Články

26.2.2013

Byl navracený majetek ve vlastnictví církve, jak mu rozumíme dnes? Jaké vztahy mělo svobodné demokratické Československo s Vatikánem a jaké máme dnes? Historický dokument!

Katolická Církev

Katolická církev, překonavši počáteční obavy ze vzniku a vzrůstu československé církve (viz dále) a z počátečních radikalisujících tendencí obecné politiky, dovedla rychle těžiti z reakčního vývoje církevněpolitických našich poměrů, opírajíc se zvláště o poměry na Slovensku, kde nevyřešené církevněpolitické otázky nutily stát k opatrnému postupu.

Nelze ostatně zapírati, že s počátku vláda československá nevěnovala otázkám církevním té pozornosti, které si zasluhovaly, a dovolila katolické církvi, Vatikánu, aby upřel státu některá práva, která mu nesporně přináležela. Šlo tu především o jmenovací práva, která patřila v býv. Rakousku panovníkovi, t. zv. nominatio regia, jako právo vládní, v Uhrách na základě t. řeč. vrchního patronátu královského, rovněž za vládní právo panovníkovo považovaného (t. řeč. apoštolská práva králů uherských). Kurie naopak považovala tato práva za privilegia panovníkům církví daná. Benedikt XV. v allokuci z 21. XI. r. 1921 prohlásil, že „privilegia, která ap. stolice slavnými smlouvami a dohodami kdysi jiným státům udělila, nemohou si žádným právem přisvojovati státy nové“. V důsledku tohoto stanoviska, které ovšem s hlediska státního práva církevního je bez významu, kurie provedla některé nominace, kdysi panovníkovi, nyní vládě příslušející [srov. Boh. adm. 1827, 1828, 2316). Vláda československá trvala na svých nominačních právech, nedovolovala výkon církevní pravomoci hodnostářům sídlícím v Maďarsku a neuznávala apoštolské administrátory, které kurie proti její vůli jmenovala.

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi použil ministr s plnou moci pro správu Slovenska zmocněni §§ 2 a 14 zák. 64/1918 k některým přechodním zásahům do stávající organisace církevních a náboženských společností. Tak uvalil „vnucenou správu na některé církevní majetky katolické na Slovensku“, jichž držitelé nesložili předepsaný slib RČS, utekli do Maďarska nebo kteří zůstali sídlem v Maďarsku, hledíc k roztržení hranic státních a církevních mírovými smlouvami. (Nař. min. s plnou mocí 6525/l919 pres, zřízena t. zv. centrální komise pro správu některých církevních velkostatků, přeměněná od 1. XI. 1923 nař. min. s plnou mocí 9656/1923 pres. v t. zv. likvidační komisi; sr. Boh. adm. 3968.4501.)

Budiž ještě poznamenáno, že přechodně též značné obtíže vznikaly při hromadných přestupech k církvi československé, ze zabírání katolických kostelů a z pokusů o simultánní jejich užívání, které vedly k přípravě zákona o simultaneu, s něhož však sešlo.

Politická nemožnost upraviti naznačené obtíže církevně-politické jednostranným aktem státního zákonodárství vedla k uzavření modu vivendi mezi ČSR a Svatou Stolicí, který vstoupil v platnost dne 2. II, 1928 (Český text je pouze překladem originálního francouzského textu. Oficielní text nebyl publikován. Tento překlad byl uveřejněn v úředním listě „Československá republika“ 1928.):

I. Svatá Stolice a vláda Československá dohodly se o zásadě, že žádná část Československé republiky nebude podřízena ordináři, jehož sídlo jest za hranicemi Československého státu, a že rovněž žádná československá diecése nebude přesahovati státních hranic. Svatá Stolice a vláda československá se dohodnou o novém ohraničení a o dotaci diecésí. K přípravě této dohody budou do dvou měsíců zřízeny dvě komise na sobě nezávislé: první utvoří Svatá Stolice z delegátů všech interesovaných diecésí, za předsednictví zástupce Svaté Stolice v Praze, druhou vláda československá ze zástupců interesovaných diecésí a expertů.

II. Správa církevních statků nemovitých a movitých v Československu, které jsou nyní zajištěny vnucenou správou, je zatímní až do dohody dotčené v předcházejícím článku a jest svěřena komisi za předsednictví episkopátu příslušného území.

