11.3.1996
Vážení mladí přátelé,
denně pročítám množství textů, s nimiž se musím seznámit povinně, a tak mi nezbývá mnoho času na jinou četbu. Přes to jsem nedávno zalistoval v časopise Bratrstvo, jehož stará čísla jsme v době, kdy již přestalo vycházet, uchovávali ve vinohradském sdružení s téměř pietní úctou. Zajímalo mne, jak je Bratrstvo „živé“ a aktuální dnes. Nakonec ne časopis „chytil“ a bezprostředně jsem napsal tento dopis.
Proč vlastně se k Vám, čtenářům Bratrstva, obracím? Především proto, že jste generace, které věřím. Mám zkušenost, že z nově přicházejících pracovníků ve veřejné správě jsou nejaktivnější, nejnadějnější a po stránce výsledků dokonce velmi rychle i nejvýkonnější právě mladí lidé. Spoléhám na to, že Vaše generace nás přijde v politice včas vystřídat a že na to budete připraveni. A tak možná, že i někteří z Vás přijmou odpovědnost za věci veřejné. Věřím, že se můžete stát odpovědnými politiky, kteří budou mít právě díky svému vyznání vědomí hlubších souvislostí a morální odpovědnosti.
Abych Vám ovšem podal pravdivý obraz, co Vás čeká, pokud se pro to rozhodnete, musím vyznat na základě vlastní zkušenosti, že politika je náročné řemeslo. Náročné ve všech směrech, je to vlastně mnoho jednotlivých disciplín. Znamená to nasadit veškerou intelektuální kapacitu (politik je zahlcen množstvím informací), znamená to mít množství odborných znalostí (teorie státu, právní filosofie, teorie veřejné správy, ekonomie, politologie, dějiny atd.), znamená to stát se dobrým řečníkem (a vědět, že se jinak mluví do televize, jinak do rozhlasu, jinak ve sněmovně a jinak s novináři), znamená to naučit se pravidlům týmové práce, některým oblastem z psychologie (teorie vyjednávání, je třeba znát metody tvůrčího myšlení, odstraňování bariér v koncepční a tvořivé práci, komunikace), vyznat se v sociologii atd.
Zatímco některému jinému „řemeslu“ se lze zpravidla vyučit za nějaké čtyři roky, politické řemeslo trvá, podle zkušenějších z jiných zemí, nejméně šest let učení v parlamentu. Z toho by také vyplývalo, že v jistém smyslu jsme doposavad všichni v politice prozatím jenom začátečníci.
Politické řemeslo je jistým druhem řehole. Podobně jako některé jiné špičkové profese, politika vyžaduje, aby se jí člověk věnoval plně. Politik ztrácí anonymitu a soukromí a vše co činí je nahlíženo přísnějším zrakem. Chce-li obstát v tvrdé konkurenci, musí nasadit mnoho ze svých sil.
Toto přirovnání k řeholi má ještě jednu rovinu, o které se chci zmínit. Politika totiž přináší všechna myslitelná pokušení a to ještě na rozdíl od normálního života často v kombinacích. řeholní řády v minulosti ve své praxi ověřily, že pokušení lze shrnout do tří základních skupin, takže každý, kdo chtěl do řádu vstoupit skládal tři sliby: Za prvé sliboval poslušnost (respekt vůči autoritě představeného, vlastně tedy se vzdával touhy po moci). Za druhé sliboval chudobu, že nebude toužit po bohatství a za třetí sliboval čistotu, že v zájmu svého nasazení pro jiné úkoly ovládne svou touhu po partnerství. Všechny tři typy pokušení mohou v politice přicházet a je nutné si předem vytvořit obranné látky, jakoby vnitřní imunitu vůči těmto pokušením. Je třeba se připravit na to, že v politice můžeme potkat mnoho nepěkného, vyžaduje to velkou odolnost a zejména věrnost vlastním morálním hodnotám. V tom má věřící člověk ku pomoci Bibli, modlitbu a společenství církve.
S vděčností si připomínám, že mi bratr farář doporučil před tím, než jsem vstoupil do politiky, abych si sám pro sebe stanovil pro jisté období vlastní laťku, abych netrpěl tím, že budu toužit po tom mít větší a větší moc. Samozřejmě si politik musí výšku své laťky dobře promyslet a radit se o tom (díky Bohu mám v politice od počátku věrného průvodce). Příliš nízká laťka hraničí s útěkem, příliš vysoká laťka předznamenává selhání a může to být právě výsledek podlehnutí nějakému pokušení.
