Ve dnech, kdy si připomínáme vzepětí českého protifašistického odboje v posledních dnech války, hodí se snad připomenout i jeden významný čin z počátku okupace - ilegální časopis „V boj“. Pátrání po podrobnostech přineslo nečekané výsledky - nejen šéfredaktor Josef Škalda, jehož pamětní deska je na domě v Budečské ulici, ale i mnoho dalších spolupracovníků bylo z Vinohrad (a někteří ze Žižkova).

15.března 1939 obsadila nacistická německá armáda Čechy a Moravu. Slováci se odtrhli. V zemi panoval smutek, ponížení a vztek. 19.března přednesl prezident Edvard Beneš v Chicago University round table následující projev, který přenášel americký rozhlas:

„Prohlašuji, že právně neodvislost Československa nebyla zničena. Nezávislost jeho pokračuje, žije a existuje dále. A prohlašuji slavnostně, že ti, kteří se dopustili tohoto zločinu proti československému národu a proti celému lidstvu, jsou vinni před Bohem a budou zle potrestáni.

Do posledního dechu budu pokračovat v boji za svobodu našeho národa a za jeho práva. Jsem si jist, že náš národ z tohoto zápasu, tak jak to dokázal několikrát předtím v historii, vyjde statečný a hrdý, jako byl po celou dřívější dobu, a že vždy bude na jeho straně sympatie, uznání a láska všech slušných lidí na celém světě. Pravda vítězí.“

Tento apel ke světové veřejnosti vyvolal ve světě velkou odezvu. U nás se rozšiřoval přepisováním a cyklostylováním a povzbuzení občané se odhodlávali k odboji.

Patrně nejvýznamnějším počinem domácího literárního odboje byl časopis V boj. Zakladatelem a duší časopisu se stal malíř, grafik a litograf Vojtěch Preissig, umělecký poradce Památníku národního osvobození na Žižkově, odkud také pocházelo mnoho spolupracovníků (Dr.Vladimír Miklenda, Jaro Plas, major Hájíček, doc.Václav Černý, básník František Halas, spisovatel Zdeněk Bořek Dohalský). Původně vydávali časopis Signál, který ovšem rychle splynul s časopisem V boj Družstva v prvním sledu, které mělo lepší tiskárenské možnosti. Tady byl vedoucí osobností legionář Josef Škalda. V době první světové války sloužil v cizinecké legii, po válce byl policistou, později prokuristou, pamětníci ho popisují jako „dobrodružnou“ povahu. Bojaři se scházeli v dílně jeho tchána, krejčího Ducháčka v Budečské 14, neboť zde byl telefon, později i vysílačka.

Dále se zde angažovali vinohradský obchodník Josef Sejkora, nakladatel Otakar Vaněk, Emanuel Pryl, tiskař Josef Krupička, prokurista Grünhut, František Pařízek, Václav Doležal, Jaroslav Straširipka, Antonín Mádl, Dr. Božena Pátková, generální ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda, major Jan Sadílek.

K první autorské skupině se připojili ještě spisovatelé Jan Týml a R.J.Vonka, redaktor Českého slova František Ročen, píšící pod pseudonymem Arnošt Polavský a malířka Milada Marešová. Na celé věci se s obětavostí podílela celá Preissigova rodina, paní Irena i dcery Vojtěška Šíchová, Irena Bernášková a Yvona Bydžovská. Prostřední dcera, zvaná Inka se stala vůdčím duchem celé skupiny. Díky ní se časopis udržel i v opravdu kritických situacích.

První číslo vyšlo v polovině května 1939, nákladem 3000 výtisků a bylo hrazeno z dobrovolných peněžních darů. Nejvíce přispěla rodina Preissigova, ale i Preissigův přítel továrník Jindřich Waldes a mnozí další. Na obálce byl remake Preissigova plakátu z prvního odboje, český lev trhající hakenkrajc (původně trhal habsburského orla), na každé straně pak stálo Pravda zvítězí! Druhé číslo obsahovalo výtah proslulé knihy Sidney Morella Viděl jsem ukřižování a třetí číslo, vyšlé již v množství 5000 výtisků válečné analýzy ze západního tisku.