III. Řády a kongregace řeholní, jejichž domy jsou v Československu, nebudou podléhati představeným provinciálních domů týchž řádů a kongregací v cizině. Je-li zřízení provincie v Československu nemožné, budou tyto československé domy řeholní podřízeny přímo generálnímu domu.

Provinciály a představenými řeholních domů, podléhajících přímo generálnímu domu, budou státní příslušníci českoslovenští.

IV. Svatá Stolice, dříve než přikročí k jmenování arcibiskupů, diecésních koadjutorů cum iure successionis a armádního ordináře, oznámí československé vládě jméno kandidátovo, aby se ujistila, že vláda nemá důvodů rázu politického proti této volbě. Uvedení preláti musí býti českoslovenští státní příslušníci.

Námitkami rázu politického rozumějí se veškeré námitky, které by vláda mohla podpírati důvody, vztahující se na bezpečnost země, na příklad, že se vybraný kandidát provinil politickou činností irredentistickou, separatistickou nebo namířenou proti ústavě nebo veřejnému pořádku ve státě.

Jméno kandidáta, naznačeného vládě Svatou Stolicí, jakož i příslušné vyjednávání zachovají se v tajnosti.

Ustanovení o armádním ordináři vstoupí v platnost jen v tom případě, že se zachová soustava samostatné náboženské péče o vojíny. V tomto případě bude se dbáti, kromě námitek rázu politického, i námitek vztahujících se k postavení kanditlátovu v armádě.

V. Hodnostáři, uvedeni v předchozím článku, vykonají po svém jmenování Svatou Stolicí, dříve než nastoupí svůj úřad, přísahu věrnosti státu Československému těmito slovy: „Juro et promitto sicuti decet Episcopum fidelitatem Reipublicae Cecoslovacae necnon nihil me facturum quod sit contra salutem, securiatem, iutegritatem Reipublicae.“

VI. Vláda se postará, aby platná zákonná ustanovení byla co nejdříve přizpůsobena tomuto modu vivendi.

Zvláštní poměry katolické církve všech ritů v zemích historických

Zákon č. 50/1874 ř. z. o vnějších poměrech církve katolické ponechal v § 14 arcibiskupům, biskupům a jejich zástupcům (vikářům) spravovati vnitřní věci církevní svých diecésí podle nařízení církevních, pokud tato neodporují zákonům státním. Za vnitřní záležitosti církevní dlužno nesporně považovati, a contr. vnějších věcí upravených v zák. 50/1874, předpisy dogmatické, úpravu hohoslužby, disciplinární moc nad duchovními, konání dobrovolných sbírek v kosteIích, ustanovování kostelních zaměstnanců, správu církevních ústavů (konfesionelních hřbitovů), disposice kostelními zvony, lavicemi a pod. (Hendrych). Stát má ovšem právo svými předpisy, dnes jednoduchým zákonem, všechny věci církevní za vnější prohlásiti, resp. je upraviti.

