Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (* 2. 11. 1766 Třebnice, † 5. 1. 1858 Milán) - český šlechtic a rakouský vojevůdce

Pocházel ze starého českého vladyckého, později hraběcího rodu, jenž odvodil své rodové jméno podle tvrzi Radče u Nového Bydžova. Snad nejslavnějším z jeho předků byl kanovník chrámu sv. Víta Václav Radecký z Radče, jehož bysta z Parléřovské dílny dodnes zdobí svatovítské triforium.

Jan Josef vstoupil v roce 1784 jako kadet do kyrysnického pluku. Zúčastnil se protitureckého tažení v letech 1788-89. Rychle postupoval zejména za napoleonských válek. Účastnil se bitev u Aspern a Wagramu v roce 1809. Jako polní podmaršálek byl od roku 1813 náčelníkem generálního štábu armády Karla Schwarzenberka a autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska v roce 1813.

Po válce velel olomoucké pevnosti, v roce 1831 převzal velení rakouské armády v severní Itálii (Lombardie-Benátsko) se sídlem v Miláně. Podílel se na reformách rakouské armády, místo do té doby bezcenných manévrů zaváděl skutečná vojenská cvičení. Roku 1836 byl jmenován polním maršálem.

Jeho nejslavnější období je spjato s boji v Itálii v letech 1848-49. Revoluční rok 1848 zasáhl i severní Itálii a povstalcům se v březnu podařilo přimět rakouské posádky v Benátsku ke kapitulaci. Sám Radecký musel po pětidenním boji opustit Milán. Povstalci požádali navíc o pomoc sardinského krále Karla Alberta. Ten však neměl v úmyslu postavit se do čela revoluce a sledoval jen připojení severoitalských provincií k Piemontu. Válku Rakousku vyhlásil 23. 3. 1848.

Radecký obrátil italskou armádu na útěk 25. 7. 1848 v bitvě u Custozzy a Karel Albert byl nucen žádat Rakousko o příměří. Když v březnu 1849 vypověděl král příměří, porazil 23. 3. J. Radecký italská vojska v bitvě u Novary tak rozhodně, že se Karel Albert vzdal trůnu a jeho vojsko se spasilo útěkem.

Od uzavření míru až do roku 1857 působil pak maršál jako vojenský guvernér lombardsko-benátského království. Zemřel zcela nevojensky. Upadl v pokoji, zlomil si nohu a na následky zranění zemřel.

Maršál Radecký se už za svého života stal vojenskou legendou. Po jeho smrti mu byl v Praze na Malostranském náměstí vztyčen pomník odlitý z ukořistěných děl italského tažení (po roce 1918 byl pomník odstraněn, v současnosti se nachází v lapidáriu Národního muzea). Světoznámý Straussův Radeckého pochod, zkomponovaný na počest velkého vojevůdce, se stal nostalgickou vzpomínkou na dobu starého mocnářství.
(mp) Frankenberger O.: Václav Radecký z Radče, Slovo k historii, Praha 1990 Kdo byl kdo

 Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (* 2. 11. 1766 Třebnický zámek † 5. 1. 1858 Milán) byl český šlechtic a rakouský maršál (od 1836), považovaný za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století.

Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechinie z Lažan. V roce 1785 se stal kadetem rakouské armády, jeho kariéra nabrala prudký vzestup v bojích proti francouzské revoluci a posléze napoleonských válkách. V roce 1801 se stal rytířem Řádu Marie Terezie. Vyznamenal se v bitvě u Wagramu, pročež se stal komandérem Řádu Marie Terezie. V letech 1809–1812 byl náčelníkem generálního štábu rakouských vojsk a dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval poté, co byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná.
V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval nácelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel behem celého tažení proti Napoleonovi. Byl autorem spojeneckých plánu bitvy u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystrídal ruzné funkce, ale prosazováním u ostatních velitelu nepopulárních vojenských reforem si udelal mnoho neprátel, kterí jej nakonec roku 1829 na cas odklidili na post velitele Olomoucké pevnosti. V letech 1829-1831 prebýval v Olomouci a sídlil tam v Edelmannove paláci (od r. 1892 zde má pametní desku) na Horním námestí, zlepšil sanitární podmínky mesta, vysušoval okolní mokrady a vysazoval stromy (anglicky: ??? orchard promenade). V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrove a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Behem roku 1848 musel pro nedostatek mužu vyklidit vetšinu rakouských území v Itálii, udržel však proti znacné presile neprítele pevnost Veronu. Když pak konecne dostal posily porazil podstatne pocetnejší spojená vojska italských revolucionáru a sardinského království v bitvách u Custozzy a Novarry, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na pocest techto jeho vítezství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss slavný Radeckého marš. V roce 1850 byl v souvislosti s napetím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v cele dvou armádních sboru o síle asi 14 000 vojáku do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významne prispela k uzavrení tzv. „olomouckých punktací“. V letech 1850 – 1856 byl Radecký generálním guvernérem lombardsko-benátského království a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukoncil po 72 letech, po odchodu do duchodu rychle chátral na tele a na duchu.