Časopis měl obrovský ohlas mezi českou veřejností, ale i u gestapa, jemuž paní Inka s majorem Škaldou provokativně zasílali po jednom výtisku. Z důvodů sledování byla několikrát měněna tiskárna.

Od září pak získal časopis šéfredaktora profesionála v osobě Ivana Herbena, s časopisem pak nadále spolupracují Dr. Vlastimil Klíma, Dr. Ladislav Rašín, Dr. Prokop Drtina, Jaroslav Drábek, Jaroslav Werstadt, Dr. Reichl, Dr. Fischer, Jan Zika, Václav Žižka, Jaroslav Šimsa a výčet by mohl pokračovat. Neopominutelnou přispěvatelkou byla také Milena Jesenská, která po rozvodu s architektem Krejcarem bydlela s dcerou v Kouřimské číslo 6 a odtud také spolu s majorem Škaldou a Joachimem von Zedwitz organizovala ilegální odchody českých vojáků a ohrožených Židů, přes Polsko do Francie, tato cesta byla historiky nazvána trockistickou. Nejen Jesenská a Škalda měli další odbojové aktivity, všechny však spojoval V boj.

Mimořádné číslo bylo připraveno po událostech k výročí 28.října. Spisovatel Jan Drda pro něj napsal vzletný článek a báseň 28.říjen 1939 napsal Josef Hora pod pseudonymem Jan Víra. Toto číslo bylo stíháno nepřízní, tiskaři se v průběhu tisku museli stěhovat, značnou část nákladu zabavilo gestapo, ve zmatku byly ztraceny cyklostylové blány, nakonec ale přece jen vyšlo. Gestapu se v té době ale podařilo nasadit konfidenta Kotrbatého, jehož zradou byli mnozí zatčeni. Škalda, Krupička, Jesenská, Herben, Waldes a další. V boj však pokračuje nasazením Inky Bernáškové, žijící ilegálně pod jménem Vlasta Nováková, která vedla „spořilovský kruh“ (zde Preissigovi bydleli) až do září 1940. Mezi prvním a druhým zatýkáním vyšlo dvacetsedm čísel, paralelně je vydávali vojáci z ilegální skupiny Obrana národa, zapojili se i proslulí Tři králové, Balabán, Mašín, Morávek. Ti byli pozatýkáni mezi březnem a květnem 1940. V září pak byli pozatýkáni členové spořilovského kruhu v čele s Inkou Bernáškovou.

V boje se ujímá ilegální organizace Ústřední výbor odboje domácího - ÚVOD a redakce v čele s Dr.Vladimírem Hrubanem, redaktorem Českého slova, Růženou Pelantovou, redaktorem Melounem a dalšími pokračuje ve vydávání. Do zatčení v říjnu 1941 vydali šest čísel.

Tím také končí historie ilegálního časopisu V boj, v němž spojili síly lidé z celého tehdejšího politického spektra a všech sociálních vrstev od intelektuálů a vzdělanců až po prosté lidi, kolportéry. Mnozí za svou odvahu a snahu povzbuzovat národ v těžkých dobách zaplatili životem. Irena Bernášková byla první ženou popravenou nacisty. Popraveni byli i Josef Škalda, Dr. Vladimír Miklenda, Dr. Fischer, prof. Jankovec, Dr. Hruban, Zdeněk Bořek Dohalský, Dr. Ladislav Rašín a mnozí další. Ve vězení zemřeli Vojtěch Preissig, Antonín Mádl, Eduard Bernášek, Jan Týml, Milena Jesenská, bohužel, je opět nutno připojit a mnozí další.

Pamětní deska na domě číslo 14 v Budečské ulici je jedna z mála, která připomíná i jiný, než komunistický odboj proti nacistické okupaci.