Biskupové jsou povinni poslati svá vyneseni (nařízeni, instrukce, listy pastýřské atd.), když je vyhlašují, na vědomí zemské správě politické (§ 16). Shledala-li by vláda, že některá nařízení veřejných bohoslužeb se týkající odporují veřejnému řádu, může je zakázati (§ 17). Církevní moci úřední lze užíti jenom proti členům církve katolické a nemůže se jí užíti k tomu konci, aby se někomu překáželo zachovávati zákony a úřední nařízení nebo užívati volně práv státobčanských (§ 18). Při vykonávání církevní moci úřední nelze užíti zevnějšího donucení (§ 19); korekce kněží a řeholníků v církevních korekčních ústavech klášterních vězeních je možná jen dobrovolná a stát vykonává nad ní dozor, aby nikdo nebyl v takových ústavech držen proti své vůli a aby tyto byly hygienicky nezávadné (nař. min. k. a sprav. 134, 135/1869). Ke zřizování nových diecésí a osad farních a ke změnám hranic těchto, ke zřizování, rozdělování nebo spojení prebend je třeba státního schválení (§ 20), aby tím státní pokladně nevzešlo nové zatížení (hledíc k předpisům kongruového zák. 122/1926) nebo na příklad aby sem nezasahovaly zahraniční vrchnosti církevní. – K dobývání dávek nebo ke konání jiných povinností k účelům církevním, pokud byly uloženy s přivolením vládním, povoluje se exekuce politická (§ 23, odst. 1). To platí také o poplatcích za písemné sdělení od farního úřadu. Ti, kdo požívají práva chudých, jsou od takových poplatků osvobozeni (§ 23, odst. 2, 3). Stejné ustanovení § 23. odst. 2 o poplatcích štolových bylo zrušeno § 6 zák. kongruového 122/1926. Mimo to se zaručuje státní pomoc k sesazení nebo odstranění některé osoby od církevního úřadu nebo církevní prebendy, předcházelo-li nálezu řádné církevní řízení (nikoli suspense ex informata conscientia) a neodporuje-Ii nález ani zákonům ani platným nařízením církevním; též se poskytuje brachium saeculare k vyšetřování katolických duchovních církevními vrchnostmi, je-li to dle práva odůvodněné; osoby, které nejsou katolickými duchovními, vyšetřuje jedině stát (§ 27). Stát považuje jedině církev za zaměstnavatele duchovního, povolanou k uzavření a rozvázání služebního poměru (Boh. adm. 2316). Byl-li opatřením některé vrchnosti církevní porušen některý zákon státní (určitý), může ten, kdo se má ve svém právu (in concreto) za zkrácena, obrátiti se k úřadu správnímu, který má povinnost učiniti sám vhodná opatření, nebo dočasná opatření, jde-li o věc patřící na pořad práva (§ 28; t. řeč. recursus ab abusu). Státní správa má ovšem sama k tomu přihlížeti a vykonávati svou dozorčí povinnost, aby církevní orgány z mezí své pravomoci nevybočovaly a jak tomuto zákonu, tak i nařízením podle tohoto zákona od státních úřadů vydaným a každému požádání jejich zadost učinily a mohou je k tomu pořádkovými pokutami a jinými vhodnými tresty donucovati (§ 60).

Stát se však nespokojuje s těmito předpisy o své dozorčí moci represivní, nýbrž si vyhradil spoluúčast v životě církevním v řadě vnějších jejích záležitostí. Pokud se týče církevních úřadů: Stát žádá na tom, kdo chce dojíti nějakého církevního úřadu nebo prebendy, aby byl československým státním občanem, aby byl co do mravnosti a občanského chování bezúhonný, aby měl onu zvláštní způsobilost, která se požaduje podle zákonů státních k dosažení jistých církevních úřadů. Týchž vlastností se požaduje při zástupcích, dočasných pomocnících a správcích církevních úřadů (§ 2). (O vzdělání duchovních srov. cís. nař. 157/1850, 319/1850 a 50/1858 ř. z., platící též na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.) Co se obsazování úřadů arcibiskupů a biskupů týče (§ 3 zák. 50/1874), je věc dnes upravena čl. IV. modu vivendi. Místa kanovnická a generálních vikářů (Boh. adm. 1827,1828) se obsazují podle způsobu před zák. 1874 obvyklého (§ 3). Stát presentuje na církevní úřady a prebendy k nimž má na to zvláštní titul, nebo k těm, která nestojí od patronátem soukromým a jsou zcela nebo zčásti vydržována náboženským fondem, státem nebo z jiných veřejných fondů (§ 4). K obsazení míst a prebend duchovenstva světského s nimiž je spojena správa duchovní, se vypisuje konkurs, (§ 5), jehož podmínky vyhlásilo nař. min. kultu 320/1850; pro kanonikáty předepsáno nejméně desetileté působení ve správě duchovní, ve veřejném učitelském nebo v biskupském semináři (dv. dekr. 16671/1805, 5979/1804, 891/1783). Uděluje-li biskup nějaký úřad církevní libera collatione nebo na základě presentace nestátní, musí osobu určenou oznámiti zemskému úřadu politickému, který do 30 dnů má právo podati veto, nejsou-li tu splněny podmínky § 2. Nepodá-li do 30 dnů zemský úřad politický námitek, lze úřad obsaditi; proti zamítavému rozhodnutí zemského úřadu politického lze si stěžovati k ministerstvu školství a národní osvěty, od něhož další odvolání a dosazení zamítnutého kandidáta je vyloučeno (§ 6). Obsazení tomu odporující by bylo pro obor státní správy bezúčinné, spojeno event. odnětím kongruy svěřením přenesených funkcí státnímu orgánu a pokutám a trestům podle §60. Stejně může státní správa vynucovati svou žádost, odstranění duchovního podle § 8: pozbyl-li beneficiát státního občanství nebo byl-li nalezen vinným zločinem trestným, pošlým ze zištnosti, proti mravopočestnosti, anebo dává-li veřejné pohoršení, nebo vidí-li se jeho ponechání v úřadě na škodu veřejnému pořádku nebo kdyby nevykonával svěřené mu státní funkce na př. matriky). Totéž platí o zástupcích a pomocnících církevních obročníků a prebendistů. Při zatčení a zadržení katolického duchovního je dbáti ohledů k jeho stavu (§ 29). Uváděti církevní duchovní ve spiritualie jejich úřadů patří církevní vrchnosti. Uváděti je v temporalie, příjmy s těmito úřady spojené, patří státním orgánům za účasti biskupů, obcí farních a patronů (§ 1). Stane-Ii se samostatný světský správce duchovní nezpůsobilý k službě duchovní, dohodne se stát s biskupem o vhodném opatření, ustanovení pomocníka nebo pensionování nebo převzetí jeho mezi ochuravělé duchovní (§ 9). Mimo tyto případy učiní vhodná opaření provisorní sám biskup (§ 10). Uprázdnění každého církevního úřadu nebo prebendy je ihned oznámiti zemskému úřadu politickému (§ 11) a třeba jej do roka znovu definitivně obsaditi (§ 12). K opatřením, která by zatěžovala veřejné fondy (náboženskou matici), je třeba souhlasu státního (§ 10, odst. 2).

