meluzíny se ovíjelo. V jejich kruhu kvetlo jaro i v zimě. Za to na stěžerském hrádku bylo bezdětné paní rytířce smutno a studeno. Ta v opuštěnosti počala závistivým okem pohlížeti k sousední tvrzi.

K staré zášti přibyla nepřejícnost a závist, kteréž na stěžerské tvrzi v osamocení připravily těžký a trpký život, plný vnitřní nespokojeností a hořkostí.

Nelítostné rány osudu zasahují však i nejšťastnější lidi, a tak jednoho dne přinesl rychlý posel zprávu, že rytíř Bohdan byl v bitvě těžce raněn a umírá. Paní svěřila děti rozumné služce Dóře; zbylé čeládce kázala střežiti tvrz, a nejrychlejšími koňmi dala se vézti k milovanému muži, kterýž obětoval život za vlast a krále. Než dojela, vypustil ducha.

Zoufalý byl stav nešťastné paní. Pohřbila muže a plna lítosti bolu vracela se domů. Neštěstí nepřichází však nikdy samo. Když přijížděla k domovu, oněměla hrůzou; tvrz stála na polo v ssutinách a kouř vystupoval ze čtyř holých zdí paláce, kde hrávala si s dětmi a kde prožila nejkrásnější věk života. S větrem o závod letěla nešťastná paní k hrádku, na jejímž nádvoří mezi ohořelým trámovím leželo služebnictvo povražděno. Vykřikla děsem a hrůzou, když v křečovitě sevřené ruce Dóry spatřila kus sukénky dcerušky — Běličky. Vběhla do hořících trosek, aby vyhledala milované děti, jedinou útěchu v krutém životě. Nikde jich však nenalezla. Marně hledala i v okolí, až v jedné chatrči zvěděla, že chasa, vojensky ozbrojená, téže noci, kdy ona odjela, přepadla hrádek, stekla ho, zapálila, vyloupila, služebnictvo pobila a děti odvlekla. Ubohá paní vytřeštila oči a vzkřikla tak, že se všichni přítomni zachvěli hrůzou. Na to prchla do tmy a dlouho ji nikdo nespatřil.

Po čase vrátila se v bílém vlajícím šatě, s rozpuštěným vlasem, probíhala krajem, volala děti, kvílela a naříkala. Zešílela. Někdy ztichla a prosívala po staveních pro své ubohé děti o trošek mouky, krupice, krup a ovoce, aby nezemřely hladem. Lid ubohé matce rád poskytoval všeho, ač sám mnoho neměl. Nejčastěji a nejsmutněji naříkala v sychravých listopadových nocích. Kvílela, že její pláč zaléhal komíny až do stavení, a lidem tajil se dech. I brali mouku, krupici, kroupy, hrách, čočku i ovoce a kladli na záhrobeň, aby si to odnesla a upokojila se.

Kdykoliv rozpoutala se vichřice a ,,povětrnice“ se rozplakala, připomněli si lidé neblahý osud krásné paní z Dvorské tvrze. Podnes vypravuji o ni babičky dětem a říkají, jak ubohá Meluzína litá krajem, nahlíží do všech koutů a komínů, nenalezne-li tam svých děti.