Články

24.4.2012

Pohodlná koalice nikdy není stabilní. Kde leží hranice mezi politickým a administrativním rozhodnutím? Jestli něco potřebujeme, tak je to férová diskuse a střetávání různých filosofických koncepcí. Strany, které nemají vlastní filosofii, si nezaslouží, aby existovaly.

Už jsem začínal být nervosní. Že by teorie neplatila? Nebo je český národ jiný než všechny ostatní v Evropě? Jde o teorii koalic. V posledních dnech se objevily nové, nikde nedefinované, odborné termíny jako ‚bezpečná koalice‘ a ‚nebezpečná koalice‘.

Vím, že teorie koalic patří mezi společenské vědy a v těch neplatí exaktní pravidla. Vím, že v rámci této teorie k závěrům a poučkám vedla statistika, která také nepatří k elegantním disciplínám. Přesto jsem na tuto teorii věřil.

Demokracie v Evropě má již něco za sebou a tak je možné statisticky zpracovat všechny politické koalice, které byly v demokratických parlamentech vytvořeny za posledních asi sto padesát let a ke každé z nich přiřadit údaj o tom, jak dlouho příslušná vláda vydržela. Pro někoho snad překvapivě se ukázalo, že nejstabilnější koalice jsou ty, které měly právě většinu jednoho hlasu. Naopak čím silnější většinu mají koalice, tím větší je tendence k rozpadu takové koalice. Dokonce se dá vyvodit, že v případě koalic s velmi výraznou většinou dojde nejen k rozpadu koalice, ale i ke štěpení některé ze zúčastněných stran.

Poprvé jsme přemýšleli, zda tato teorie u nás platí, v roce 1990, když v ČNR zvítězilo Občanské fórum ústavní většinou. Někteří politikové tvrdili, že teorie koalic nebude platit, protože překotně vznikající politický systém ještě není plně funkční. Nakonec se teorie potvrdila: rozpadla se nejenom Pithartova nadbytečná koalice OF s Moravany a s Lidovci, ale rozpadly se všechny tři zúčastněné subjekty. Tehdy jsme to brali jako významné potvrzení toho, že teorie koalic i u nás platí a že platí i v překotných dobách, jako byla léta po pádu komunismu.

Když strany, které v roce 2010 prohrály volby, vytvořily koalici s převahou 118 mandátů, všichni jásali, jak je to silná kolice a kolik toho dokáže prosadit. Doufal jsem, že alespoň politikům je jasné, že riziko štěpení je nesmírné a že pravděpodobnost nestability koalice je obrovská. Možná jsem se mýlil, když jsem předpokládal, že nové tváře v politice mají stejnou pokoru a sebekázeň, jakou měli někteří z politiků začínajících v roce 1990, a že po nocích pilně studují, aby dohnali, co neumí. Myslel jsem, že si jsou vědomi rizika štěpení.

Když nyní slyším o ‚nebezpečné‘ koaliční většině 101 hlasů, jímá mne hrůza. Naši politikové a asi i mnozí žurnalisté si pletou pojem pohodlná koalice (mít hlasy navíc je jistě příjemné) s pojmem stabilní koalice. Pohodlná koalice nikdy není stabilní, jsme-li normálním národem. Rozpad jedné koaliční strany mne naplnil uspokojením – to, co předpovídala teorie, se naplnilo.

Ovšem mé podezření o nevzdělanosti velmi posílilo, když jsem se nyní dozvěděl, že se jedna doposud koaliční strana odebírá do konstruktivní opozice, takže podpoří každý dobrý návrh, ať už přijde zprava nebo zleva. Zdánlivě to vypadá rozumně. Zásadní problém však je, jak se pozná dobrý návrh.

Léta jsem přemýšlel, kde leží hranice mezi politickým a administrativním rozhodnutím. Pokud je třeba rozhodnout banální záležitost, kde je zřejmé, co je dobré, tak to může udělat úředník a nepotřebujeme k tomu žádnou politiku. Je-li dobré, aby nějaká zakázka byla nejlevnější, může to vyřídit úředník a kdykoli se dá přezkoumat, zda splnil zadání. Je-li dobré, aby nějaká silnice byla nejkratší, může to také rozhodnout úředník. Problém nastává tam, kde máme pluralitní dobro. Co když je z tisícovek možných řešení dobrých několik desítek? Přitom se musí vybrat jen jedno. V tom případě potřebujeme politické rozhodnutí, a proto si volíme politické filosofie. Každá z nich dá na otázku co je dobré trochu jinou odpověď. Obecně nelze rozhodnout, co je dobré, ale v rámci jedné politické filosofie to může být docela jasné. Proto také v demokratické společnosti není tak důležité, které konkrétní osoby volíme (samozřejmě je podmínkou, že jsou to čestní lidé), ani není důležité, co je napsáno ve volebním programu (volební program není komunistický ‚pětiletý plán‘), ale záleží na politické filosofii. Bohužel někteří politikové a publicisté často v souznění s Bruselem tvrdí, že rozdělení pravice a levice je překonané, že Evropský parlament je příkladem toho, jak spolu pravice i levice svorně buduje evropský nadstát, že nějaká soutěž politických filosofií již nemá v Evropě místo. Bohužel jim toto nepravdivé tvrzení nikdo nerozporuje.

Jestli naopak něco potřebujeme, tak je to férová diskuse a střetávání různých filosofických koncepcí. Rozumím, že pro mnohé politiky je zcela nejasné, co to politická filosofie je a o čem by měli diskutovat. Rozumím, že potřebují svou neschopnost a nevzdělanost zamaskovat. Rozumím, že trávit čas nad stovkami odborných knih je pro mnoho politiků nepředstavitelné. Ale není jiná záchrana pro demokracii, než vrátit do ní plnohodnotné střetávání filosoficky fundovaných stran. Ve volební kampani by klidně mohlo být povoleno šířit pouze jediný volební materiál a dokonce bez ilustrací – byl by to volební program, který je příkladem aplikace politické filosofie na aktuální situaci. Reklamní plakáty stran v kampani jen zastírají jejich vnitřní prázdnotu. Strany, které nemají vlastní filosofii, si nezaslouží, aby existovaly. Není jiná záchrana, než aby existovala fundovaná opozice, která netráví čas nad nepodstatnými podrobnostmi, ale slušně a konstruktivně předkládá jinou filosofickou alternativu. Již jsme zažili totalitní systém, ve kterém nebyla opozice.

Platí to samozřejmě i o Evropské unii, kde žádná politická opozice neexistuje a kde je zakázáno diskutovat o alternativách k té jediné správné, kde správnost určuje privátní tandem Merklová-Sarkozy, ačkoli se možná brzy obmění. Připomeňme si, jak nám jeden z předchůdců právě končícího francouzského presidenta vzkázal, že Češi promeškali příležitost mlčet. Ani v Unii žádné střetávání filosofií neexistuje.

Politik, který nemá žádnou vlastní filosofii, neumí poznat, co je důležité, neumí dělat skutečné kompromisy, protože každá změna oproti volebnímu programu je pro něj prohrou, neumí rozlišit dobré od zlého, pak se pro něj stává volební program nebo koaliční smlouva zákonem a jízdním řádem, který slepě a hloupě následuje. Zároveň takový politik snadno zradí fundamentální principy, na kterých by měl trvat. Zmizí veškerá kreativita. Politika pak ztrácí svou půvabnou jiskru a eleganci a stává se tupou a nenáviděnou oblastí. Není komu věřit. Nenávidění jsou samozřejmě i nevzdělaní politikové. A právem.