V závěru podzimní rakousko-uherské a německé ofenzívy v Srbsku roku 1915 se velení srbské armády rozhodlo evakuovat zbývající vojáky, válečné zajatce a některé civilisty přes pohraniční hory na albánské území. Na pochod do Albánie se vydalo asi 40-50 000 rakousko-uherských zajatců, z nichž přibližně polovina zahynula cestou hladem, zimou a vyčerpáním.

Dohodové státy se zavázaly evakuovat rakousko-uherské válečné zajatce z přístavu Vlöre v Albánii do Brindidi v jižní Itálii, aby mohli pokračovat dále do Francie jako pracovní síla, v případě českých a slovenských zajatců se později otevřela možnost přidat se k legiíím. Kvůli šíření nakažlivých nemocí (cholera, tyfus, úplavice) však byli zajatci za účelem karantény transportováni na ostrov Asinara.

Ostrov Asinara sloužil jako trestanecká kolonie pro doživotně odsouzené. Na ostrově Asinara byla v roce 1915 pouze malá opuštěná nemocnice se zdravotním oddělením v Cala Reale, budova krematoria a pár domků pro personál ve vesnici Cala d Oliva. Jinak byl ostrov neosídlený.

Velitelem ostrova byl pověřen italský generál Giuseppe Carmine Ferrari. Během několika dní italské námořnictvo v rámci domluvené humanitární operace přepravilo rakousko-uherské zajatce po moři na ostrov Asinara. První skupina 3721 mužů odplula z Albánie 16. 12. 1915 na palubě parníku Amerika a Dante Alighieri. Od tohoto dne, do poloviny ledna 1916 dvě desítky lodí přepravily na ostrov 23 000 vězňů. Na lodích byli pospolu nemocní i zdraví, takže se epidemie rozšířily na všech lodích. Cestou zemřelo 1 500 mužů, jejichž mrtvoly byly shazovány do moře. 

Zbývající zajatci byli převzati italskou armádou a umístěni do karantény na ostrově Asinara u severovýchodního pobřeží Sardínie. Rakousko-uherští vojáci se dostali do italské internace ve velmi špatném stavu, jejich strádání během pochodu do albánských přístavů je plně srovnatelné s utrpením vězňů nacistických koncentračních táborů a účastníků pochodů smrti za 2. světové války. Mezi zajatci řádily i epidemie infekčních chorob, jen během lodní přepravy z albánských přístavů na Asinaru bylo pohřbeno do moře 1 500 zemřelých.

Transporty s novými nemocnými přijížděly nepřetržitě. Organizace zásobování i zdravotní péče byly nedostatečné. Stravu dovážela denně malá loď. Denní příděl byl krajíc chleba nebo suchar a masová konzerva.

Na ostrově nebyla pitná voda, musela se dovážet z pevniny. Stav některých zajatců byl vážný, měli z přechodu hor v Albánii omrzlé nohy a další vážná zranění. V některých případech musela být proveden částečná amputace. Po příjezdu byli všichni desinfikováni, ošetřeni a rozděleni do stanových táborů Campo Perdu, Stretti, Fornelli a dalších. Kvůli šíření epidemie byli podezřelí z nákazy soustředěni do karanténních a pozorovacích táborů, kde panovaly přísné podmínky. Asi 7 000 zajatců zemřelo bezprostředně po vylodění na ostrově. Nově byl v únoru zřízen tábor Tumbarino pro zdravé zajatce, ti byli rozděleni podle svých civilních profesí (ševci, kováři, zedníci, tesaři, hudební nástroje) a podle možností byli zaměstnáni pracemi v táboře. Pracovali na záhonech, stavěli kaple, pomáhali s provozem ostrova. Podle možností a podle potřeby byli tito ‚zdraví‘ na podzim 1916 převáženi jako pracovní síla do Francie.

Na Asinaře v následujících měsících zemřelo v karanténě dalších přibližně 5 – 7 000 rakousko–uherských zajatců, umístěných ve velmi provizorních podmínkách, mezi nimi i velké množství Čechů. Jejich přesné počty nejsou známy vzhledem k často chybějící evidenci a častým pohřbům do moře v počátečním období. Tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš uvedl ve své informaci pro parlament (Národní shromáždění) v květnu 1919, že internaci na Asinaře přežilo 3 200 československých zajatců, kteří byli v průběhu července a srpna 1916 dle předchozí dohody převezení do Francie, kde probíhala i reorganizace exilové srbské armády. Na Asinaře následně až do konce války fungoval zajatecký tábor pro rakousko-uherské a v některých případech i německé vojáky, kteří padli do italského zajetí. Velký počet českých vojáků, kteří se z Asinary dostali na francouzské území, vstoupil v roce 1918 ve Francii do jednotek československých legií.

Na ostrově Asinara jsou zemřelí pohřbeni ve společném úložišti ostatků – kostnici, rakousko-uherští vojáci, původně zajatí v Srbsku (přibližně 5 – 7 000 mrtvých, uváděné údaje nejsou jednotné).

V letech 1915-1916 prošlo táborem na ostrově 32 000 zajatců, z toho 24 500 zajatců, kteří přežili albánský pochod smrti.