Bývalý klášter cisterciáků Studnice Blahoslavené Panny Marie nebo též Pramen Panny Marie (lat. Fons Beatae Mariae Virginis) ve Žďáru nad Sázavou byl založen v roce 1252 původně v gotickém slohu při Libicko-Žďárské obchodní stezce.  

Prvním pokusem o založení cisterciáckého kláštera ve zdejším kraji byla nezdařená fundace z 1. poloviny 13. století v Nížkově. Jan z Polné roku 1206 pozval mnichy z Oseku, aby na území Nížkova postavili klášter. Až v roce  1233 osečtí mniši postavili cisterciácký klášter Cela sv. Bernarda s dřevěným kostelíkem. V roce 1239 je opat Slávek z místa odvolal kvůli tvrdým životním podmínkám a nárokům olomouckého biskupství na zdejší území. Po odchodu mnichů se dřevěnému kostelíku říkalo „na Mníšku“ a vesnici okolo něj pak Mníškov. Ve 2. polovině 13. století byl na místě dřevěného kostela postaven kostel kamenný v raně gotickém slohu zasvěcený svatému Mikuláši. Roku 1318 obec přepadli a vyplenili loupeživí šlechtici. 

Cisterciácké kláštery jsou zakládány na principu takzvané filiace, což je odvozeno od latinského slova filia, dcera. Stručně řečeno, část řeholníků jednoho kláštera, nazývaného mateřským, osídlí klášter nový, dceřiný.

První cisterciácký klášter byl založen roku 1098 v burgundském Citeaux, kde zasedala cisterciácká generální kapitula, tedy sněm opatů všech cisterciáckých klášterů. Generální kapitula se dnes schází v Římě, protože klášter v Citeaux patří cisterciákům přísné observance, trapistům.

V letech 1113–1115 byly řeholníky ze Citeaux osazeny čtyři další kláštery: La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond. Od těchto pěti nejstarších klášterů je odvozeno pět dceřiných (filiačních) linií. Jak už správně tušíte, Žďár patří do linie morimondské. Právě z Morimondu totiž osídlili řeholníci roku 1127 klášter v bavorském Ebrachu. Jeho dceřiným klášterem byl Pomuk (dnes Nepomuk), založený roku 1144 nedaleko Plzně. Více než sto let poté, roku 1252, přišli z Pomuku první mniši do Žďáru. Žďárský klášter Studnice blahoslavené Panny Marie tak patří do morimondské linie cisterciáckých klášterů v posloupnosti Citeaux – Morimond – Ebrach – Pomuk – Žďár.

Odkaz Přibyslava z Křižanova vyplnil teprve jeho zeť Boček z Obřan, který v roce 1251 za přítomnosti pražského biskupa Mikuláše z Újezda založil cisterciácký klášter Fons Mariae Virginis ve Žďáru nad Sázavou. Vzniku kláštera předcházela vizitace místa založení, kterou vykonali opati klášterů ze Sedlce a z Velehradu. Mateřským klášterem nově vzniklého kláštera se stal klášter v Pomuku. První skupina mnichů pocházela z Nepomuku a na místo dorazila 5. února 1252, vybudovali dřevěné provizorium. Brzy je doplnili další mniši vyslaní i z jiných cisterciáckých klášterů (Velehrad, Valdsasy, Heiligenkreuz). Aby Boček materiálně zajistil nově založený klášter, nechal svou donaci klášteru v roce 1252 stvrdit tehdejším moravským markrabětem Přemyslem (pozdější král Otakar II.). V červnu 1253 potvrdil založení kláštera a jeho církevní ochranu papež Inocent IV. V roce 1255 odkázal klášteru Pan Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi (též Boček z Obřan), znojemský purkrabí, moravský zemský maršálek a zakladatel žďárského kláštera, celé své rozsáhlé dědictví.

Klasická řádová architektura řehole sv. Bernarda se promítla především do půdorysu klášterní baziliky Nanebevzetí P. Marie.

V roce 1283 založil Jindřich Krušina v klášteře tradici rodových shromáždění Ronovců, včetně příbuzných pánů z Kunštátu a ze Švábenic.

Klášterní kostel a západní průčelí budovy konventu na počátku 14. století
(dochované zdivo pod pozdějšími úpravami)

První zmínka o přilehlém městečku Žďáře je v listině českého krále Václava II. z 14. června 1293. Roku 1300 cisterciácký mnich Jindřich Řezbář píše veršovanou latinskou kroniku Cronica domus Sarensis (Kronika žďárského kláštera). Roku 1393 získal klášter tehdy velmi důležité právo odúmrti nad pozůstalostí svých poddaných. Roku 1414 uherská vojska silně poškodila klášterní velkostatky. V letech 1252 až 1434 se vystřídalo v čele kláštera 22 opatů, počet řádných mnichů nikdy nepřesáhl 27 osob. Klášterní velkostatek se rozkládal po obou stranách zemské hranice, převážně ale ve střední části dnešního okresu.

