Jiří Payne 30. března 1998
Proč je nadpis v tázací formě? Zkušenosti ukazují, že sousedé se zpravidla nejlépe znají, mají nejvíce kontaktů, ale také nejvíce sporných záležitostí a problémů ve vzájemných vztazích a jsou zpravidla poznamenány historickou zátěží. S nesousedními zeměmi jsou vztahy zpravidla přehlednější.
Složitá historie Střední Evropy s sebou přinášela i územní změny a vznik či zánik států. Proto je pro Českou republiku nejednoznačné, které státy považovat za „sousední“. S mnohými státy jsme sousedé byli a již nejsme. S některými státy jsme byli nejen sousedé, ale máme například i období společné státnosti. S jistou nadsázkou můžeme definovat okruh sousedních států jako země s kterými jsme byli v minulosti buď součástí téhož státního útvaru či s nimiž jsme sousedili. Jinými slovy země, kde se do našich vzájemných vztahů emotivně promítá v kladném či záporném smyslu odkaz minulosti. V takovém případě bychom do podobné kategorie museli započítat další téměř desítku zemí.
Zájmem České republiky je mít vyvážené a co nejintensivnější vztahy se sousedy (nesmíme opakovat chybu československé předválečné diplomacie a ocitnout se v izolaci od svých sousedů). Ve vztazích s našimi vlastními (skutečnými) sousedy je proto třeba naléhavě zlepšit.
Pro zemi velikosti České republiky je důležité, aby mezinárodní vztahy obecně (a vztahy se sousedy zejména) byly založeny na mezinárodně-právních normách, nikoli na „právu silnějšího“, ačkoli spíš lze očekávat, že s postupující globalisací ekonomických a politických vztahů bude „síla“ nabývat na významu.
Předmětem sporů se v evropských dějinách často stávaly hranice. Pro budoucí integraci do EU je pro ČR důležité, aby měla smluvně upravenou hranici se sousedy. V současné době máme se všemi sousedy hranice smluvně upraveny. Hraniční smlouva s Německem obsahuje článek, podle něhož je hranice nezměnitelná (resp. nezměnitelná bez souhlasu obou parlamentů).
Vztahy se sousedy musí vycházet ze společných zájmů dobrých sousedských vztahů, vzájemně výhodných ekonomických vztahů, společných zájmů.
Německo:
Česká zahraniční politika vychází zejména po schválení deklarace z předpokladu, že federalisované Německo je a bude demokratickou a prosperující zemí. Deklarace definitivně právně i politicky uzavřela pro ČR otázku Německé viny na druhé světové válce. Tím se nevylučuje společné studium minulosti.
Sjednocené Německo patří k předním světovým mocnostem a je také jedním z nejdůležitějších propagátorů a podporovatelů evropské integrace a také významným způsobem ovlivňuje integrační procesy na evropském kontinentě. Pro Českou republiku je významná politická podpora v procesu integrace do NATO a EU.
Německo má a bude mít dominující význam pro českou ekonomiku a Česká republika potřebuje tyto vztahy udržovat a prohlubovat. Je rovněž nejvýznamnějším investorem v české ekonomice a je v českém zájmu tyto hospodářské vztahy prohlubovat. Při tom je výhodné udržovat rozumnou diversitu investic.
V rámci udržování všestranných kooperativních vztahů je třeba využít kulturního potenciálu obou zemí a podporovat vzájemné poznávání a obohacování. Dobré sousedské vztahy je třeba zakládat na vzájemném porozumění. Tím se nevylučuje potřeba kompensovat „středoevropské zakletí“ anglosaskými tradicemi.
Výhodným momentem pro česko-německé vztahy je prohlubování regionální spolupráce (v oblasti civilního a nouzového plánování, kultury, vzdělávání, životního prostředí, infrastruktury, energetiky, turistiky, samosprávy atd.). Doposud udržovala Česká republika privilegované vztahy se čtyřmi spolkovými zeměmi (Bavorsko, Sasko, Severní Porýní-Vestfálsko, …). Obezřetným způsobem by bylo vhodné rozšířit spolupráci o další spolkové země, např. Porýní-Pfalz či Sársko, Hamburk, Brémy.
V česko-německých vztazích přetrvává selektivní přecitlivělost na otázky spojené s minulostí. Ani česko-německá smlouva, ani deklarace neuspokojuje plně potřeby vzájemných vztahů. Z české strany jsou potřebné lepší porozumění Německu (což neznamená ústup z pozic, ale lepší komunikaci) a konsistentní kroky a politika vycházející ze skutečného konsensu a definovaných priorit.
Analýza dosavadních zkušeností z posledních let ukazuje, že diskuse o minulosti vztahy spíš traumatisuje, než aby je vedla ke katharsi. Pro český vztah k Německu je potřebný pohled dopředu, do budoucnosti, absence diskontinuit v politice a naopak pozvolné zlepšování vztahů a překonávání psychologických bariér.
V rámci vstupu ČR do EU bude pravděpodobně nejspornějším momentem při vyjednávání možnost usazování Německých občanů u nás a jejich možnost nakupovat nemovitosti (s ohledem na průvodní dopis ministra Dienstbiera k česko-německé smlouvě a s přihlédnutím k deklaraci a dalším průvodním dopisům). Vyjednávací posice České republiky bude velice nesnadná.
