Domácí politika

18.5.2021

Určitě znáte Orwellův román 1984 (Nineteen Eighty-Four), který napsal v roce 1949. Žijeme v době, kdy se jeho vize uskutečňuje. Pravda je nahrazena propagandou, kamery nás sledují a mikrofony odposlouchávají v interiérech i venku, vláda má zadní vrátka, kterými se dostane každému do počítače, jakýkoli prodej a nákupy jsou digitálně zaznamenány, podle mobilu se dá vystopovat pohyb každého z nás s přesností na pár metrů, chytrá televize o nás přes internet odesílá informace bez našeho vědomí.

Komické falšování pravdy potkáte dokonce tehdy, když si budete chtít Orwellovu knihu koupit. Některé firmy v nabídce tvrdí, že kniha byla napsána v roce 1984. Už ani to, že Orwell zemřel v roce 1950, že jako spisovatel předpověděl, co nás bude trápit o sedmdesát let později, že jsme v sedmdesátých letech tuto zakázanou knihu opisovali na stroji, z nějakých důvodů není součástí naší současné veřejné pravdy.

Nikdo nepochybuje, že jednou z oblastí, ve které náš stát katastrofálně selhává, je digitální svět. Selhává už od těch osmdesátých let. Veřejná správa prostě neumí počítače používat, zadává nesmyslné veřejné zakázky za ceny předražené řádově, hackeři dokázali nabourat jak vládní, tak parlamentní servery, veřejné systémy mají opakované výpadky, soukromníci musí o víkendu pro stát programovat zdarma aplikace, které stát neumí operativně a efektivně zajistit.

Takovýto stát nutí každého občana, aby používal počítač. V Ústavě sice máme právo na podnikání, ale každý podnikatel musí státu odevzdávat informace digitálně a musí mít datovou schránku. Stát, rozumí se vláda a Parlament, si jakoby nevšiml, že více než třetina obyvatel nikdy neměla žádnou počítačovou výuku, stát si jaksi nevšiml, že u nás jsou někteří lidé digitálně negramotní, oprávněně. Mezi mými vrstevníky je mnoho takových, kteří s počítačem prostě nežijí. Nemají počítač, nemají internet, nemají chytrý mobil. Vedle toho jsou jiní, kteří mají vůči počítačům oprávněnou skepsi a nechtějí mít nic takového jako počítač ve svém životě z přesvědčení, z filosofických nebo z náboženských důvodů. Z přesvědčení nepoužívají bankomaty ani platební karty, platí bankovkami. Mnozí z nich vůbec nemají televizi. Český stát takové občany jednoduše vyškrtl. Nemohou podnikat, nemohou být ani živnostníkem. Stát se dopouští otevřené diskriminace.

Přitom je známo, že jakákoli činnost s počítačem je návyková a má neblahý vliv na naše zdraví, na naši psychiku a na náš život. Rodiče jsou státem postaveni do neřešitelného dilematu, zda mají podlehnout a koupit dětem komunikační elektroniku, nebo zda si mohou dovolit normální život. Řeší se to v mnoha případech nešťastným omezováním doby, kterou děti tráví u obrazovky. Očekával bych od státu stejný přístup, jako u kouření. Na každém počítači by měl být nápis: POČÍTAČ ŠKODÍ ZDRAVÍ! Proč kouření vadí a počítač nevadí? Nebo pojďme takovéto nesmyslné regulace zrušit.

Zároveň mohu s jistotou očekávat, že stát nemá žádný záložní plán, jak přežít v případě nečekaného střednědobého úplného výpadku internetu. Jsou země, kde stát zajišťuje připravenou záložní zcela nezávislou internetovou síť pro takové případy. U nás v případě blackoutu český stát přestane existovat. Proč nás tedy nutí do takového hazardu?

Očekával bych, že se tím budou zabývat poslanci a senátoři. Je to záležitost základních lidských práv. V první řadě by měli odstranit diskriminaci, že se bez počítače nesmí podnikat. Za druhé by se měli zabývat tím, že existují děti, které jsou z dobrých důvodů vedeny k tomu, aby nepoužívaly elektroniku. Školy nesmí koncipovat výuku tak, že jsou takové děti diskriminovány. Za třetí by se měli zabývat tím, jak chránit svobodu a práva občanů. Očekával bych, že pochopí, že mají hájit zájmy občanů proti vládě.

Stát je největším zneuživatelem dat. Jestliže stát vyžaduje po firmách, aby se hlídalo u každého údaje, zda se nepoužil pro jiný účel, než pro jaký byl pochytnut, mělo by to platit i pro stát. Občan by měl mít právo překontrolovat si, že nikdo v veřejné správě nepoužil jakékoli jeho údaje k jinému účelu, než pro jaký je státu poskytnul. Neoprávněné nakouknutí do informací by mělo být trestáno něčím podobným trestu smrti. V některých zemích jsou jednotlivé databáze důsledně odděleny a stát je smí propojit jedině ze zcela vážných důvodů a jen se souhlasem kvalifikované většiny v parlamentu, tedy i se souhlasem opozice. Ve zcela přesně definovaných a odůvodněných případech je možné na základě zákona do údajů nahlédnout, ale to není totéž, jako propojovat databáze navzájem.

Asi není náhodou, že v současné Sněmovně si petiční výbor vedený poslankyní Válkovou, ani nezřídil obvyklý podvýbor pro lidská práva. Asi není náhodou, že mnozí poukazují na to, že ČR už není právní stát, ve kterém platí rovnost před zákonem. Někteří jsou si rovnější, vědomí spravedlnosti se při pohledu na vleklé kauzy premiéra vytrácí. Kvete korupce, premiér a ministři vědomě a veřejně porušují zákony a Ústavu. Máme trestně stíhaného premiéra a ministra vnitra, a možná budou přibývat další stíhaní ministři.

Nebojuji za sebe, používám počítač, ale za své přátele. Vůbec neusiluji o to, aby se počítače nepoužívaly, ale chci, aby byla zachována rovnováha moci, aby byl občan chráněn před digitální zvůlí státu. Parlament nehájí svobodu a základní práva občanů, naopak, upevňuje totalitu typu Orwellovského Velkého bratra.  A někteří političtí fanatici zejména pirátští dokonce slibují, že po volbách digitální totalitu tohoto typu dokonají, že propojí všechny státní datové systémy. Žádná politická strana nemá koncept, jak zajistit fungující datové systémy a zároveň chránit lidská práva.

Proto se obracím na všechny politické strany, aby společně zařadily do Listiny například v článku 7 jako nový odstavec druhý tento text: Každý má právo nepoužívat při komunikaci se státem elektronické prostředky a neposkytovat digitální údaje. A aby přizpůsobily desítky dalších zákonů. Jinak řečeno, chci uzákonit právo žít bez počítače.