Prameny: Arnošt Polavský: V boj. Třebechovice pod Orebem, 1946.
Václav Černý: Křik koruny české, Paměti 1939-1945, Atlantis, Brno 1992
Margarete Buberová-Neumannová: Kafkova přítelkyně Milena, Mladá fronta, Praha 1992
Jaroslava Vondráčková: Kolem Mileny Jesenské, Torst, Praha 1991

Autor: Irena Tyslová 10.5. 2000

Básník a spisovatel Jan Tyml patří jistě k nejvýznačnějším členům rodu a bezesporu by si zasloužil publikování kvalitní biografie. 

Takové dílo by  si však vyžádalo spousty práce, procházení množství archivních materiálů a nejrozličnější korespondence. A v neposlední řadě by jeho autor měl býti i zběhlým literárním kritikem. A právě k sepsání něčeho podobného se necítím být dostatečně kompetentní. 

Proto zde alespoň prezentuji různé posbírané materiály, s uvedením zdroje.

10. dubna 1905 se v Plzni narodil Jan TYML, předválečný redaktor časopisu CUZ „KRAJAN“. Jan Tyml byl původně učitelem. Vyučoval nejprve ve školách v západočeském pohraničí, pak si to zkusil na menšinových školách v zahraničí a po návratu do vlasti učil nakonec na první reformní hlavní škole v Praze. Rad cestoval a poznával kraje a lidi. Již v roce 1927 se ocitá v Polsku, u Baltu, pak v Hamburku, dostal se i za oceán do New Yorku, navštívil dalmatské pobřeží, s učitelskou výpravou navštívil i Sovětský svaz. Všude se setkával s krajany. V roce 1931 navštívil Itálii a Francii a v roce 1934 prožívá jako reportér poslední pohnuté chvíle v revoluční Vídni. Své poznatky z cest shrnul do dvou knížek: „Hej ty Rusi nečesaná nemyta“ (1932) a „Námořnická knížka“ (1936).

Tyml byl vsak také svérázným básníkem. Jeho verse vyšly ve sbírkách „Kříž na rozcestí“ (1927), „Vyznáni“ (1931) a „Plachetnice“ (1932). Od roku 1934 až do konce roku 1938 Jan Tyml působil jako redaktor časopisu CUZ „KRAJAN“. Nebylo to výlučně zaměstnání. Současně samozřejmě učil na škole. Poslední prací Jana Tymla je útlá brožurka „HLAS DOMOVA“, v níž Tyml shrnul jímavé a zajímavé záběry ze života našich krajanu na celém světě. Vyšla v roce 1940 těsně před jeho zatčením za odbojovou činnost. Následovaly nekonečné útrapy v německých věznicích a koncentračních táborech: Pankrác, Terezín, Gollnow, Flosenburg, Stutthof. Koncem května 1945 na prahu svobody ve svých 40 letech podlehl zákeřnému skvrnitému tyfu v Lundu ve Švédsku.

Mnohostrannou a obsažnou činnost Tymlovu vystihl ve vzpomínce stručně básník Jaroslav Seifert: „Co všechno Jan Tyml ve svém životě nadělal? Oč se nepokoušel! Psal verse, fejetony a povídky, hrál na několik hudebních nástrojů, zpíval, přednášel, cestoval, redigoval a učil. A bůh ví, co ještě!“ V Dělnickém nakladatelství v Praze vyšla v roce 1946 knížka „In memoriam Jana Tymla.“ Vojta Beneš v článku „Jan Tyml, člověk Boží“ píše: „Zatím, co byl u nás obvykly typ mladého člověka, který se tvářil jako by právě jemu byl cely svět něco dlužen, byl Jan Tyml z těch, kdož se povazovali za věčné dlužníky celému světu, celému národu a platil ze svého dluhu všude tam, kde býval, ochotně vysoké úroky svou prací“.