Klášter byl vypálen v době husitských válek. Protože Jiří z Poděbrad byl potomkem zakladatele, pokoušel se klášter v letech 1437–1439 obnovit.

V době českou- uherských válek byl klášter obsazen a řeholníci jej museli opustit.

Roku 1588 kníže Karel II. Minsterberský jako další potomek zakladatele s odvoláním na patronátní právo vyměnil klášter a jeho pozemkový majetek s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským za jiný statek. Klášter se touto směnou stal poddanským zbožím. Olomoucký kardinál František z Ditrichštejna roku 1606 prosadil papežské rozhodnutí o připojení Žďáru k biskupským statkům.

V roce 1614 tato krize vrcholila právním zánikem kláštera, který se i se všemi statky stal osobním majetkem kardinála, ten jej roku 1617 s biskupstvím vyměnil za chropyňský statek. Jeho dědic synovec Maxmilián prodal v roce 1638 klášter zpět cisterciákům, kteří se však touto koupí na dlouhá léta zadlužili.

Areál prošel také stavebními změnami. Roku 1607 byl upravován zednickým mistrem Petrem Šeresem z Velkého Meziříčí. V letech 1614–16 dal kardinál Ditrichštejn přebudovat prelaturu na zámek. V téže době ditrichštejnský hospodářský úředník Šimon Kratzer ze Schönsperka dal zbořit většinu původní raně gotické křížové chodby kláštera; zůstalo zřejmě pouze dodnes dochované studniční stavení.

Velehradský opat Jan Greifenfels z Pilsenburku roku 1638 vykoupil bývalý klášterní majetek od Maxmiliána z Ditrichštejna za 44 000 zlatých a o rok později uvedl do kláštera opět cisterciáky. Protože výnosy z majetku kláštera nestačily na úhradu dluhů Po roce 1638 také zřejmě proběhla první vlna oprav klášterních budov, především budov konventu. V roce 1689 byl klášter poškozen požárem. Opat Edmund Wagner (1691–1705) při opravách po požáru nechal postavit po roce 1701 při vstupu do areálu nový osmiboký kostelík svaté Markéty (stavitel Giovannim Battistou Spinettim di Angelo), určený pro laické návštěvníky kláštera.

Na konci třicetileté války, roku 1642, byl napaden klášter Švédy, ale ozbrojení měšťané jej ubránili. Roku 1647 Švédové město vydrancovali.

Na počátku 18. století přichází do vedení kláštera vzdělaný a energický Václav Vejmluva. Po hospodářské obnově kláštera se rozhodl pro jeho celkovou stavební rehabilitaci. Po prvních kontaktech zve do Žďáru mladého architekta Jana Santiniho Aichla a zadává mu přestavbu konventního kostela. Santini zde realizuje úpravy jednotlivých lodí, aby do přední části, původně gotického oltářního transeptu zaklenul varhanní empory. Celý prostor uzavírá hlavní oltář, řešený architektem s využitím staršího, mimořádně kvalitního oltářního obrazu Leopolda Willmanna. Vzájemné osobní přátelství mezi vzdělaným opatem a originálním architektem vedlo logicky k další spolupráci. V souvislosti s radikálním rozšířením prostoru bylo rozhodnuto o zřízení šlechtické akademie přímo v areálu kláštera. Pro ni navrhl Santini jednak dispozici hlavní budovy, a pak také slohově mimořádně čistou budovu konírny. Přízemní stavba je orientována souběžně s konventním chrámem a ve své době byla v duchu šlechtické kultury v podstatě reprezentativním prostorem. Tomu ostatně odpovídá i působivá výtvarná koncepce, a to především v řešení složitého členění stropní klenby. Výstavba proběhla kolem roku 1720.

1727

Dále vytvořil pro žďárský klášter řadu dalších staveb hospodářského charakteru. Hospodářský dvůr postavený na půdorysu hudebního nástroje lyry, klášterní hostinec U tří hvězd, špitál pro nemocné postavený na půdorysu rovnoramenného kříže a zájezdní hostinec v Ostrově nad Oslavou postavený na symbolice dvojitého W, jako připomínku jména opata Václava Vejmluvy. Stavbou uzavírající prostor mezi gotickou částí kláštera, původním starým opatstvím a přestavěným konventním kostelem, se stala budova prelatury kláštera koncipována jako osmistěn provázený dvojicí nižších křídel nad obdélnými půdorysy. V interiéru stavby zaujme především halové hlavní schodiště.

V roce 1784 úmyslně založený požár znovu těžce poničil celý klášter i s poutním kostelem na Zelené hoře.   Na žádost posledního opata Otto Steinbacha z Kranichštejna byl klášter zrušen. Původní cisterciácké žďárské panství vydražil nejvyšší maršálek království českého Josef Vratislav z Mitrovic, závětí  z  roku 1830  připadl  majetek  dědicům knížete Dietrichsteina, aby se posléze dostal do majetku rodiny Clam–Gallasovy a Eleonory Kinské. Rodině Kinských bylo žďárské panství navráceno v majetkových restitucích v roce 1992.