Jeho manželkou byla Franziska hraběnka von Strassoldo-Graffenberg (1779 – 1854), se kterou měl pět synů a tři dcery.

Pomník maršálka Radeckého na Malostranském náměstí od Emanuela a Josefa Maxů
Maršál na štítu nesen věrnými vojáky, vpravo vpředu údajně český dělostřelec

Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče

(* 2. listopadu 1766 † 5. ledna 1858)

Do historie vstoupil jako polní maršálek a slavný rakouský vojevůdce, když před tím byl postupně povýšen na: kadeta, rytmistra, majora, podmaršálka, náčelníka generálního štábu a polního maršálka. Ve svém životě absolvoval 17 polních výprav a získal všechny rakouské řády. Byl ženatý s Františkou Kamillou ze Štrasolda, se kterou měl 8 dětí.

Pocházel z českého vladyckého rodu, z tvrze Radče u Nového Bydžova.

Roku 1784 vstoupil do rakouského kyrysnického pluku, v letech 1788 – 89 se účastnil tažení proti Turkům, bojoval v Itálii proti Bonapartovi a v mnoha dalších bitvách. Jeho vzestup byl nejznatelnější v bitvách u Chlumu a u Lipska (1813). R. 1831 dostal pod své velení rakouské armády v Lombardii a Benátsku, sídlem jeho štábu byl Milán. R. 1836 získal titul polního maršálka za významné povznesení vojenského výcviku.

Své nejslavnější dny zažil v rozmezí let 1848 – 49. V severní Itálii probíhala v té době, téměř jako v celé Evropě, revoluce, kde povstalci s pomocí sardinského krále Karla Alberta donutili rakouské vojáky opustit Milán. Vše začalo tím, že sardinský král Karel Albert vyhlásil v březnu 1848 válku Rakousku. V červenci 1848 však Radecký obrátil jeho armádu na útěk po bitvě u Custozy . Karel Albert požádal Rakousko o příměří, to však trvalo pouze rok. V březnu 1849 Radecký sardinská vojska opět porazil, tentokrát k tomu došlo u Novary . Karel Albert přijal důsledky porážky a vzdal se trůnu.

Od té doby byl Radecký považován za zachránce monarchie a za odměnu se stal vojenským guvernérem lombardsko-benátského království. Byl pozván do Vídně, aby vytvořil operační rozvrh proti Prusku, bitva se však neuskutečnila. Proto se vrátil do Milána. Po čase se ve věku 91 let vzdal činné služby, svoji roli sehrála i snaha císaře Františka Josefa I. naklonit si obyvatele severní Itálie. Namísto Radeckého dosadil svého bratra Maxmiliána.

Radecký v Miláně také zemřel, a to na následky banálního zranění- upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Jeho pohřeb trval pět dní a účastnili se ho tisíc obyvatel monarchie. Svůj obdiv mu vzdali nejen rakouští, ale také ruští a pruští důstojníci. Snad také proto, že to byl sice postavou malý člověk, ale s laskavýma očima a zvučným a hlubokým hlasem. Svými podřízenými byl zbožňován a někdy nazýván otcem.

Jeho tělo bylo převezeno do Wetzdorfu v Dolních Rakousích. V Praze mu byl vystaven pomník na Malostranském náměstí, kde stál až do 1918. Poctu mu vzdal i Johann Strauss ml. svým „Radeckého pochodem“.