Zahraniční politika

20.5.2009

Po desetiletí byli za euroskeptiky označováni ti, kdo pochybovali o správnosti jediné předkládané pravdy o správnosti stávající podoby evropské integrace. Byli to podivíni, kteří nechtějí sdílet povinné budovatelské nadšení. Slovo skeptik má samo o sobě individuální náboj, jako by šlo o nějaký povahový rys. Je to škarohlíd a pesimista.

Počátek nového tisíciletí v Evropě poznamenala diskuse o návrhu evropské ústavy, diplomaticky později přejmenované na Lisabonskou smlouvu. Dokument, který se pokouší špatně položené základy zamaskovat kašírovanými dekoracemi, pod kterými se schyluje ke zhroucení nosných konstrukcí. Náš právní řád tomu říká obecné ohrožení.

Mnohasetstránkový text bezradně přešlapuje nad neřešitelnou kvadraturou kruhu: úmyslný demokratický deficit nelze přemalovat na demokracii. Neskladnost velkých evropských národů, která v dějinách Evropy způsobila tolik utrpení, je v uvnitř Evropské unie ještě méně řešitelná, než byla před tím. Neochota přijmout rovnoprávné postavení s malými národy, kvůli které musel vzniknout koncept suverenity, vyvěrá v Lisabonské smlouvě na povrch jako žhavá láva z podzemí v erupcích o to silnějších, že je již žádná suverenita malých sousedů neomezuje. Nové pojetí váženého hlasování je jen přirozeným průvodním jevem sopečné erupce.

Nepochybovat a hájit jediné zkamenělé dogma je sice snadné, ale je to primitivní. Demokratický deficit zákonitě znamená, že se neřešená napětí a problémy hromadí. Svobodná společnost musí mít možnost volby. Není jen jedna politická ideologie. Nikdo nemá patent na pravdu. Propaganda placená z veřejných prostředků musí být zakázána, i kdyby přicházela z Bruselu. Pluralitní systém je založen na skutečnosti, že existuje více možností, jak interpretovat politické dění kolem nás, že žádný politický směr není nadřazen ostatním. Pluralita dává možnost volby, možnost pochybovat, porovnávat, diskutovat a polemizovat.

Eurooptimisté si přisvojili právo soudit každého, kdo nesdílí jejich optimismus. Lisabonská smlouva je zhmotnělým projevem jejich arogance. Nepřipouštějí si myšlenku, že vše není dokonalé. Odmítají tušení skryté pravdy o existenci jiných alternativ. Vyznávají dogma místo svobodného dialogu.

V takovém prostředí došlo k proměně euroskeptika v opozici. Skepse je individuální postoj, opozice je politický směr. Skeptik pochybuje o úspěšnosti projektu, oponent předkládá alternativu. Oponent se od euroskeptika liší tím, že má naději, že se to může změnit. Skončila éra euroskeptiků a nastala epocha opozice proti stávající podobě Evropské unie.