Archiv štítku: Domácí politika

5.6.2001

Ve všeobecném českém povědomí je zafixovaná představa, že Evropská unie bude kropit naše území zlatými eury, až se jimi budeme zalykat v blahobytu. Ti, kdo nevěří, že tomu tak bude, jsou považováni za heretiky, odpadlíky resp. politickou hantýrkou minulého režimu za renegáty.

Podívejme se na některá čísla. Podle údajů pocházejících z EU (Reimer Börg) můžeme učinit určité odhady.

Pro zaslíbené strukturální fondy (dotace) platí omezení hranicí 4% HDP. Může se ale také stát, že pro nedostatek peněz v evropském rozpočtu bude dotace snížena až na pouhých 1.5% HDP. Pro českou republiku by to v současných hodnotách (snadněji se to dá představit) znamená dotace v rozpětí od asi 28 po 76 miliard Kč.

Rozpočtový výhled EU na příští léta naznačuje, že požadované dotace mohou být pokryty zprvu jen z 50%, po třech letech snad ze 70%. Kdyby se tedy všechno dařilo skvěle (a neplatily zákonitosti typu: co se může pokazit, to se pokazí), bylo by možné prakticky uvažovat o dotacích ve výši 2%, maximálně 2.5% HDP. Pro srovnání vůči současnému rozpočtu by to znamenalo asi tak 37, nanejvýš 46 miliard Kč. Uveďme, že náš roční rozpočet na letošní rok počítá s příjmy asi 636 mld Kč.

Tedy ony blažené dotace, na které se tolik třeseme a které nám mají zajistit bezpracný blahobyt, nedosahují ani zdaleka deseti procent našeho rozpočtu, ale může se také stát, že dosáhnou jen pěti procent.

Podle ministerstva zahraničí budeme platit do evropského rozpočtu 25 miliard Kč ročně jako členský příspěvek (tj. 1,27 procenta HDP). Čísla, pocházející ze zcela rozdílných úvah, se obdivuhodně shodují: nula od nuly pojde. Zaplatíme zhruba to, co potom dostaneme na dotacích. Může se také stát, že budeme platit více, než dostaneme, ale doufejme, že je to nepravděpodobné. Realisticky na vstupu do Unie vyděláme kapesné srovnatelné asi tak s chybějícími úsporami kampeličkářů. Tolik tedy budou činit ony vytoužené dotace v podobě strukturálních fondů!

Důsledkem vstupu bude, že ta malá část peněz ve státním rozpočtu, kterou může vláda použít na nějaké ovlivňování budoucího rozvoje (přibližně 120 mld. Kč nemandatorních prostředků) se ještě více ztenčí.

Kromě toho ale budeme muset vynaložit prostředky, které dosud byly volné na nejrůznější povinnosti spojené se vstupem: režim na hranicích (1,5, mld. Kč + rozšíření letiště Praha Ruzyně), sociální systém (400 – 900 milionů ročně + zvýšení nákladů práce o 0,9 – 1,5 procenta), životní prostředí (250 mld Kč), bezpečnost práce (50 miliard), policie, soudy, … Podíl mandatorních výdajů tedy stoupne i v důsledku těchto nákladů!

Výsledný stav může tedy vypadat také tak, že vláda nebude schopná udělat cokoli, abychom se sami pozvedli na vyšší úroveň, protože na to nebude mít peníze (dluhy se v EU dělat nesmí a mandatorní výdaje sežerou skoro celý státní rozpočet). Díky přizpůsobování předpisů ztratíme jedinou komparativní výhodu, kterou prozatím máme a to je levnější pracovní síla oproti EU, čímž přestaneme být atraktivní pro investory. V extrémním případě tedy ztratíme podstatnou část svobody ovlivňovat svou vlastní budoucnost, takže budeme odkázáni na dobrodiní „západních sponzorů“. Ovšem altruistů, kteří rozdávají peníze, je ale jak známo nedostatek.

Proto si přejeme, aby se o nákladech a výnosech spojených s členstvím v EU uvažovalo. Je zřejmé, že existují priority, o které stojí za to usilovat před vstupem do EU, protože potom to již nepůjde. Pokud jich před vstupem dosáhneme, může to pro nás znamenat mnohem lepší perspektivy uvnitř EU. Proto se musíme ptát namísto „EU ano či ne“ raději „EU za jakých podmínek“.

Závěrečná poznámka: Středoevropská levná produkce způsobená levnou pracovní silou je zlým snem evropských odborářů. Některé středoevropské podniky jsou tvrdou konkurencí pro evropské firmy (aktivní saldo v obchodní bilanci to může potvrzovat). Omezení volného pohybu pracovních sil znamená, že západní podniky nebudou smět využívat levnější pracovní síly, takže napětí bude přetrvávat. Společným zájmem odborářů i podnikatelů vůči střední Evropě bude úsilí zlikvidovat komparativní výhody Středoevropanů, nebo je alespoň dostat pod bruselskou kontrolu. A to také dělají, prostě hájí své zájmy.

Poučení: Nevěřme na dobrotivé mecenáše, kteří nevědí co s penězi a tak nám je budou dávat! Nevěřme v uskutečnění ráje v Evropě! I v Unii se tvrdě střetávají nejrůznější zájmy a zcela oprávněně musíme své zájmy prosazovat i my. Chceme-li do Unie vstoupit, nenamlouvejme si, že to děláme kvůli strukturálním fondů.