18. říjen 1748. V posledních třech letech konfliktu se těžiště válečných akcí přeneslo z Českých zemí do severní Itálie a Rakouského Nizozemí. Zatímco na prvně jmenovaném bojišti měla císařsko-královská vojska převahu, ve druhém případě nedokázal princ Karel Alexander Lotrinský čelit vojevůdcovským schopnostem francouzského maršála Mořice Saského. Navíc spojenci Marie Terezie ztráceli chuť k dalším válečným výdajům. Diplomatičtí zástupci Velké Británie a Spojeného Nizozemí podepsali 30. dubna 1748 v Cáchách (Aachen) předběžnou dohodu o míru s Francií. Habsburská diplomacie, zastoupená Václavem Antonínem hrabětem z Kounic, nebyla za těchto okolností schopna snížit cenu za mír, kterou zaplatila v prvé řadě habsburská monarchie. Cášský kongres garantoval ustanovení drážďanské mírové smlouvy z prosince 1745 o odstoupení Slezska a Kladska Prusku a západní části Lombardie sardinskému království. Kromě toho oddělil od habsburských držav Parmu, Piacenzu a Guastallu, z nichž bylo vytvořeno panství pro syna španělského krále Filipa V. Cášský mírový kongres na druhé straně s definitivní platností uznal platnost pragmatické sankce v mezinárodním měřítku. Ztráta Slezska byla však natolik citelná, že se habsburská monarchie prakticky od uzavření cášské mírové smlouvy začala připravovat na odvetu. Zejména hrabě Kounic, rozhořčený ‚kramářskou politikou‘ Velké Británie, pojal plán na diplomatické sblížení s Francií.