Archiv štítku: Domácí politika

Jiří Payne 14.8.1992

Před dvěma roky se Československo rozhodlo stát se členem Evropských společenství. Co takové rozhodnutí znamená, když máme oproti západní Evropě značný ekonomický handicap. Výhody spojené s členstvím v ES by určitě napomohly tomu, abychom jej co nejrychleji překonali. Za ně bychom museli zaplatit tím, že v oblastech, které jsou na ES přeneseny, nebudeme rozhodovat sami, ale přijmeme společná rozhodnutí. Aby však mohl ministr zahraničí příslušné kompetence na ES přenést, musel by je napřed mít na federální úrovni.

V Bruselu se již v některých věcech nerozhoduje formou konsensu, nýbrž kvalifikovanou většinou členských států. Budeme muset vystupovat a mluvit jedním hlasem a při operativním rozhodování nebude čas na projednávání s republikami. Vláda bude muset rychle jednat, aby dokázala uložené úkoly splnit. Po šesti měsících se totiž kontroluje plnění a nemůže-li to vláda udělat, nebo neudělá-li to včas, je to závažný problém. K tomu, aby vše vláda mohla udělat, musí mít dostatečné nástroje, jak v zákonodárné, tak i výkonné oblasti. To by ale znamenalo některé z dosud republikových kompetencí přenést na federální úroveň. Vůbec by se už nedalo vystačit s kompetencemi, navrženými v Milovské smlouvě.

Do Evropy se nevydávají přihlášky. Podobně jako je tomu v mezinárodním právu, o členství se rozhoduje na základě mínění členských států. Dobře rozvržené kompetence při tom mohou být chápány jako projev vážného zájmu a mohou „vstupenku“ podpořit. Podobně může být chápána v ES i dobrá ústava. Asi by v ní nesmělo být zakotveno právo na vystoupení z federace, protože „těhotnou zemi“ ES nepřijme, jejich zákony totiž rozdělení členského státu vůbec neznají.

Nutno říci, že zatím z Evropy spíš odcházíme, díky vleklým sporům o kompetence a ústavu, v nichž si často nejsme jisti, zda se jedná o nedostatek informovanosti o principech federalismu, nebo zda se jedná o záměr, který navíc díky tomu, jak jsou rozhovory prezentovány na veřejnosti, může vytvořit dojem, že čeští politikové neusilují upřímně o vyřešení slovenských požadavků.

Musíme se tedy ptát, zda do Evropy chce s Českou republikou i Slovensko. Premiér Čarnogurský přece jasně řekl, že do Evropy vstoupí Slovensko samostatně, že federaci chce jen na nezbytně nutnou dobu. Můžeme na Slovensku najít dostatečnou vůli po společném státě? Naše dosavadní ústava říká, že „my, národ český a slovenský, vycházejíce z poznání, že naše oboustranné dějiny jsou prodchnuty oboustrannou vůlí žít ve společném státě…“, jenže jsou jí prodchnuty i dějiny posledních dvou let?

Pokusme se číst pečlivě návrh „zákona ČNR a SNR o štátnej zmluve“, jak jej předložilo KDH na jaře loňského roku. Na místo dosavadní procedury na změnu kompetencí federace ústavním zákonem Federálního shromáždění se navrhuje „státní smlouva“ „formou společného ústavního zákona ČNR a SNR“, která nabyde platnosti po schválení „kvalifikovanou většinou potřebnou pro schválení ústavního zákona“ a tak se stane „společným ústavním zákonem ČNR a SNR“, tedy „součástí Ústavy české republiky a Slovenské republiky“. Měla by být „právní normou nejvyšší právní síly v ČSFR“. Každá změna smlouvy by měla potom podléhat schválení oběma republikovými radami, což je „výrazem originální suverenity účastníků smlouvy“. Na základě schválené státní smlouvy a v jí stanoveném rozsahu „přijme Federální shromáždění Ústavu ČSFR“, která „musí obsahovat zrušovací ustanovení pro všechny ustanovení dosavadní ústavy a ústavních zákonů, které jsou v rozporu s ustanoveními této státní smlouvy“. Při tom „jednostranné odstoupení od této smlouvy je realizací práva národů na sebeurčení“ a znamená „vystoupení z ČSFR“, která „v takovém případě zaniká“. Tak „oceňujíce desetiletí našeho společného státního života“ vyjádříme „potřebu úpravy našeho vzájemného vztahu na přesněji vymezených základech“.