Smluvní základna je uspokojivá, zejména hraniční smlouva je smlouvou velmi moderního typu. Další pokrok ve smluvní oblasti by měl být zejména v oblasti právní pomoci.
Slovensko:
Vztahy se Slovenskem se utvářejí po rozdělení federace specifickým nadstandardním způsobem. Jsou však také nejvíce zatíženy nedávnou minulostí.
Přetrvává také historická zátěž některých nedořešených otázek (či pseudootázek) z doby dělení federace: problém federálního majetku, vlajky, vesnic na Spiši, federálního know-how, slovenského zlata apod. Naopak např. problém státní hranice a režimu na hranici byl uzavřen, podobně výměna bojnického oltáře (vekorysým přístupem České republiky).
Pozornost je třeba věnovat státní hranici. Chceme udržet nadstandardní hraniční režim pro občany obou zemí, který umožní zároveň pokud možno standardní režim pro občany třetích států (na úrovni evropského standardu migrační a bezpečnostní politiky). S režimem na hranici mohou vzniknout problémy, pokud by se v budoucnu měla stát tato hranice hranicí EU (organisovaný zločin, drogy, zbraně, terorismus – možné příčiny komplikací na česko-slovenské hranici).
Obchodní výměna se Slovenskem je stále na vysoké úrovni navzdory drobným nesrovnalostem (certifikáty, deposita atd.). Spolupráce musí vycházet ze shody zájmů, společný postup hledejme všude tam, kde to je ku prospěchu obou zemí a kde to není v rozporu se zájmy ČR.
Česká republika by měla utvářet obchodní vztahy v rámci spolupráce CEFTA, avšak s ohledem na pravděpodobné změny v CEFTA po případném rozšíření EU o ČR bez SR.
Česká republika musí nadále rozvíjet vztahy v oblasti kultury, regionální spolupráce, školství, civilního a nouzového plánování, životního prostředí, infrastruktury, samosprávy atd.
Specifickou oblastí aktivit ODS by se měla stát podpora demokratických pravicových sil na Slovensku, neboť je v našem zájmu perspektivní začlenění Slovenska do evropských a transatlantických struktur. Chybou by byl obvyklý laxní přístup, nezájem a přezíravost. Zájmem ČR je mít stabilního věrohodného souseda, otevřené vztahy, komunikovat a spolupracovat.
Polsko:
Pro úzkou spolupráci mezi ČR a Polskem je dobrým předpokladem skutečnost, že zájmy obou států jsou si v mnohém podobné či blízké a v některých oblastech jsou dokonce totožné.
Bilaterální dialog je v současnosti velmi intensivní. Problematika dvojvlastnických právních poměrů (pozemky na území jednoho státu ve vlastnictví občanů druhého státu) byla vcelku uspokojivě vyřešena.
Ve vztazích s Polskem některé reminiscence z minulosti dosud nejsou překonány a očekává se ztížení vzájemné komunikace po integraci obou zemí do Evropské unie. Polsko bude v rostoucí míře aspirovat na postavení středně velké evropské mocnosti a společné sjednocující integrační zájmy pominou. O to důležitější je využít současného období k prohlubování vzájemného respektu, pochopení, znalosti jazyka a kultury. Právě v současném předintegračním období je prioritou vedle samotné integrace vytvoření dobré základny pro vztahy pointegrační.
Polská republika je spoluzakladatelem CEFTA a v mnoha ohledech má podobný přístup k této spolupráci.
Na rozdíl od ČR klade větší důraz na regionální spolupráci (V4, SEI), Polsko má propracovanou východní politiku.
Rakousko:
Rakousko je mezi našimi sousedy zemí, s níž historické reminiscence jsou překonány nejvíce. Lze předpokládat, že v rámci Evropské unie bude v budoucnosti naším nejlepším spojencem (naše zájmy s Rakouskem jsou a budou podobnější než s ostatními sousedy). Rakousko je naším „nejrovnoprávnějším“ sousedem. Této skutečnosti bychom měli přiměřeně využít a tyto vztahy pečlivě a systematicky budovat. Pravděpodobně nejsnadnější by měla být středoevropská kontinentální spolupráce uvnitř Evropské unie a v budoucnosti i v ZEU a případně v NATO.
Stínem v dvoustranných vztazích je názor na jadernou energetiku, nepromítá se však do dalších vztahů.
Rovněž nároky „Novorakušanů“, řešené smluvně, lze považovat za uzavřenou otázku.
Bilaterální vztahy je třeba zintensivnit i s ohledem na to, že Rakušané jsou je hlavním partnerem při přepočtu investic na obyvatele.
Vzájemné hospodářské vztahy prošly rozsáhlým vývojem, což se neobešlo bez určitých napětí. Obchodní výměna je přiměřená, množství společných podniků a s Rakouskou účastí a objem investic jsou velmi značné.
Hranice s Rakouskem je dobře udržovaná a smluvně zakotvená. Jedinou dočasnou komplikací by mohlo být uplatňování „evropského“ režimu na této hranici. Na rozdíl od Slovenska takový problém vymizí zapojením České republiky do Evropské unie.
S ohledem na spolkovou strukturu Rakouska může sehrát významnou roli regionální spolupráce. Z rakouské strany o ní je bezesporu zájem. Česká zahraniční politika by měla vymezit rámec této spolupráce podobnou formou jako s Německem a zároveň usilovat o co nejbohatší vztahy.