Archiv štítku: Domácí politika

Jiří Payne 13. září 1998

Česká politika vůči Německu prošla za posledních osm let složitými peripetiemi, jediným společným jmenovatelem všech našich aktivit je však bezradnost.

Česká strana by si měla analysovat všechny dosavadní pokusy, jednání a návrhy a poučit se z vlastních kladných i záporných zkušeností.

Několik příkladů: Na počátku stála tzv. presidentská omluva, která mohla být výrazným gestem v rámci nějakých jednání, která by minulé kapitoly uzavřela. Ovšem na přelomu roku 1989/90 na ní nic nenavazovalo. Jednalo se o prázdné gesto s nádechem flagelantství. V rámci přednášek v Karolinu, iniciovaných ministrem Zieleniecem, president omluvu nakonec revokoval.

V průběhu jednání 4+2 přislíbil Gentscher Dienstbierovi, na rozdíl od Polska, u nějž možná byly jisté územní pochybnosti, že s Československem se spory o minulost vyřeší bilaterálně později. Česko-německá smlouva nic nevyřešila, naopak, průvodní dopis ministra Dienstbiera opublikovaný ve Sbírce zákonů akceptoval, že jsou dva hlavní nevyřešené sporné body: právo na vlast (právo usídlovat se v českých zemích) a právo na majetek či jinou formu odškodnění.

Zároveň s tímto osobním slibem jsme přijali to, že z evropského problému (postupimské dohody přece byly multilaterální) se stane problém „manželský“ mezi dvěma sousedy.

Bezděčně jsme tím také přijali, že oddělíme minulost od přítomnosti, že tedy problémům minulosti bude věnována zvláštní pozornost. Vzdali jsme se tak možnosti vyřešit sporné otázky jako samozřejmou součást balíku postkomunistického dědictví. Nedostatek vnitřního dialogu znamenal, že podstata událostí zůstala naší veřejnosti utajena.

Připomeňme také návrh premiéra Klause na vytvoření jednací skupiny, který byl během jednoho týdne díky nedohodě v koalici odvolán. Naše nejednota nás vedla k nejednání.

Následovala celá série jednání a návrhů presidenta Havla se svým protějškem Weizsäkerem, následně zamítnutých, nabízejících patrně o trochu více, než by česká veřejnost tehdy dokázala přijmout. Neschopnost vést dialog nás opět paralyzovala.

Několikeré flagelantské výzvy českých intelektuálů typu Smíření 1995, které nereprezentovaly společný postoj české strany, nebyly s nikým koordinovány a tak opět měly povahu partyzánského gesta.

Kdykoli k nějakým rozhovorům dojde, česká strana bezdůvodně začne klást na protilehlé misky vah odpuštění či odčinění válečných hříchů a problematiku oprávněnosti či korektnosti odsunu. Za prvé: jde o dvě naprosto nesouměřitelné kategorie. Za druhé: hříchy se navzájem nekompenzují, ale sčítají se! Za třetí: váhy mají jen dvě misky, v takovémto pokusu o nápravu nejsou zastoupeni židé, kteří byli nejvíce postiženi a byli nepominutelnou součástí předválečné československé společnosti. Těžko se mohou smiřovat Češi a Němci, když chybí ten, kdo nejvíce trpěl. Podobně je tomu i s českými Romy.

Česko-německá deklarace slibovala uzavřít všechny sporné otázky. Česká strana možná očekávala, že problém jakoby zázrakem zmizí ze světa. Počítejme s tím, že neexistuje zázračné řešení nějakým jednoduchým trikem. Vyhněme se nárazovým kampaňovitým akcím, plánům a nejednoznačným příslibům, dokud se zcela nesjednotíme na českém stanovisku. Češi dosud nenašli společný, obecně přijímaný vztah k Němcům. Ten může vzniknout přirozeným vývojem a poctivou otevřenou diskusí.

Bylo by dobré, kdyby si čeští politikové uvědomovali, že se nikdo nesmí pokoušet získávat politické zásluhy při pokusech o řešení česko-„sudetoněmeckých“ problémů. Nekoordinované individuální návrhy, motivované například mesianistickými představami, vedou k matení německých partnerů, vzbuzují neopodstatněné naděje a očekávání, že by se snad dalo něčeho dosáhnout a že se názory třeba ještě změní atp. Stáváme se pro všechny nečitelným partnerem, který neví co chce. To platí i o spanilé jízdě sociálně-demokratických senátorů do Němec!

Máme v podstatě jedinou možnost – vést skutečně zásadní debatu o tom, co si v česko-německých vztazích přejeme. Debatu o našich zájmech a cílech, potom naprosto bez dalších diskusí a okolků tuto pozici hájit a prosazovat. Naše politika vůči Německu musí být absolutně konsensuální, jinak nemůžeme obstát.

Sociální demokraté neměli jasno v názoru na deklaraci. Avšak neúčast v diskusním fóru má dnes již jiný obsah, než před volbami. Tehdy to mohlo být chápáno jako projev nesouhlasu s tehdejší vládní politikou, jako projev jejich vlastní představy. Dnes, když jsou ve vládě, má odmítání dialogu jiný obsah.

Je nutno připomenout, že myšlenka zřízení diskusního fóra nemá původ v deklaraci, ale byla zde daleko dříve. I kdybychom nesouhlasili s deklarací, můžeme vést dialog. Nyní mají sociální demokraté možnost ukázat, jak to tehdy mysleli, jsou na tahu. A je to nejen možnost, ale i jejich povinnost! Právem očekáváme komplexní představu o dalším utváření česko-německých vztahů.

Všeobecná debata je pro nás důležitá, protože vztah k Němcům je pro nás svým způsobem trauma. Máme vůči nim komplex, který často řešíme buď slabošstvím, nebo velikášstvím. Patří k tomu i mnichovský komplex, který se zapsal příliš hluboko a není zapomenut. Ze zkušenosti, že evropské státy rozhodují „o nás bez nás“, vyrůstá skeptický názor i na to, že by Evropa mohla své poměry spravedlivě uspořádat. Zejména čeští Němci moc dobře vědí, že vztah k Němcům je pro nás nedořešená záležitost a náležitě toho využívají.

Potřebujeme diskutovat, protože potřebujeme emancipovat své národní sebevědomí. Potřebujeme maximální otevřenost, naprosto transparentní a konsensuální politiku. Ve vztahu k Německu bychom měli zásadně odmítat kabinetní jednání, o nichž nemůže být veřejnost informována, neboť prohlubují naše trauma.

Buďme si vědomi toho, že naše vnitřní politika se zahraniční úzce souvisí. Například vleklá debata o tom, zda u nás došlo ke zmírňování některých majetkových křivd či zda proběhly restituce, má v tomto kontextu dalekosáhlý význam. Podobných příkladů bychom mohli vyjmenovat více.

Smyslem naší debaty je hledání přiměřeného vztahu k Němcům, hledání střízlivého přístupu, který by odpovídal současné situaci – který by bral ohled jak na minulost, tak na to, že Německo má za sebou celá desetiletí demokratického vývoje.

Pro stabilitu vztahů a jejich postupné zlepšování je každopádně vhodné se vyvarovat kroků, které vedou k rozbouření situace. Nejitřit citlivá místa, ani provokativními siláckými výzvami, ani neurčitými, dvojznačnými, cosi slibujícími postoji.