19. září 1741. Tak jako po smrti posledního mužského potomka španělské větve habsburského rodu roku 1700 vypukla válka o dědictví španělské, znamenalo v roce 1740 úmrtí posledního mužského potomka z větve rakouské, císaře Karla VI., počátek konfliktu o dědictví rakouské. Vyvrcholila jím mnohaletá řevnivost mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky. Jestliže vojenské neúspěchy v posledních letech vlády císaře Karla VI. byly zaplaceny územními ztrátami, po nástupu jeho dcery Marie Terezie na trůn šlo již o samu celistvost monarchie.
Třiadvacetiletá dědička české a uherské královské koruny byla prvorozenou dcerou mladšího ze dvojice panujících bratří. Její sestřenice, dcery staršího Karlova bratra Josefa I., dosud žily jako manželky saského kurfiřta Bedřicha Augusta II. a bavorského kurfiřta Karla Alberta. Prvý z nich již držel titul polského krále a nenamítal nic proti plánu na připojení Moravy, která se dotýkala jihozápadní hranice Polska, druhý se přímo ucházelo České království a o císařský titul. Třetí z říšských kurfiřtů - markrabě braniborský z rodu Hohenzollernů - byl jako Bedřich II. zároveň pruským králem a měl v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko. V pozadí stála Francie, jejíž politiku řídili kardinál André Hercule de Fleury a maršál Charles Louis de Belleisle a s jejíž politikou se ztotožňovali španělští příbuzní bourbonskédynastie stejně jako řada vládců na Apeninském poloostrově.