Archiv štítku: Domácí politika

Politický slovníček

28.8.2017

Arogantní – O politickém protivníkovi se někdy říká, že je arogantní. Myslí se tím pohrdavý přístup k druhým lidem, někdy také sebevědomé vystupování, sebejistý politik přesvědčený o správnosti svého přesvědčení. Jak tedy vypadá nearogantní člověk. Je to politik, který neprosazuje myšlenky, o kterých je přesvědčen, politik který dá více na to, co chtějí ostatní, než co sám považuje za správné. Očekáváme-li, že politik má být cílevědomý, důsledný, pevný  v zásadách, že má tah na bránu, nezbývá než přijmout i to, že někomu připadá takové vystupování arogantní.

Účelový – Když někdo někoho kritizuje, stává se často, že ten kritizovaný označí kritiku za účelovou. Patrně se domnívá, že tím kritiku zpochybní. Už jste někdy viděli člověka, který jedná ne-účelově? Musel by vypadat jako blázen. Lidé, když něco dělají, když se o něco snaží, když vyvíjejí nějaké úsilí, sledují tím vždycky určitý cíl. Politik, který jedná bezúčelně je hlupák. Stejně tak je hlupák, kdo si myslí, že namísto věcné odpovědi má smysl označovat kritiku za účelovou.

Prospěchář – Jak v politice, tak v běžném životě, potkáme prospěcháře velmi často, pozná se podle toho, že sleduje jediný účel – svůj prospěch.

Přijmout politickou odpovědnost – Pozoruhodné jsou vytáčky politika, který oznamuje, za jakých podmínek přijme někdy v budoucnu politickou odpovědnost. Nějak se mu nechce přímo říci, že odstupuje. Domnívá se, že tím získá trochu času a třeba se kauza do té doby nějak oslabí a nebude muset odstoupit. Ale on tím zároveň říká: doposud jsem jako politik jednal nezodpovědně. Ale teď se to změní! Mnohem úctyhodnější jsou politikové, kteří nekličkují, nebojí se říci, že z nějakých důvodů odcházejí, kteří si nenechávají zadní vrátka. Demisí se nevyhrožuje, demise se podává.

Populistický – Zajímavé je, jak se v poslední době rozmohlo označovat kdekoho za populistu. Znamená to, že jiní politikové, ti správnější, jsou nepopulisté? Skoro se zdá, že nepopulistická politika je ta jediná správná a žádoucí. Nepopulističtí poslanci a senátoři se přidali na stranu vlády. Místo aby hájili zájmy voličů, hájí zcela nepopulisticky a nepopulárně zájmy vlády proti občanům. Vrcholem nepopulistické politiky byli komunističtí poslanci za totality, kteří ostentativně hájili zájmy komunistického vedení proti občanům. Parlament je instituce určená na sebeobranu občanů proti vládě. Latinské slovo ‚populus‘ znamená lid. Podstatou demokratického zřízení je to, že politik není vládce, ale služebník, latinsky ministr. Demokratický politik komunikuje s občany, aby byl schopen hájit jejich zájmy. Pokorně přiznává, že neví v každé situaci, co je pro všeobecné blaho dobré, a proto naslouchá občanům. Někdo může mít takového politika za populistu. Zato politik, který v tomto smyslu není populista, který vládne bez ohledu na lidi, není demokrat.

Zpolitizovat – Občas některý politik prohlásí, že se nějaký problém zpolitizoval. Jak se vlastně rozhoduje? Odborně nebo expertně se rozhoduje tam, kde umíme optimalizovat podle jednoho nebo dvou jednoduchých kritérií. Odborník prostě vypočítá nejkratší nebo nejlevnější způsob, jak postavit nějakou silnici, a máme řešení. To dokáže každý absolvent střední školy. Mnohá rozhodnutí ve veřejné oblasti je možné rozhodnout odborně a není důvod, aby do toho zasahovali politikové. Takové věci mají přenechat úředníkům. Politicky se však musí rozhodnout ve věcech, kde je možností mnoho a nemáme podle čeho optimalizovat. Neřešitelný výběr nějaké varianty se ale vyřeší, pokud zvolíme jednu konkrétní politickou filosofii (běda hnutím, které žádnou filosofii nemají). Proto se konají volby, abychom nějakou filosofii vybrali. Proto o politických otázkách musí rozhodovat politikové politicky. Když si politik stěžuje, že se zpolitizovalo něco, o čem má rozhodnout, vlastně tím říká, že až doposud nepochopil smysl politiky.

