Bohuslav Schnirch provedl v roce 1900 sochařskou výzdobu na Pražské městské pojišťovně dvěma sochami s názvem Volání o pomoc a Hašení! Jsou to jeho poslední provedené práce. Nesporně při tom vycházel z vlastních zkušeností jednak z požáru, který zažil v Římě, jednak ze zkušenosti při požáru Národního divadla, kdy marně volali o pomoc a kdy patrně kvůli chybným rozhodnutím přestala stříkat voda. 

První socha zachycuje okamžik, kdy dívka  zosobňující Národní divadlo navzdory požáru se starostlivým výrazem v tváři žehná pravou rukou českému národu gestem ruky podobným tomu, jakým žehnal národu Schnirchův svatý Václav. Levou rukou chrání chlapce vedle sebe. Volající chlapec je personifikací samotného Schnircha a těch, kdo pro Divadlo pracovali. Volá se střechy o pomoc v podobě vody, ale symbolicky vlastně volá po duchovní obnovující síle. To při požáru Národního divadla Bohuslav zažil doslova na ‚vlastní kůži‘ . Dvojice jakoby byla parafrází postavy Čechie chránící své děti na přední straně zamýšleného soklu sochy svatého Václava.

Druhá socha znázorňuje hasiče, který k požáru dorazil pozdě a drží v ruce mrtvou postavu téže dívky, znázorňující vyhořelé Divadlo. Podobně, jako svatý Václav, drží svou ‚zbraň‘ v levé ruce. Jakoby se podle výrazu tváře tázal: k čemu je obyčejná voda, když chybí požehnání? Odkazuje tak ke stejné duchovní síle a k pravdě, která vysvobozuje, na kterou poukazoval Schnirch sochou svatého Václava s modlitbou, která měla být na soklu sochy:

Silou vyvolených svých od zahynutí vysvoboď nás, Pane!

Závěrečné období Schnirchovy tvorby je poznamenáno opuštěním neorenesančního realismu a přechodem k symbolismu či impresionismu. Do stejného období patří také návrh sochy ‚Komenský opouští vlast‘ k zamýšlenému pomníku Jana Husa na Staroměstské náměstí.