Zahraniční politika

29.4.2009

Znáte pověsti o dračím vejci? Kdysi dávno kdosi někam uložil genetický kód, který za vhodných okolností po mnoha letech ožije a začne se ve zcela jiné době prosazovat. Je na tom založena spousta mýtů, pověstí a filmových scénářů.

V roce 1989 jsme prošli smrští politických událostí a tehdy Federální shromáždění sepsalo Listinu základních práv a svobod. Do textu vložili někteří svobodomyslní zákonodárci (takoví tehdy v parlamentu byli) zárodek hlavních myšlenek tehdejšího dění.

Zapsali jej do čl. 23: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Jedno z práv, kvůli kterým se mohou občané postavit na odpor s využitím všech prostředků, popisuje čl. 22 Listiny: „Zákonná úprava všech politických práva a svobod a její výklad a používání musí umožňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“

V čl. 2 se popis demokratického systému upřesňuje: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Lisabonská smlouva, kterou se ustavuje nový subjekt mezinárodního práva nadřazený České republice, díky záměrnému demokratickému deficitu tyto požadavky nesplňuje. Občan může hlasovat, jak chce, moc z rukou úředníků stejně nebude odebrána i kdyby všichni byli proti, protože není komu i předat. Neexistuje opozice, neexistuje alternativa. Autor nápadu na integraci Jean Monnet dokonce požadoval, aby se nikdy o žádné alternativě k navrženému scénáři nediskutovalo.

Moc, a náš ústavní pořádek dokonce požaduje, aby to byla „veškerá moc“, není v Lisabonské smlouvě odvozena od lidu, není zaručeno oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, moc je delegována na nevolené úředníky. Česká ústava nepřipouští, aby byla byť jen částečně, státní moc svěřena moci úřední. Nepřipouští, abychom vstoupili do mocenského systému, který má v základech záměrný demokratický deficit.

Ti, kdo nás tehdy zastupovali v Konventu, když se sjednával tento dokument, už si ani nevzpomínám, kteří to byli, asi neznali naší Ústavu. Prostě na tento problém neupozornili.

Ústavní soud o Lisabonské smlouvě již jednal a z nějakých důvodů tato ustanovení nevzal v úvahu. Tak můžeme dnes konstatovat, že „činnost ústavních orgánů“, které by měly české občany chránit, je znemožněna. Jiný zákonný prostředek již občan nemá. Možnost rozhodnout o Lisabonské smlouvě v referendu, což by člověk v demokratické společnosti očekával, mu politické strany upřely.

Protože EU odmítá jakoukoli diskusi o alternativním uspořádání Evropy či o jiném modelu integrace, je pro kritiky stávající podoby dobrou zprávou, že v České republice požívají ústavní ochrany. Mají právo na odpor proti Lisabonské smlouvě a toto právo jim nelze odejmout ani novelizací Listiny.

Dračí vejce sametové revoluce, které ratifikací Lisabonské smlouvy ožije, ovšem může být snadno zneužito. Každý, kdo se dostane do střetu například s Policií, pokud někdy v minulosti napsal třeba jen jediný článeček na Internetu, ve kterém kritizuje Lisabonskou smlouvu, prohlásí, že využívá svého práva na odpor, zaručeného Listinou, a s vysokou pravděpodobností nebude potrestán.

Být policistou nebo úředníkem, velmi naléhavě bych žádal svého ministra, aby ve vládě navrhnul zpět vzetí Lisabonské smlouvy. Policista nebo úředník si totiž nikdy nemůže být jistý, zda občan, se kterým se dostane do případného konfliktu, neprohlásí tento spor za projev nesouhlasu s Lisabonskou smlouvou. V tom okamžiku policista i úředník ztrácí veškerou právní ochranu.

Být průměrným občanem, kdyby se konalo referendum, také byl bych proti Lisabonské smlouvě. Lisabonská smlouva totiž všem odebere relativní klid, na který jsme všichni zvyklí a kvůli kterému by mnozí nad Lisabonskou smlouvou bez povzdechu mávli rukou.

Ožije dračí vejce sametové revoluce a možná okusíme drsnou podobu sametu.