Nesystémový –  Politikové označí návrh za nesystémový, když chtějí nějaký návrh zamítnout, ale nechce se jim podrobně probírat, v čem je špatný. Nebo případně nejsou schopni vysvětlit, v čem je špatný. Dobrý politik vyjmenuje, v čem je návrh špatný a na závěr navrhne lepší řešení. Zda je to systémové řešení, to nemusí říkat, to si každý posoudí sám.

Protikorupční – Stalo se zvykem, že všichni bojují proti korupci. Jistě chvályhodné úsilí. Asi se domnívají, že korupci zcela vymýtí. A až nebude korupce, bude co? Nejspíš vakuum, protože s korupcí asi budou odstraněni i všichni lidé. Co je cílem korupce? Aby to v nějaké soutěži nevyhrál ten nejlepší. Když dlouhodobě likvidujeme ty nejlepší, je zřejmé, že na to nakonec doplatíme všichni – i ti korupčníci. Co kdyby politikové místo boje proti korupci začali bojovat o něco pozitivního – o férovou a spravedlivou soutěž. Ostatně nejen politikové – co kdyby se k ní vrátili i sportovci.

Protekce – Odvozeno z latinského slova ‚protectio‘ – ochrana. Podobně jako korupce se pokouší omezit férovou soutěž, protekce usiluje při výběru osob, aby nejschopnějšího nahradil kamarád, příbuzný, spojenec, chráněnec. Protekce je vlastně korupce v personalistice. Mnohdy ten mocnější očekává podobné zacházení se sebou samým v nějaké úplně jiné situaci jako protihodnotu – asi jako v písničce Zkratky od Ivana Mládka. Někdy se podstatě této politické praktiky říká ‚já na bráchu, brácha na mně‘.

Solidarita – Slůvko solidarita je asi jedno z nejzneužívanějších slov v politice. Pochází z latinského slova ‚solidus‘, což znamená pevný. A skutečně, římští legionáři vyzývali své slabší kolegy, aby byli solidární – aby více trénovali, posilovali a prostě aby všemožně přidali, protože pak bude legie solidní, pevná. Slovo solidarita se používá k zamaskování návrhů, které mají za cíl někomu něco sebrat nebo někoho sankcemi přinutit, aby něco někomu ‚dobrovolně‘ dal. Obhajuje se tím hlavně to, že stát občanům bere a potom vyvoleným dává. Ve skutečnosti to, co je projevem lidskosti, se nazývá charita. Také to pochází z latiny, slovo ‚caritas‘ znamená vzácný a znamená i obětavou lásku. Prostě někdo vidí druhého člověka v nouzi a ten je mu náhle natolik vzácný, že pro něj něco dobrého udělá. To není solidarita, to je lidskost. Takové jednání zušlechťuje srdce. To se o solidaritě nedá říci, ta spíš vyvolává vzdor. Naštěstí se ukazuje, že navzdory solidaritě, umíme být velkorysí, když je například potřeba udělat sbírku na pomoc v neštěstí. Navzdory solidaritě existuje charita mezi sousedy, přáteli, známými a blízkými.

Nekompromisní – Nekompromisní politik se neumí domluvit. Myslí se tím, že je povýšený, nafoukaný a zpupný. Patrně si přejí politiky schopné kompromisů ti, kdo kritizují nekompromisnost. Politiky ohebné, bezzásadové, převlékající plášť podle toho, odkud fouká vítr. Neznám politika, který by byl za všech okolností nekompromisní, každý politik musí někdy dělat kompromisy, ale znám mnoho politiků, kteří jsou kompromisní – dohodnou se s kýmkoli na čemkoli. Těm se někdy také říká, že jsou bezzásadoví nebo bezpáteřní.

