Někdo slaví počátek máje jako den lásky, jiní dávají přednost práci. Ratifikace Lisabonské smlouvy znamená pro všechny občany bývalých socialistických zemí velkou změnu. Tím dnem totiž znovu získají právo na práci, které měli v dobách komunistické totality. Vyznavači práce tak znovu zvítězí.

3.5.2009

Na zasedání Evropské rady v Nice 7.12.2000 byla přijata „Listina základních práv evropské unie“ zatím ještě v právně nezávazné podobě. Dne 12. prosince 2007 při podpisu Lisabonské smlouvy (M. Topolánkem za ČR) byla Eurolistina novelizována.

Lisabonská smlouva učiní z Eurocharty právně závazný dokument, který budou muset respektovat veškeré evropské instituce, orgány i členské státy, které se řídí právem Společenství. Výjimkou je pouze Velká Británie a Polsko, kterým se podařilo dosáhnout výjimky. Evropská Listina nesmí omezit práva, která člověku dává národní legislativa, ale pokud nějaké právo formuluje na evropské úrovni, platí nadřazenost evropské Listiny nad národním ústavním právem.

V článku 15 se nenápadně v odstavci 1 formuluje věta, kterou dobře známe z komunistických ústav: „Každý má právo pracovat“.

Bude jistě zajímavé sledovat, jak Evropská unie v případě přijetí Lisabonské smlouvy, toto právo zajistí. Aby se Unie vyhnula žalobám na neplnění tohoto ustanovení, předpokládám, že přijme sérii závazných regulací, které členským státům přikáží zajistit práci pro každého, kdo bude chtít své právo uplatnit. Je to obvyklá praxe – Brusel rozkáže, aniž by jej zajímalo, co to v členských zemích způsobí.

Jistě není náhodou, že mi to připomíná období nesvobody, kdy jsem své ‚právo na práci‘ musel uplatňovat v kotelně. Proto si znovu pročítám Evropskou chartu práv. Náhodou není ani to, že EU zná podle nadpisu pouze práva a žádné svobody. Zatím ještě žádná euroregulace nezakazuje mluvit o svobodě, takže naše Listina práv a základních svobod může ještě nějakou dobu zůstat Listinou svobod. Na evropské úrovni se však již o svobodě nemluví. Práva se totiž od svobody významně liší: právo znamená, že někdo je povinen zajistit plnění. Svobodu prostě mám. Polistopadové přesvědčení, že „lidé jsou svobodní“, že svoboda je ‚nezrušitelná, nepromlčitelná, nezcizitelná, nezadatelná‘ (článek 1 české Listiny), tak bere za své. Zatímco naše Listina říká, že „svoboda projevu je zaručena“ (čl. 17 (1)), Eurolistina již zná jenom „právo na svobodu“ (čl. 11 (1)). Je docela rozdíl mít svobodu, nebo mít právo na svobodu závislé na vůli poskytovatele.

Pročítám Eurolistinu dále. Podle článku 44 „Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu.“ Pozoruhodné. Podle naší Listiny čl. 18 se můžeme peticemi obracet na všechny státní i samosprávné orgány. Z jakého důvodu se europetice smějí posílat pouze do EP, zatímco žába na prameni, Evropská komise, která nepodléhá regulérní politické kontrole, a přitom disponuje veškerou mocí, se peticemi zabývat nebude? To je velká změna: i za komunismu jsme směli psát petice. Sám jsem pod různé petice posbíral stovky podpisů. Tehdy bylo riskantní podepsat, ale věděli jsme, že soudruzi takové podpisové akce vnímají jako vážný projev občanského nesouhlasu. Teď už petice psát nebudeme – dobře víme, že parlament nic udělat nemusí, tedy nic neudělá, ani udělat nemůže. Nesmí totiž odvolat Komisi jen proto, že nesouhlasí s její politikou. A psát petice Komisi se nesmí!

Napadlo mne, že by snad pomohlo, kdybychom měli politické strany, které budou požadovat změnu některých ustanovení Lisabonské smlouvy a Eurolistiny. To je přece běžná záležitost ve svobodném demokratickém státě, když s něčím nesouhlasím, mohu to změnit politickou cestou.

V dobách komunismu to bylo jinak, to jsme museli opoziční politickou činnost provozovat v podzemí. Platil totiž pověstný článek 4 Ústavy, podle kterého musí mít Komunistická strana za všech okolností vedoucí úlohu. Každý, kdo to chtěl změnit, dopouštěl se protistátní činnosti.

Jak to bude v Unii? Hledám. A našel jsem. V článku 12 (2) se dočteme: „Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjadřování politické vůle občanů Unie.“ Lisabonská smlouva ze mne proti mé vůli a pravděpodobně proti vůli většiny obyvatel Unie udělá občana Unie. Referendum, které by ukázalo pravdu o většinovém názoru, je pro jistotu po minulých zkušenostech s nespolehlivostí veřejného mínění ve Franci a Nizozemí zakázáno. A jako občan EU, i kdybych založil nějakou eurostranu, budu smět vyjadřovat pouze „vůli občana Unie“. Jinými slovy to znamená, že ten, kdo nesouhlasí s Lisabonskou smlouvou a nesouhlasí s touto podobou Unie, již nesmí politickými prostředky požadovat změnu. Je to na věčné časy. Kdo bude chtít změnu tohoto ustanovení, bude mít jedinou možnost prostřednictvím cinkání klíčů. Pokojná cesta již nebude existovat.

Pamatujme si, že jedním z prvních požadavků, až zase budeme chtít svobodu, musí být zrušení odstavce 2 v článku 12. Musíme jen doufat, že na Komisi bude stačit cinkání. Věřme, že se jednou do Evropy znovu vrátí „lásky čas“ a svoboda.