Archiv štítku: Domácí politika

Jiří Payne 3. 6. 1996

Středoevropské země, nacházející se tradičně ve značně politicky neklidném prostředí, hledají řešení svých bezpečnostních problémů, částečně prostřednictvím členství v některých organisacích. Hovoří se o nové bezpečnostní architektuře Evropy, ale definitivní řešení ještě není na dohled. Proč?

Především existuje mnoho proměnlivých prvků, utvářejících mezinárodní kontext bezpečnostního prostředí střední Evropy.

Prvním nejistým elementem je budoucí vývoj v Rusku. Rusko se podle některých může vydat „cestou expansionismu“, ale je také možné, že se „bude vyvíjet zdárným směrem“. Je možné, že bude proti rozšiřování čehokoli a znovu začne obnovovat sféry vlivu, nebo nověji oblast vitálních zájmů. Je možné, že tak bude činit pouze s využitím politických a hospodářských prostředků a nepoužije sílu. Avšak některé aspekty ruského peacekeepingu a dalších ruských aktivit mohou svědčit o opaku.

Západ přistupuje k Rusku s velkou trpělivostí a velkorysostí, zejména s ohledem na to, aby nebyl poškozen rozvoj demokratických sil. Avšak jeden politických představitelů demokratických sil Grigorij Javlinskij se naopak vyjádřil, že „svět je příliš shovívavý při hodnocení vývoje v Rusku“.

Některé středoevropské státy si kladou otázku, zda by nemohl být Západ poněkud důraznější při prosazování demokratických hodnot. Možná postrádá asertivní reakci v situacích podobných tomu, kdy napřed ruský president Jelcin slíbí, že nebude mít nic proti rozšiřování NATO a po několika málo dnech napíše tajný dopis, a jakoby na jehož základě je pozastaven předcházející vývoj a nastoupí období ujišťování, že Rusko nemá právo veto.

Druhým prvkem nejistoty evropské bezpečnostní architektury jsou rozdílné názory uvnitř NATO. Většina zemí se shoduje v tom, že by mělo dojít k nějakému rozšíření. Méně jasno je v tom, které státy by měly být kandidáty na členství. Podle jedněch je třeba stanovit kriteria, jiní se pokoušejí napsat seznam kandidátů. Někteří zastávají názor, že má být vytvořen časový harmonogram pro přijímání nových členů do NATO. Podle jiných o tom lze uvažovat až po splnění hlavních podmínek – tedy až budou kandidátské země a jejich armády připraveny a až NATO bude připraveno a až nastanou ještě jiné příznivé okolnosti a až to bude nezbytně nutné.

Jiní zase rozvíjejí debatu na téma jak se to může stát. Jak známo, v NATO jsou různé příklady forem členství: zatímco Turecko je předsunuto až do těsné blízkosti ruských hranic, Francie je naopak zdrženlivější a soustřeďuje svou pozornost na rozvoj Západoevropské unie – ZEU. Oba zmínění členové vystupují v mnoha otázkách velmi samostatně. Jiným příkladem je Norsko, které patří k aktivním členům NATO a podporovatelům transatlantické vazby, avšak dění v ZEU pouze „pozoruje“. Španělsko vstoupilo do NATO a poměrně rychle proměnilo svou armádu. Německo zase nejprve po válce rozvíjelo svou demokracii, následně vstoupilo do NATO a teprve v poslední době uvažuje o nasazení své armády mimo území vlastního státu. Zároveň se nyní vyrovnává s některými důsledky sloučení s bývalou NDR. Jaké pojetí členství by bylo přijatelné pro Českou republiku.

Jedině se znalostí formy členství by bylo možné stanovit i náklady potřebné na transformaci a dovybavení armády.

Třetí proměnnou budoucího uspořádání kontinentu je Evropská Unie. Nevíme, jak dopadnou jednání na mezivládní konferenci v roce 1996. Nevíme jak bude potom vypadat vztah mezi EU a ZEU. Před časem byl popsán dokonce tzv. závazek zadních dveří (bacdoor commitment). Některé země by mohly kalkulovat s tím, že se stanou členem ZEU a pak budou požadovat informace a bezpečnostní garance od NATO, jehož činnost však nebudou financovat.

Nejasná je i budoucnost KBSE. Zda se nalezne přijatelný kompromis: na jedné straně mezi ruským pojetím KBSE jako zastřešující organisace, pod jejíž střešní organisaci by se mělo podřídit NATO, v níž by podle ruských představ SNS představovalo pilíř evropské bezpečnosti; na druhé straně americká představa, že NATO bude ústřední organisací transatlantické spolupráce a ZEU bude evropským regionálním pilířem. Stabilita a podpora demokracie bude vyzařovat z této instituce i do Střední Evropy.

Už jsme si zvykli ve střední Evropě, že se mnoho věcí mění. Hodně toho nevíme. Západ i Východ také neví. Je dobré vědět, že nevíme. Ale k naší přítomnosti patří akceptovat svět jaký je a pokusit se přijmout i jistou dynamiku, v níž budeme možná muset ještě několik roků žít.