Státní správa může po slyšení ordinariátu provésti změnu v dotaci úřadů církevních, když se tím zprostí nějaký veřejný fond nějakého břemena bez újmy řádné kongruy a beze směny nařízení fundačního. Opatření taková se pravidlem mají státi v době uprázdněni úřadu církevního (§ 22).

Není-Ii nejnižší příjem přiznaný držitelům systemisovaných církevních úřadů hrazen z výnosu obročí samotného, doplňuje mu ho stát za podmínek, v kongruovém zákoně blíže stanovených (zák. 122/1926, vl. nař. 124/1928). Podle téhož zákona, jakož i podle zákona 103/1926 § 211 platí stát profesory diecesálních učilišť bohosloveckých, která jsou soukromými ústavy biskupovými: profesory ty ustanovuje biskup a oznamuje je zemskému úřadu politickému k event. podání námitek. Profesoři teologických fakult jsou státními úředníky. Biskupové, až na budějovického, který béře dotaci z náboženské matice, nemají kongruu, nýbrž příjmy z vlastních statků biskupských. Tak řeč. kompetence je nejnižší příjem zproštěný povinnosti přispívali k náboženskému fondu podle zák. 51/1874. Interkaláře uprázdněných nižších beneficií, t. j. stojících pod jurisdikcí ordinářů dnes do náboženského fondu podle § 6 zák. kongruového 122/1926 vice neplynou a odpadla proto u těchto účast státní správy při separaci plodů uprázdněných beneficií, která zůstala jen u oněch beneficií vyšších. Ohledně společenstev klášterních platí pro celou ČSR nař. Min. kultu 95/1858.