Ano, KDH tehdy skutečně velmi přesně vymezilo, jak si představuje náš vzájemný vztah. Republiky by v takovém případě měly prst na spoušti šíleného stroje, který na přání zlikviduje Československo.

Ostatně preambule návrhu smlouvy jasně říká, že jmenované národy programově deklarují též svou vůli zapojovat se do integračního procesu „s cílem postupovat k rovnoprávné účasti svých republik v integračních seskupeních společenství evropských národů“. Patrně tedy KDH nehodlá využít nabídky „s námi do Evropy“ bývalého Občanského fóra a půjde samostatnou cestou. Slovenský ministerský předseda totiž mluví dost zřetelnou řečí, ale možná my nedovedeme dost dobře naslouchat.

Pokud skutečně chce Slovensko do Evropy po vlastní ose, proč to neřeknou jeho představitelé na rovinu hned? Možná, že jim záleží na tom, jak na takovou cestu vykročí.

Federaci by bylo možné rozdělit jednostranným vyhlášením samostatnosti Slovenska, možná na základě referenda, konaného na jeho území. Zbytek bývalého státu se potom poměrně snadno může považovat za mezinárodně-právního pokračovatele Československa. V takovém případě by se samostatné Slovensko stalo novým subjektem mezinárodního práva a muselo by žádat o uznání. To prakticky probíhá tak, že státy, které nový stát uznají, zřídí na jeho území diplomatickou misi. Takový proces může trvat dost dlouhou dobu.

Pokud by některý stát naopak nechtěl uznat Českou republiku za nástupnický stát, musel by naopak své diplomatické kontakty přerušit a svou misi v Praze uzavřít. Ale České republice by zůstala pověst hodného dítka, které dodrželo platnou ústavu, takže by se nejspíš s takovou reakcí nesetkala.

Horší by to pro Českou republiku bylo, pokud by federace zanikla (například po konání referenda na území celého státu). Obě nově vzniklé republiky by byly přibližně ve stejné pozici, i když dobré jméno hlavního města Prahy by nejspíš sehrálo pozitivní roli vedle řady dalších aktiv. Uznání kontinuity mezi federací a Českou republikou by ale možná ani v takovém případě nemuselo být vyloučeno, zejména kdyby například přijala za svou ústavní listinu z první republiky.

Pokud by ale federativní uspořádání mělo postupně odumírat přechodem na jakési konfederativní uspořádání, řekněme podobné tomu, co navrhlo KDH ve státní smlouvě, asi by kontinuitu neobhájila ani jedna z republik.

O tom, že vedle strastiplného procesu spojeného s rozdělením společného státu je úsilí o mezinárodní uznání přinejmenším stejně obtížnou záležitostí není třeba pochybovat. První republika například nestačila dořešit všechny záležitosti spojené s jejím vznikem ani do začátku druhé světové války.

Lze se domýšlet, že premiér Čarnogurský by obtížně vysvětloval svým voličům neblahé důsledky rozdělení federace pro Slovensko, pokud by se vedle něj Česká republika poměrně rychle měnila v prosperující stát díky výhodám spojeným s jejím uznáním za pokračovatele Československa.

Protože však text smlouvy koncipovaný v Milovech jako zákonodárná iniciativa respektující platný ústavní rámec neumožňuje přeměnu federace v jakési volnější spojení, je pochopitelně pro KDH (nebo alespoň jeho část) naprosto nevyhovující.

Nedávno zazněla v pořadu „Co týden dal“ otázka, zda by v případě rozdělení státu bylo na Slovensku demokratické zřízení. Nezbývá mi nic jiného, než si přát, buď aby bylo, nebo abych se mýlil ve svých úvahách.