Pragmatický – Slovo pragmatický se v politice používá v mnoha odstínech od toho, co je praktické, co funguje, co se osvědčilo, co je prospěšné, až po jednání, které sleduje jen svůj vlastní prospěch, dokonce někdy i ve smyslu úsloví ‚účel světí prostředky‘.

Oportunismus – Pochází z latinského slova ‚opportunus‘ – příznivý, kterým římští námořníci označovali příznivý vítr, který zanese loď až do přístavu (‚portus‘ – přístav). Oportunismus (oportunismus neboli konjukturalismus) je mezi politiky velmi oblíbený. Je kombinací bezzásadovosti a prospěchářství. Oportunista dokáže dlouho nenápadně vyčkávat, potlačí v sobě respekt k jakýmkoli zásadám, takže se stává skoro neviditelným. Nikomu nevadí – protože nic neprosazuje a o nic neusiluje. „Já netvrdím ani tak, ani opak, ale na má slova stejně jednou dojde.“ Vyčkává. Až se dostaví příležitost. Zavane vítr, politik se probudí a využije příležitost ve svůj prospěch – třeba v novou, významnější a lépe placenou funkci. Dramaticky prohlásí: „Já to přece říkal! Já to vždycky věděl!“ Oportunista se bez jakýchkoli zásad řídí podle průzkumů veřejného mínění a říká, co se chce slyšet. Okamžitý úspěch (jeho vlastní) je nadřazený dlouhodobým důsledkům. Vždycky je včas na straně těch, kdo právě vyhrávají. Pamatuji jednoho politika, který celé volební období v Parlamentu prokazatelně promlčel. A proto byl do následujících voleb svou stranou vyslán jako krajský lídr.

Trvale udržitelný život – Někteří politikové bez uzardění slibují to, po čem lidé odjakživa touží – nesmrtelnost. Jak se říká v kostele ‚až na věky věků‘.  Je smutné, že jim to mnozí věří.

Trvale udržitelný rozvoj – Jiní politikové slibují alespoň trvale udržitelný rozvoj. Domnívají se, že je možné odhlasovat neplatnost přírodních zákonů. Teorie termodynamiky totiž jasně říká, že vše, celý vesmír, jednou skončí tepelnou smrtí. Nezadržitelně. Trvale udržitelný rozvoj prostě nelze zajistit. Příroda je konečná, těžko uvěřit, že by politika mohla být nekonečná. Mnohdy by možná bylo pokornější slibovat, že se alespoň na nějakou dobu pokusíme udržet stávající stav. Možná si mnozí ani nepřejí bezuzdný rozvoj, stačil by jim mírný pokrok.

Většinová pravda – Pozoruhodné je, když se pravda zjišťuje většinou. Politikové jsou už natolik otupělí v důsledku stovek a tisíců hlasování, že jim připadá normální většinově odhlasovat pravdu. Zapomíná se při tom, že jeden může mít pravdu, zatímco všichni ostatní se mýlí. A v dějinách se to nejednou stalo. Mimochodem, protože předem nevíme, kdo je ten jeden, který má pravdu, je moudré mít úctu k jinakosti, k člověku, který to v dobré víře vidí úplně jinak, než já.

Radikalismus – často se používá ve stejném smyslu jako extremismus, jako způsob nesmiřitelného prosazování politických cílů a zásadních změn bez ohledu na platná pravidla, bez ohledu na druhé lidi, jako uvažování zpochybňující vše doposud platné. Ale původní smysl slova radikální vychází z latinského slova ‚radix‘, což znamená kořen. Radikální uvažování jde tedy ke kořenu věci, k podstatě věci. Radikální myšlení lze tedy připisovat například Janu Husovi. Jít ke kořenu věci nemusí být špatné, ale rozvrat všech dosavadních hodnot nebývá dobrým začátkem. Opakem radikalismu je konzervativní uvažování, které zjednodušeně zastává přesvědčení, že každá změna je k horšímu. Radikální konzervativec by nejraději zastavil i čas.

Perlička na závěr: Pamatuji situaci, kdy jeden politik naprosto vážně navrhoval: ‚Hlasujme, zda je naše poslední hlasování platné.‘ To se dá dělat na věky věků!