Jmění církevní požívá ochrany nadací obecně užitečných a státní správa bdí, aby bylo zachováno svému účelu (§ 38). Biskupům a jich zástupcům se zaručuje účastenství nad správou církevního jmění, v mezích zákonných omezení (§ 45). Věnováním určitých předmětů církevním účelům a přijetím jich se strany církve (vysvěcením) přecházejí tyto, i beze změny vlastnictví, do výlučné disposice církevních vrchností, podle § 14 zák. 50/1874 ř. z. (Zvony, budovy kostelní a p.) Nadání pouze církevní spravují orgány církevní. Rozhodnutí o povaze nadace patří státní správě nadační (§ 47). Zákon č. 50/1874 ř. z. rozlišuje a nařizuje samostatné spravování jmění nadačního a obročního (§§ 37, 43; slíbený však zákon, v § 52, o jejich správě dosud vydán nebyl). Pro jmění církevní, jeho nabývání a držení, platí předpisy občanského práva (§ 33 odst. 2 zák. č. 50/1874 ř. z.) Ohledně způsobu jeho správy platí dosud dekret fin. dv. místa z 2. IX. 1800. Zásadně má býti účasten na jeho správě ten, kdo by v případě schodku je musil doplniti. Proto jmění zádušní spravuje farář, farní obec a patron, za dozoru biskupa a státní správy (§§ 41, 42 cit. zák.). Poněvadž tu slíbený prováděcí zákon nebyl vydán, platí o této správě místní zvyklosti, t. j. v Čechách zůstala správa jmění zádušního v rukou patronů resp. jejich patronátních komisařů; na Moravě a ve Slezsku se účastní farní obce (resp. t. řeč. starší, fojtové, Kirchenvätr). Jmění obroční spravuje sám heneficiát pod dohledem patronovým a pod vrchním dozorem biskupa a státu (§ 46). Ohledně zatížení a zcizení církevního jmění plat dosud předpisy min. nař. 162/1860 ř. z. a 175/1860 ř. z., § 51 zák. 50/1874 ponechané v platnosti. Ke zcizení do 240 000 Kč a k zatížení do 360 000 Kč je (podle generálního zmocnění min. r. č. 13342/1919) v každém případě třeba schválení min. školství a nár. osvěty. K povolování zcizení círk. majetku do 40.000 Kč a zavazení do 80.000 Kč jsou zmocněny zemské úřady. Svolení státu je třeba i k nákupu nemovitostí z církevních kapitálů (konkr. výn. m. k. 17839/1879). Svolenií papežovo není k platnosti zcizení a zatížení církevního majetku pro obor státního práva nutné. K zápisu do pozemkových knih je třeba schvalovací doložky státních kult. úřadů (nař. min. spravedlnosti 175/1860). Správa jmění biskupského, kapitulního a klášterního se děje pod dozorem státním podle statutárních předpisů (§ 44). Zanikne-li některé církevní společenstvo nebo ústav, připadne jeho jmění náboženskému fondu nebo podle určení fundačního (§ 53). Trvalých, nepotřebných přebytků důchodů jmění jednoho ústavu církevního možno nařízením státní správy a po slyšení ordinariátu bez dotčení práv osob účastněných a nadačních ustanovení, použíti ve prospěch jiných potřebných účelů (§§ 54, 50). Zůstaly zachovány v platnosti starší předpisy konkurenční o zřizování, udržování kostelů a obročních budov a opatřování kostelních potřeb a zařízení (§ 57). Státním úřadům náleží, aby, má-li přispěti na takové potřeby náboženský fond, ex officio, jinak na požádání povolaných konkurenčních činitelů o náležitá opatření, hleděly zprostředkovati dohodu nebo učinily optaření provisorní a rozhodly, nelze-li dohody dosíci (§ 57). Zvláštní konkurenční zákony vyšly pouze pro zemi moravskoslezskou, 11/1864 sl. z. z. V Čechách nese patron stavební náklad věcný. Přifaření poskytují ruční práce a zápřah. Slíbený zákon, který by uspořádal velmi ožehavou otázku břemen patronátních (§ 32), dosud vydán nebyl a zvláště nyní pozemková reforma, nepřihlédnuvší k otázce patronátní dosti pečlivě, učinila otázku jeho vydání znovu velmi naléhavou. Zásadně nemá patron povinnosti zvyšovati svá břemena, kdyby se rozmnožily potřeby duchovní správy jeho kostela. Judikatura při pozemkové reformě důsledně hájí názor, že břemena patronátní nepřecházejí na nabyvatele půdy převzaté, ani nezatěžují zabírající stát (pozemkový úřad), nýbrž váznou dále na kmenovém zbytku statku, a z celly přejímací se pouze vytváří jistina k uhrazení patronátních břemen na převzaté díly vypadající. (Vážný, 6132,6163. 6190, 6518.) Snahou zákona 50/1874 bylo, v §§ 35-37 vytvořiti z přifařenců téhož farního obvodu zvláštní farní obce, které by byly subjekty všech práv a povinností, dosud politickým obcím uložených. Slíbený prováděcí zákon nevyšel, a však judikatura správního soudu a nař. min. kultu a spravedlnosti č. 5/1877 ex 1878 ř. z. ponechala obstarávati záležitosti těchto farních obcí, až do jejich zřízení, jako dosud obecním zastupitelstvům a zák. č. 7/1895 vypsal na katolíky bydlící ve farním obvodu ve smyslu § 36 zák. 50/1874 dávky k úhradě potřeb farních obcí. Tyto dávky postihují také katolíky téhož ritu, ve farním okrsku nebydlící, i osoby právnické, pokud vysloveně nesledují účely jiné konfese nebo ritu a pokud je jim v obvodu farní obce předepsána daň domovní, výdělková nebo z příjmu. Tyto farní dávky netvoří součást řádného rozpočtu obecního a jejich rozepisování podléhá dozorčí moci politických úřadů.