22.1.2011

Premiér Nečas v prosinci před hlasováním o nedůvěře vládě důrazně přednesl svůj prý staromódní ‚standardní‘ názor: „Jsem přesto přesvědčen, že státní úředník má jít na policii nebo státní zastupitelství, jestliže dospěl k názoru, že je někde páchán trestný čin.“

Nechtělo se mi torpédovat předsedu vlády v rámci tehdejší mediální kampaně, tak jsem čekal, kdy si tohoto výroku všimnou novináři, od opozice jsem totiž nějaké intelektuální vzepjetí neočekával. Žádný se nad tím nepozastavil. Vzhledem k tomu, že kauza pravděpodobného vykrádání státního fondu pod taktovkou ministra hrozí skončit u nás ‚standardním‘ způsobem, tedy do ztracena, s nadějí že se na to zapomene a věc se promlčí, musím se k projevu předsedy vlády vrátit.

Kdybychom byli ‚standardním‘ státem, mohl by státní úředník postupovat ‚standardním‘ způsobem. Ale po kauze Čunek (a několika dalších podobných), při které vláda pravděpodobně manipulacemi na státním zastupitelství dosáhla odložení případu ministra podezřelého z korupce, takže se vůbec nedostal k soudu, je nedůvěra v nezávislé trestní řízení proti politikům zcela na místě. Vinou předchozích předsedů vlád a ministrů u nás ztratily Policie, Státní zastupitelství i soudy důvěru. Vzpomeňme si, že v té době byl Nečas místopředsedou vlády.

Zkusme si představit Nečasův recept proti korupci v praxi. Libor Michálek byl nejen nabádán, ale nucen k majetkové trestné činnosti včetně zneužití pravomoci veřejného činitele. Poté, co zjistil, že za tím stojí dokonce jeho nadřízený ministr, měl by se podle Nečase odebrat se svým podezřením na policejní služebnu někde v Praze 1 a tam službu majícímu policistovi oznámit podezření na trestnou činnost ministra. Dotyčný policista by druhý den zašel na úřad vlády nebo na ministerstvo životního prostřední a tam by podezřelého ministra vyslechnul a pak vzal do vazby jako ‚standardního‘ zloděje, aby nemohl uprchnout nebo manipulovat s důkazy? Cožpak není premiérův recept obrátit se na Policii čirým bláznovstvím? Nečas ale o tomto postupu řekl: „Já jsem dokonce přesvědčen, že v právním státě je jediný možný.“

Dokonce i ve ‚standardních‘ demokratických státech existuje zvláštní procedura pro situace, kdy je z trestného činu podezřelý politik. Nelze je vyšetřovat běžným způsobem. Co kdyby byl podezřelý ministr vnitra? Zvláštní ‚nestandardní‘ procedura musí v takovém případě suspendovat některé jeho pravomoci vůči policii. Zřízení speciální protikorupční jednotky nepomůže, protože ministři budou předem vědět, s kým se mají domluvit a budou hledat cesty jak tuto jednotku ovládnout daleko dříve, než se nějaké podezření objeví. U soudů se někdy používá losování, aby nikdo nemohl předem tušit, komu bude případ přidělen. Namísto zúžení počtu případných vyšetřovatelů by naopak měl být jejich počet rozšířen na mnoho set a pro konkrétní kauzu by se měli losovat. Oponenturu vyšetřování by měla v případě politiků vést druhá nezávislá skupina vylosovaných vyšetřovatelů pod dohledem například Senátu.

Zajímavé je, že naše Ústava v článku 65 obsahuje zvláštní, slovy premiéra ‚nestandardní‘, postup pro případ, že by byl z velezrady podezřelý president republiky. Proč nemáme ústavní zákon, který by určil, jak postupovat, když je z trestného činu podezřelý ministr či premiér? Když se psala ústava, nikoho nenapadlo, že by se do ministerských funkcí mohli dostat zločinci porušující zákony. Česká společnost se od devadesátých let výrazně posunula – naneštěstí k horšímu.

Pokud si vláda chce říkat protikorupční, nepřesvědčí mne o svých úmyslech, dokud neprosadí zákon o postupu proti ministrům v případech podezření z trestné činnosti a pletich. Vím, že je pro ministry nepohodlný a že dokonce může být zneužit. Ale je to splátka za to, že kdo ví, jak dlouho, ministři zneužívají svých pravomocí a kradou. Někteří asi pro sebe, někteří asi pro stranické pokladny. Odposlechy, přísné sankce a vše, co vláda chystá, aby nachytala státní úředníčky při korupci, je zcela zbytečné, protože korupce přichází z ministerských pracoven.

Zájem vypořádat se s korupcí a dosáhnout odchodu zkorumpovaných politiků ze scény, a to navždy, je nadřazen jak předpokládané loajalitě úředníků, tak zájmu státu mít stabilní vládu. Oznámení pokusu o korupci, pletich a podobného jednání nejen vyšetřujícím orgánům, ale i médiím, je morálně nadřazeno požadavku loajality státních úředníků. Na korupční praktiky politických stran a politiků doplácíme všichni hrůzostrašným způsobem. Korupční jednání ve střednědobé perspektivě poškozuje všechny včetně těch, kteří se korupce dopouštějí. Prosperita české společnosti doslova závisí na omezení korupce.

Pro inspiraci nám může posloužit příběh etické neloajality britského důstojníka. Když se v roce 1999 chystaly k vojenské intervence na Balkáně, ruští vojáci obsadili strategicky důležité prištinské letiště Slatina. Vrchní velitel vojenských operací NATO na Kosovu, americký generál Wesley Clark vydal rozkaz zaútočit na ruské jednotky, čítající asi 200 vojáků a zničit je. Kapitán britské mechanizované jednotky parašutistického pluku James Blunt odmítl rozkaz uposlechnout, ačkoliv jeho podřízená jednotka se na útok proti Rusům těšila, a spojil se s velitelem britského vojska generálem Mikem Jacksonem. Ten rozkaz změnil tak, aby letiště Slatina jen obklíčili. Blunt riskoval přinejmenším vojenský soud. Po staletí dokonce platilo, že za neuposlechnutí rozkazu v bojové situaci je trest smrti. Britský důstojník byl za své etické jednání vyznamenán nejen v Británii, ale dokonce i v USA. Generál Wesley Clark byl krátce na to odvolán z postu vrchního velitele NATO v Evropě. Přitom nešlo o korupci, pouze o etický charakter nějakého rozhodnutí. O tom, že pletichy a korupce jsou neetické, není žádná pochybnost, a proto si etické jednání úředníků zaslouží vyznamenání.

Zatímco Milan Knížák na adresu Libora Michálka řekl: „Pro mne je takový člověk nedůvěryhodný, bezcharakterní a připadá mi odporné se s ním vůbec bavit,“ nám zase připadá odporné dívat se na to, jak ministři kradou. Připadají nám nedůvěryhodní, bezcharakterní a je nám odporné se s nimi bavit.