V politice nastává poměrně zřídka situace, kdy vznikají nová přátelství. Přátelství z období před vstupem do politiky jsou proto nesmírně cenná. Snad také proto se ve stabilních demokratických zemích vstupuje do politiky ve zralém věku. Díky nedostatku času politik nezískává mnoho nových přátel (to spíš přibudou noví nepřátelé). Naopak ale přátelství, které bylo prověřeno v politice, bývá „na život a na smrt“, vyžaduje absolutní důvěru.
Politické rozhodování (a to se týká dokonce každého hlasování) se odehrává v jakémsi trojúhelníku odpovědnosti. Jeden pól představuje odpovědnost vůči svému svědomí, pro nás křesťany je svědomí vázáno na odpovědnost vůči Bohu. Jelikož je to ta nejdůležitější dimenze, na kterou se přesto nejvíce zapomíná, vložili jsme do Ústavy poslanecký slib, podle něhož má poslanec vykonávat svůj mandát podle svého „nejlepšího vědomí a svědomí“. Druhý pól odpovědnosti vyplývá z toho, že mandát politika se odvozuje z voleb a politik má odpovědnost vůči voličům, kteří mu dali ve volbách svou důvěru. Vykonává svůj mandát v jejich zájmu „podle svého nejlepšího vědomí“, tedy jak nejlépe to dovede, podle všech svých vědomostí a znalostí. Třetím pólem je odpovědnost vůči týmu spolupracovníků. Politika není záležitostí osamělých běžců a je nutné spolupracovat s řadou lidí. Správa veřejných věcí je na rozdíl od situace před sto lety natolik složitá, že je spolupráce mnoha lidí nezbytností. Tím týmem je především politická strana, která po mnoha vnitřních debatách přichází do parlamentu s připravenými návrhy, které zohledňují celou řadu přístupů. Tím, že se na jednání dostávají již připravené návrhy, stává se práce efektivnější.
Právě při konkrétním hledání kompromisu mezi uvedenými třemi póly je pro mne naprosto zásadní vědomí Boží přítomnosti. Hospodin si přeje být prostřednictvím svých svědků přítomen při zásadním rozhodování. Hospodin zástupů a národů, které se stejně na konci časů shromáždí, aby mu vzdaly chválu, neopouští národy v každodenním rozhodování. Chce být s námi právě ve významných situacích.
V Bibli nalezneme nesčíslné množství příkladů, kdy se Boží působení prolíná s politikou. Nedovedu si představit, že by s námi ve Sněmovně nebyla jeho Přítomnost. Parlamentní proces, který i v situacích, kdy nikdo si nedovede představit podobu výsledného kompromisu, vede k nalezení takového znění, které je podle mého odhadu v devadesáti pěti až osmi případech ze sta přijatelným řešením, to je samo o sobě tak trochu zázrak.
Ovšem odpovědnost vůči svědomí vede velmi často k tomu, že se politik ocitne téměř osamocený se svým názorem. Někdy je to situace nelehká. To potom zcela nově pročítám některé žalmy, v nichž se ozývá volání k Hospodinu z prostředka ohrožení. To potom nově zaznívají příběhy věrných a odvážných svědků z Bible, kteří promlouvají k politickým představitelům, králům, faraónům, místodržícím. Nejednou je situace podobná lví jámě, v níž nezbývá než očekávání na zázrak.
Téměř nepřetržitě se vrací myšlenka, že by vlastně bylo lépe být obyčejným člověkem, dělat obyčejnou práci, která nevyžaduje tak velké nasazení. Kritika přichází ze všech stran a pak přicházejí pochybnosti, ztráta energie a naděje, pocit zklamání a selhání. V takových situacích zbývá pro věřícího člověka modlitba, v níž se může s důvěrou obracet k Bohu. Především modlitba je privilegiem věřícího člověka. Rychle si člověk vyzkouší, že i v politice „funguje“.
Přijmout podíl na politické moci a převzít odpovědnost, že budu upřednostňovat veřejný zájem před zájmem osobním, to přináší také únavu. Pak je upokojivou nabídkou a odpočinutím zejména doxologický závěr modlitby Páně: Tvé je království, moc i sláva. Nikdy dříve jsem si neuvědomoval, jak osvobodivě znějí tato slova pro člověka, který se někdy pohybuje mezi mocnými.
A tak končím list z parlamentu Vám, mladým, a přeji si, aby se našlo mnoho věrných křesťanů, kteří se odváží do politiky vstoupit. Mám za to, že to je v zájmu naší země.
Končím tento dopis přáním všeho dobrého, přítomnosti Kristovy a Božího požehnání, s přáním síly, kterou propůjčuje Duch svatý.